Historie

„Město Olomouc do rána rozkvetlo barevnou nádherou. V ulicích, kudy měl projíždět královský průvod, byly domy potaženy suknem a ozdobeny věnci. Král Matěj přinutil městskou radu, aby nešetřila pokladnici a vyzdobila městskou bránu. Když se tam setkal král s králem, čekala na ně skvostná nebesa. V průvodu knížat, pánů a prelátů vjeli pak vedle sebe do města a na všech olomouckých věžích se rozezněly zvony jako o velkých svátcích. Všude bylo plno lidu, provolávání slávy nebralo konce… Ve velké hospodě naproti radnici byly připraveny světnice pro českého krále a jeho doprovod. Vše oplývalo nebývalou nádherou.“

Byli trochu tajemní, na svou dobu velmi učení a skoro každý je někdy potřeboval. Lékárníci, kteří nejen prodávali, ale původně hlavně vyráběli léčiva. Historie olomouckých lékáren a lékárnictví je mimořádně dlouhá, sahá do 14. století. Málokdo ale ví, že v Olomouci je pravděpodobně úplně nejstarší nepřetržitě činná lékárna na Moravě. Ano, je to Krajinská lékárna, kterou znají určitě nejen Olomoučané. Od konce loňského léta je sice zavřená, ale podle našich zpráv už brzy opět otevře.

Nevšední výlet do Olomouce v roce 1835 připravuje v rámci projektu Bastionka Olomouc amatérský badatel Petr Hofman. Už více než rok pracuje na vytvoření perfektního virtuálního 3D modelu olomoucké bastionové pevnosti v podobě ze 30. let 19. století. V rámci této práce se dostává k archivním historickým dokumentům a odhaluje úplně jinou podobu míst, která dnes považujeme za důvěrně známá. Tento týden například zveřejnil proměny podoby univerzitního jezuitského konviktu a hlavně jeho parkánové zahrady včetně tzv. Židovské brány a výpadu do parku pod hradbami. Místo dobře známe jak z Univerzitní ulice a nádvoří konviktu, tak i z pohledu z Bezručových sadů neboli Výpadu. 

Několikadenní požár, poškozené Englerovy varhany, trhliny v gotické stěně a okenních kružbách a další škody. To byl výsledek exploze, která se odehrála v centru Olomouce 12. Listopadu 1977 v 11 hodin. Šlo o pokračování demolice bloku starých domů, které měly uvolnit místo stavbě obchodního domu Prior.

Eduard Haken, Beno Blachut, Josef Bek a Karel Nedbal. Co mají tato jména společného? Několik sezón společně zářila v Českém divadle v Olomouci. Musel to být úžasný zážitek, když basové party v opeře představoval jedinečný Eduard Haken, tenor měl na starosti Beno Blachut a dirigoval šéf opery Karel Nedbal. A druhý den v operetním představení zpíval oblíbený Josef Bek. A co je ještě kurióznější, tak všechno tohle se odehrávalo v letech protektorátu.

Novodobá Olomouc má jednu zvláštní a ne moc dobrou vlastnost. Často zapomíná na své rodáky, kteří to ve světě dotáhli daleko. Roli hraje asi národnostní předěl, kdy do roku 1918 bylo město vedené německou radnicí a po vzniku republiky nová česká reprezentace neměla chuť vzpomínat na německy hovořící rodáky. Každopádně to je škoda. Vždyť třeba takový světově známý zakladatel moderní genetiky Gregor Johann Mendel studoval čtyři roky v Olomouci, zde byl výrazně ovlivněn svým profesorem Johannem Karlem Nestlerem, odborníkem na šlechtitelství, a jen kvůli tíživé chudobě odešel do augustiniánského kláštera v Brně, kde bylo postaráno o jeho hmotné potřeby a Mendel se mohl v klidu věnovat křížení hrášku a analýze principů dědičnosti… Dnes se holt k Mendelovi hlásí brno. Ale zpět k našemu dnešnímu příběhu. V Olomouci se narodil muž, bez nějž by svět nepoznal bezpečné zápalky.

Tento palác patří k Hornímu náměstí skoro stejně neodmyslitelně jako radnice a Sloup Nejsvětější Trojice. Spolu s Edelmannovým a Petrášovým palácem, které jsou ale mnohem menší, patří k nejcennějším historickým budovám nejen náměstí, ale celého centra Olomouce. Salmův palác. Největší historická světská palácová stavba v Olomouci, v níž působila vůbec nejstarší městská kavárna, přitom nejméně třikrát ve svých novodobých dějinách čelil hrozbě zbourání.  

O tom, že se ve středověku lidé obklopovali barvami mnohem víc, než si myslíme, jsme už několikrát psali. Psali jsme mnohokrát i o tom, jak se některé olomoucké památky stěhovaly nebo měnily, případně zcela zanikly. Případ sousoší, o kterém chceme psát dnes, v sobě spojuje obě tyto okolnosti. Navíc jde o sousoší, které je unikátní v rámci celé České republiky. A mnoho Olomoučanů o tom vůbec neví.

Letos školáci začínají nový rok doma. S výjimkou prvňáků a druháků mají opět distanční výuku a do svých tříd se ani nepodívají. Jenže tihle školáci jsou na tom už po loňském roce zvyklí, zatímco děti v lednu roku 1979 nevěřily vlastním očím a uším: „Do školy se nejde, ve třídách mrzne a budou uhelné prázdniny.“ Československo totiž v lednu ochromila zcela nevídaná změna počasí, kdy země doslova a do písmene zamrzla.

Představte si, že se v neděli odpoledne na Silvestra procházíte při jarní teplotě 12 stupňů nad nulou. Tentýž den večer je ale už mínus 5 stupňů a brzy ráno skoro 20 stupňů pod nulou. Rozdíl kolem třiceti stupňů, prudké ochlazení, které se odehrávalo tempem tři stupně Celsia za hodinu. Pokud by snad někdo usnul večer pod vlivem silvestrovského koktejlu na lavičce, ráno by ho už museli od té lavičky odsekávat.