Zmizet v propadlišti dějin mohou nejen domy, pomníky či jiné lidské výtvory. Zmizet může i něco zdánlivě tak samozřejmého, jako je říční rameno. V Olomouci o tom víme své...

Po celá staletí olomoucké městské hradby obtékalo jedno z ramen Mlýnského potoka, označované i jako Mlýnský náhon nebo Malá Morava (Kleine March), na některých starých mapách i jako Náhon Kamenného mlýna (Steinmühl Graben). Pohled na libovolnou historickou mapu Olomouce ukazuje charakteristický a prakticky neměnný tvar městského jádra, z východní i západní strany sevřený jednotlivými rameny řeky. Zatímco na východní straně tato přirozená vodní hranice zůstala i dnes, což vidíme třeba v ulicích Nábřeží Přemyslovců či Dobrovského, na západní straně zůstal vodní tok už jen v názvu ulice Mlýnská, charakteru třídy Svobody a ve vzpomínkách Olomoučanů.

Než se pustíme do popisu osudů ramene, které znají Olomoučané z řady historických pohlednic a které dodávalo dnešní třídě Svobody (původně třída Josefa z Englů) notnou míru elegance, připomeňme si jednu dost podstatnou věc. Rameno řeky na této straně města není dílem přírody. Ve středověku bychom jej zde hledali marně. Vodu na západní stranu hradeb nechali přivést až v barokním období pevnostní inženýři při budování bastionové pevnosti. Voda měla zásadní funkci především při obraně města – z tohoto ramene řeky se daly zatopit všechny připravené vodní příkopy mezi jednotlivými částmi fortifikace. Stavitelé pevnosti získali vodu do tohoto ramene oddělením části toku Mlýnského potoka v Hejčíně. Dodejme, že další menší vodní toky byly součástí prostoru severně od hradeb, v místě měšťanské střelnice, dnešních ulic Dobrovského a Na střelnici. Pro pevnostní velitele měly tyto toky jasný užitek, pro civilní obyvatelstvo Olomouce ovšem znamenaly v pokročilejší době, kdy už jejich vojenská funkce ztrácela význam, spíš problém. Bezprostřední okolí města bylo vlhké a lidé si často stěžovali na nezdravé ovzduší

Vraťme se ale výhradně k toku, který lemoval hradby ze strany dnešní třídy Svobody. Během zhruba tří stovek let existence se tento umělý vodní prvek stal zcela přirozenou součástí Olomouce. Byl rovněž životně důležitým pro majitele Kamenného, později Passingerova mlýna, který stával kousek od ústí Lafayettovy ulice, zhruba naproti Terezské brány. Vodní proud sloužil po roce 1880 také turbínám tamní vodní elektrárny.

Ještě v 19. století voda nečinila Olomoučanům žádné trable. Při rozšiřování města byl dokonce u ústí Litovelské, dnes Riegrovy ulice postaven nový most. Jenže postupem času se začalo projevovat, že armáda se už dávno o někdejší vodní součásti barokní fortifikace nestará, zatímco na hlavním toku řeky Moravy proti proudu nad Olomoucí vznikaly nové vodohospodářské stavby, třeba jez u Hynkova, které ovlivňovaly vodní poměry v řece. V Mlýnském potoce ubývalo vody a tok byl stále pomalejší. Ve 20. století se pak stávalo, především v létě, že zdejší stojatá voda byla nepříjemnou líhní komárů a zdrojem zápachu.  

Historie této části říčního systému v Olomouci pak definitivně skončila v roce 1951. Co tom píše autor článku Pověst o Mlýnském potoce pod třídou Svobody na stránce geocaching.com?

