Kat, Záhrobí, Carty, Popravčí věž, katovna... Tohle všechno v Olomouci? Ano, ale tak trochu jinak, než si lidé pamatovali.

Víte, jak to bývá s historií a lidskou pamětí. Čím delší tok času nás od něčeho dělí, tím bývá naše povědomí o minulých dějích mlhavější a méně přesné... Občas si lidé něco pamatují jen tak napůl, smíchá se to s jinou představou, a výsledku by se historické postavy asi divily. 

Ano, Olomouc mívala po staletí svého kata, měla i katovnu a dokonce i Popravčí věž v hradbách nad dnešními Bezručovými sady. Jenže dům, který v Olomouci do poloviny minulého století ukazovali jako katovnu, jí ve skutečnosti nebyl. Pravou katovnu totiž vdova po posledním olomouckém katovi Antonínu Hořínkovi (zemřel roku 1860) prodala roku 1866 jistému podnikavému muži, jehož jméno Raimund Nietsche je dosud při troše snahy dodnes čitelné jednak na fasádě domu z parku pod hradbami a na druhém místě pak z křižovatky ulic Hrnčířská, Purkrabská a Kapucínská. Raimund Nietsche, původně zručný zámečník, byl velkou osobností počátků olomouckého průmyslu a vybudoval zde solidní strojírnu, která až do roku 1948 produkovala kotle, kovové konstrukce, tlakové nádoby a další zboží. Tento muž by si sice zcela jistě zasloužil vlastní velkou kapitolu v našem seriálu, v tuto chvíli ale hraje pouze roli toho, kdo definitivně uzavřel dějiny katovského domu. Zpět ke katům.

Když katovna chyběla, lid si ji vymyslel

Víme, že v domě číslo popisné 141 žili olomoučtí popravčí prokazatelně od roku 1440, možná ale i dříve. O katovnu se nejspíš starali dobře, ale hlavně svépomocí - a nic jiného jim ani nezbývalo. Totiž tak - i když se měšťané bez jejich služeb neobešli, současně příslušníky katovského řemesla pohrdali a stranili se jich. Kat se tedy sám musel postarat, aby za utrženou mzdu katovnu udržoval a znovu ji zobyvatelnil například po některém z ničivých požárů. To se přihodilo především Janu Melicharu Pietschovi, který musel po gigasntickém požáru města roku 1709 vystavět zbrusu novou katovnu. Není divu, že si pak katové přivydělávali například prodejem různých morbidních popravčích "suvenýrů". Desítky katů zde tedy po staletí žily a o obydlí se staraly a teprve ve 2. polovině 19. století, kdy už město svého kata nepotřebovalo, jelikož systém justice a výkonu trestů v monarchii se podstatně změnil, mohl dotyčný Nietsche dům i s další sousední stavbou vykoupit a radikálně proměnit v prosperující strojírnu.

A co strojírnu pojilo s katovnou? Obě "instituce" musely být stranou hlavních částí města. Katy na periferii odsunula společenská ostrakizace, strojírnu s hlučným provozem pak ohledy majitele na sousedy. To, že romanticky založeným Olomoučanům pak nejspíš katovna chyběla, nakonec vedlo k mýlce, kdy byl za obydlí katů vydáván dům číslo 135, stojící rovněž v této okrajové lokalitě. Ten, na rozdíl od skutečné katovny, vydržel až do poloviny 20. století a jeho podoba je zachována i na fotografii. Podle historika Milana Ticháka to ale ve skutečnosti nikdy dům katů nebyl, žili zde jen hrnčíři, kteří dali jméno sousední ulici. 

Pro zrovna Záhrobí? 

Nic to ale nemění na tom, že celá tato část Olomouce má v sobě cosi "podezřelého". Už to, že zde po staletí bydlívali popravčí, muselo vyvolávat v lidech mrazení. Brána, kterou se odsud vychází z hradeb do Výpadu, stojí na místech někdejší věže, nazývané Popravčí. Ano, tou skutečně kat chodíval. Prý dokonce jen on, nikdo jiný si tudy netroufal. Žila zde i katova čeleď, a rovněž městský ras, pohodný neboli antoušek, tedy člověk, který se staral například o pošlá zvířata. Jen o kousek dál býval také vykřičený dům neboli nevěstinec. Ani ten samozřejmě pověst místa moc nevylepšil... Co je ovšem možná zajímavější, tato lokalita pod vrcholkem Michalského kopce ve středověku nesla temné jméno Záhrobí, či Zahrobia.

Podle Milana Ticháka je důvod neobvyklého pojmenování této části města vcelku prostý. Na vrcholku Michalského kopce byl v první polovině 13. století vybudován farní kostel a klášetr dominikánů. A u kostela se ve středověku takřka pravidelně objevovaly i hřbitovy. Jenže když se v Olomouci vlivem neustálého růstu počtu obyvatel i rozšiřováním církevních staveb v Předhradí nedostávalo místa pro další obydlí, zastavěno bylo i místo těsně za hřbitovem, tedy hned za hroby, a tak mohlo vzniknout ono pojmenování zdejších uliček. Název Záhrobí každopádně musí být starý, protože jej ve zkomolené formě přejali němečtí kolonisté, kteří v polovině 13. století zakládali o něco níže pod Michalským kopcem královské město Olomouc. České hlásky Zahr- vyslovovali jako "Cár", a místu postupně začali říkat Zarten. Toto pojmenování přetrvalo až do 19. století. 

Pohanská svatyně?

Vysvětlení pojmu Záhrobí tedy známe, přesto to ale nezbavuje toto místo tajemného nádechu. Michalský kopec sám totiž nabízí i další paralely. Podle archeologa Josefa Bláhy tento skalnatý kopec s vzácnými prameny čisté vody dlouho nebyl vůbec obydlený, ačkoliv v okolí existovala od pravěku řada osad. Možná nebyl vhodný ke stavbě domů kvůli skalnatému podloží, možná byl tabuizován a hrál nějakou roli v kutovních systémech starších kultur. Třeba zde stávala pohanská svatyně, nebo se zde odehrávaly nějaké formy kultovních obřadů. S jistotou nevíme skoro nic, archeologové tady moc šancí k průzkumu nikdy neměli. 

Teprve až Slované tedy pravděpodobně tento nejvyšší z olomouckých vršků osídlili a vybudovali zde osadu, propojenou stezkou s blizoučkou Blažejskou osadou. A odsud z nadhledu pak původní, česky hovořící starousedlíci, mohli ve 13. století sledovat, jak dole němečtí kolonisté vytyčují hranice budoucího Horního a Dolního rynku... Tedy Olomouce. A potomci jedněch i druhých, olomoučtí měšťané, pak do těchto míst vykázali městského popravčího a další "nečisté" osoby.