Když největší hvězdy opery a operety zpívaly a zamilovávaly se v olomouckém divadle

Chybová zpráva

  • Deprecated function: Function create_function() is deprecated ve funkci eval() (řádek: 1 v souboru /var/www/clients/client0/web26/web/modules/php/php.module(80) : eval()'d code).
  • Deprecated function: The each() function is deprecated. This message will be suppressed on further calls ve funkci _taxonomy_menu_trails_menu_breadcrumb_alter() (řádek: 436 v souboru /var/www/clients/client0/web26/web/sites/all/modules/taxonomy_menu_trails/taxonomy_menu_trails.inc).
Sobota, 23.1.2021

Eduard Haken, Beno Blachut, Josef Bek a Karel Nedbal. Co mají tato jména společného? Několik sezón společně zářila v Českém divadle v Olomouci. Musel to být úžasný zážitek, když basové party v opeře představoval jedinečný Eduard Haken, tenor měl na starosti Beno Blachut a dirigoval šéf opery Karel Nedbal. A druhý den v operetním představení zpíval oblíbený Josef Bek. A co je ještě kurióznější, tak všechno tohle se odehrávalo v letech protektorátu.

Zmíněná jména Beno Blachut a Eduard Haken patří k nejlepším českým operním pěvcům 20. století. Dnešními termíny to jsou nepochybně superstar. Josef Bek je sice většinovému publiku znám především jako činoherní a filmový herec, původně byl ale opravdu operním a operetním zpěvákem a dlouhých čtrnáct let strávil v angažmá rovněž v Olomouci.  Karel Nedbal, synovec slavného skladatele Oskara Nedbala, patří k nejuznávanějším dirigentům 20. století, dirigoval v divadlech v Bratislavě, Brně, Záhřebu, v letech 1940 až 1945 v Olomouci a poté v Národním divadle v Praze.

Velká éra olomoucké opery

Velká éra olomoucké opery se váže k osobě ředitele divadla Stanislava Langera (ředitelem v letech 1931 – 1943) a také šéfa opery Adolfa Hellera. Ten soubor opery vedl od roku 1932 až do kritického roku 1939, kdy musel uprchnout před nacisty. Za dobu jeho působení přišel vzestup olomoucké opery. Svědčí o tom i fakt, že třicet premiér olomouckého souboru během této éry živě přenášel Československý rozhlas.

Po nuceném odchodu Adolfa Hellera získal ředitel Langer již zmíněného Karla Nedbala, který vlivem politických událostí ztratil místo v bratislavském divadle. Současně se v olomouckém souboru ve stejné době objevila nová jména – Eduard Haken (angažmá v letech 1938 až 1941), Beno Blachut (angažmá 1939 – 1941) a Josef Bek (1940 – 1954). U prvních dvou geniálních pěvců je nutno dodat, že si je v roce 1941 z Olomouce vytáhnul jiný slavný dirigent Václav Talich rovnou do Národního divadla v Praze. Jejich kvality byly jasně prověřené už po několika sezónách v Olomouci, kde získali uznání kritiky i srdce diváků. „Babička Štěpánka chodívala jako mladá dívka se svou maminkou do divadla, měly tam předplatné na galerii. Moc ráda vzpomínala hlavně na představení s panem Hakenem, toho úplně milovala, říkala vždycky, že to pro ni byl pokaždé obrovský zážitek. Vzpomínala ráda třeba na jeho Vodníka z Rusalky,“ reprodukuje vzpomínky tehdejší věrné divačky Kateřina Balgová.  

Olomouc na startu kariéry i lásky

Pro Eduarda Hakena, Beno Blachuta a vlastně i Josefa Beka znamenala Olomouc první stálé profesionální angažmá. Zejména vyučený kotlář z vítkovických železáren Beno Blachut přicházel do Olomouce jako dosud zcela neznámý zpěvák. Ovšem i podle dobových novin zaujal publikum i kritiky svým pečlivým projevem dost rychle. O tom, že jejich talent se v Olomouci rozvinul naplno, svědčí fakt, že všichni tři odsud pak zamířili přímo do Prahy, opěrní pěvci do Národního divadla a Josef Bek, rozhodnutý tehdy už pro činohru, do Městských divadel pražských.