„Zrušení tohoto ramene bylo největším a nejdiskutovanějším zásahem do vodního režimu města Olomouce v dějinách. Vodní tok směřoval od rozvodí za areálem někdejšího hejčínského cukrovaru (dnes Mopos), kolem pozdějšího Spartakiádního stadionu k Husovu sboru a pak cihlami vyzděným korytem osou současné třídy Svobody k soutoku se Střední Moravou u tržnice…

V závěru 19. století, kdy byl poprvé vysloven návrh na jeho zasypání (Camillo Sitte 1893), měl jinak malebný potok s doprovodnou vegetací samozřejmě i mnoho zastánců. To, že k jeho zrušení došlo až po šedesáti letech, způsobil ovšem především nedostatek financí i letité problémy s majiteli zmíněného mlýna, spojené s odkupem jejich vodního práva. A tak až v čase, kdy investor nemusel s nikým příliš diskutovat (tedy za nového „lidově demokratického“ režimu), došlo k jeho zrušení. V první pracovní den nového roku 1952, tedy 2. ledna, tekla zmíněným ramenem Mlýnského potoka voda naposledy. Její cesta městem byla přerušena hned na rozvodí v Hejčíně a byla tak přesměrována přímo do Střední Moravy (současný tok směr Lazce nazývaný dnes opět jako Mlýnský potok). V následujících měsících (až do roku 1954) byl na zpevněné dno opuštěného koryta položen v celé délce přibližně 3 kilometrů ve spádu 1,25 promile hlavní úchytný kanalizační sběrač.“

Shora byl pak kanalizační sběrač zasypán a následně byl terén upraven do podoby, kterou Olomoučané znají dnes. Pod zemí se nachází mohutné potrubí o průměru 1,7 až 3,5 metru a také různé zbytky staveb ve vodním korytě, jako je třeba zasypaný most na křižovatce ulic Studentská a Legionářská. V době likvidace ramene řeky, tedy v 50. letech, se s tím stavebníci lidově řečeno moc nepárali a nepotřebné části mostu nerozebírali, ale rovnou zasypali. Podle dostupných informací ovšem není pravda, že by dnes v místech někdejšího toku tekly jen splašky – malá část vody z řeky Moravy i podzemní vody tudy v potrubí přeci jen proudí. Důvod je prozaický – voda se do starých kanalizačních sběračů dostává různými průsaky a netěsnostmi. Správci olomoucké kanalizace o tomto jevu vědí. 

Jaký byl výsledek kompletního zrušení jednoho říčního ramene? Podle některých se vyřešil velký problém s vysokou hladinu spodní vody, která znemožňovala velkorysejší řešení městské kanalizace a byla zdrojem ještě mnoha jiných potíží. Podle jiných názorů se naopak poměry s podzemní vodou v okolí Dolního náměstí zhoršily. „To je pochopitelné, i když se jednalo o umělý tok, za staletí jeho existence se stal součástí všech podzemních toků a příroda se jeho existenci přizpůsobila a počítala s ní. Po jeho zrušení a zatrubnění koryta neměla podzemní vody z oblasti nad korytem kam odtékat,“ konstatoval jeden zasvěcený stavební odborník. Kdo ví, my odborníci nejsme, ale podle občasných stížností těch, kdo se v okolí, třeba v Uhelné ulici, snažili o nějaké stavební zásahy a narazili právě na problém s nevyzpytatelnou podzemní vodou, na tom asi něco bude. Co je ale nepochybně důležité, zmizel velice důležitý estetický prvek. Třída Svobody zkrátka vypadá úplně jinak s vodním tokem a bez něho. Dnes vyvolává téma ztracené říčky mezi Olomoučany novu vlnu zájmu.  

„Vždy mne zajímala tehdejší podoba původního koryta, takže jsem se snažil zmapovat celou trasu Mlýnského potoka po proudu od Hejčína přes ulici Legionářskou, třídu Svobody, kolem Tržnice až po dnešní Šantovku,“ vysvětluje olomoucký patriot Čenda Šopek, jaké motivy jej vedly k pátrání po vývoji této části Olomouce. My dodáváme, že se jeho zájmu ani trošku nedivíme. Olomouc má stále velké množství tajemství a neznámých kapitol historie, jejichž odkrývání je fantasticky zábavné i poučné.

V textu jsme použili citace z článku Pověst o Mlýnském potoce pod třídou Svobody, který vyšel na webu www.geocaching.com. Hlavní inspirací k textu byla vynikající práce pana Šopka, který k tématu shromáždil úctyhodný obrazový materiál. Valnou část z něj najdete v naší fotogalerii.