Na Olomouc ale nezapomínali. Například Beno Blachut se do Olomouce vracel i jako host, když v Českém divadle Olomouc pohostinsky vystupoval v několika rolích. Například v březnu 1942 se představil v opeře Traviata. „Ve Verdiho Traviatě zpíval pohostinsky Alfreda p. Blachut, nyní člen Národního divadla v Praze. Jeho hlas jakoby nabyl na jistotě, jeho herecký výkon byl produševnělý a opravdový, zvláště ve IV. jednání. Jasně znějící výšky a ovládaná piana jsou hlavní předností jeho projevu,“ napsal po představení kritik v listu Hlas lidu.

S Olomoucí konec konců mistry pojily i osobní vazby jiného než uměleckého druhu. Josef Bek si v Olomouci našel životní partnerku, sólovou tanečnici baletního souboru Evu Novákovou. Ta s ním pak roku 1954 odešla do Prahy. A Beno Blachut? „Nu a Olomouc byla pro mne nejen první uměleckou štací, ale i nalezením opravdické lásky. Seznámil jsem se zde s Aničkou Janěkovou z Čelechovic na Hané…“ vzpomínal slavný pěvec v novinovém rozhovoru v roce 1968. Zmíněnou Aničku si pan Blachut v roce 1942 vzal za ženu a měli spolu dvě děti. Jen ten Eduard Haken tuhle olomouckou idylu „kazí“, protože si manželku našel až v Národním divadle, a to herečku Marii Glázrovou.

Skvělá sezóna uprostřed války

Ještě si připomeňme, že tato doba rozkvětu obrovských operních talentů se kryje s nejtěžšími časy českého národa ve 20. století, s dobou Mnichova, krachu republiky a nastolením protektorátu. Byť se nám to může zdát neuvěřitelné, české divadlo v Olomouci tehdy nijak neskomíralo, ba naopak. Lehce upraven byl repertoár, vysloveně protiněmecké nebo protinacistické autory samozřejmě okupanti vidět nechtěli. Nicméně na repertoáru se docela klidně objevila opera Lásky hra osudná podle literární předlohy bratří Čapků, kteří přitom byli nacistům velkým trnem v oku. Divadelní soubory se musely vypořádat i s odchodem některých členů, kterým hrozilo buď pro výrazně levicové zaměření, nebo pro židovský původ zatčení. Jinak ale české divadlo hrálo, a to velmi intenzivně. Třeba Lidové noviny hodnotí v červenci roku 1941 21. sezónu Českého divadla v Olomouci jako velmi úspěšnou. Divadlo sehrálo 682 představení (skoro o třicet více než v předchozí sezóně), opera vystoupila 233krát a opereta 172krát. O olomoucká představení byl zájem, soubory opery i operety a  také činohra byly vítány na mnoha pódiích v rámci zájezdových představení, kterých bylo celkem 323.

Jediným provozním problémem byla budova na Horním náměstí. Zprvu ji okupační moc nechala českému divadlu na pět dní v týdnu, posléze jen na jeden den. Hrávalo se proto například i ve dvoraně Národního domu,. Družstvo Českého divadla hledalo intenzivně náhradu, až nalezlo někdejší sokolovnu v Hodolanech. Ta byla po stavebních úpravách otevřena v roce 1942 jako nové české divadlo. To už ale ani Eduard Haken, ani Beno Blachut stálými členy souboru opery nebyli. Jejich působení v Olomouci by ale rozhodně nemělo být zapomenuto.

Zdroje: 

kol. autorů: Dějiny Olomouce, 2. díl. Olomouc 2009

Opera Plushttps://operaplus.cz/osudy-beno-blachuta-1/

PS: Pokud Vás naše výlety do olomoucké historie baví, zvažte prosím symbolickou podporu naší práce, které věnujeme spoustu volného času. Váš příspěvek využijeme například na propagaci příspěvků na facebooku. Číslo účtu je 154344877/0600. Děkujeme!

Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)