Takové davy lidí zažilo Horní náměstí v Olomouci jen párkrát v historii. V květnu 1990 uběhlo sotva půl roku od listopadové revoluce, lidé byli nadšení z páru komunistického režimu a nesmírně zvědaví na muže, který se stal symbolem těchto historických změn.

Jeskyně u Olomouce? A která? Trochu zkušenější lidi napadne po chvíli přemýšlení odpovcěď – přece Javoříčské a Mladečské jeskyně. Jenže kousek od Olomouce je ještě nejméně jedna docela rozsáhlá podzemní prostora, a to o dost blíž k městu. Má to jen jeden háček; byť se ten kus podzemního světa opravdu jmenuje jeskyně, ve skutečnosti to je dávno opuštěná štola.

Bezpočet tipů na výlety a zajímavé cesty nabízí Olomoucko. Kromě běžných turistických cílů tady máme i i výlety do dávné minulosti. Po cestách za Kelty a za jejich druidy se můžeme podívat ještě o půl tisíciletí hlouběji do minulosti, na pravěké hradiště, které v době bronzové hlídalo široké okolí a obyvatelům nížinných sídlišť poskytovalo obranu a bezpečí. A k tomu si můžeme dát něco dobrého v blízkých Lošticích, známých produkcí pravých Olomouckých tvarůžků nebo příjemnou kavárnou U lišky Bystroušky.

Sluneční hodiny na nároží olomoucké radnice jsou rozhodně fenoménem těchto dní. Po úterním odhalení díla akademického malíře a restaurátora Radomíra Surmy si hodiny prohlédly tisíce Olomoučanů a internetem kolují stovky fotografií. Jak ale vlastně takové sluneční hodiny fungují a co na nich je zachyceno?

V úterý 8. května se Olomoučané probouzejí do posledního dne, kdy městu vládne německá moc. Není to už německá samospráva, protože starosta Julius Schreitter s kolegy i s rodinou z města uprchnul už v neděli 6. května, ale německá armáda. Ono probouzení asi nebylo tak úplně doslovné – většina lidí se nejspíš moc nevyspala, protože noc místo v ložnicích trávili ve sklepeních, bunkrech a v dalších úkrytech. Ve stejný den odpoledne už byla většina Olomouce svobodná. Hrůzu z posledních dní vystřídala obrovská úleva. 

Skutečné boje o Olomouc začaly v neděli 6. května, tomu ale předcházely dlouhé přípravy. Němci a jimi nahnaní čeští studenti a další lidé stavěli v dubnu kolem města pásy příkopů a zátarasů, ve městě pak vznikaly barikády a další zátarasy, aby se znemožnil nebo zpomalil průchod jednotek Rudé armády. Rudoarmějci se zase připravovali bombardováním města. 

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.

Verše Karla Hynka Máchy, vážící se k prvnímu květnovému dni, zná u nás asi každý, kdo chodil do školy. Ovšem první květen, to nemusí být jen romantické lásky čas. My, obyvatelé Čech, Moravy a Slezska, máme v žilách prokazatelně také díl krve od keltských předků. A v keltském duchovním světě se k přelomu dubna a května váže docela jiný svátek. Na západě Evropy mu říkají beltain, a možná že tak nějak podobně jej nazývali i keltští Bójové a Volkové-Tektoságové, kteří v posledních asi pěti staletích starého letopočtu žili v Čechách a na Moravě. Jistě jej znali i keltští obyvatelé Olomoucka a zdejších sídlišť a svatyň, třeba té v Ludéřově.  

Postupnou demolici  betonového mostu na Masarykově třídě mohli v posledních týdnech sledovat Olomoučané. Dnes z mostu zůstává jen úzké torzo, po němž přecházejí pěší a jsou na něm zavěšeny inženýrské sítě. Až bude dokončena první část nového mostu, zmizí i poslední kousek staré stavby. Jak dlouho vlastně původní most Olomoučanům sloužil?

Po dřevěné lávce přišel krásný ocelový most

Jedna z nejděsivějších událostí konce druhé světové války v našich zemích se odehrála právě před 75 lety na Olomoucku. Případ se navíc s neuvěřitelnou ironií osudu propojuje s jiným, dramatickém příběhem židovské rodiny Wolfových, kteří se skrývali tři roky před odvlečením do koncentračního tábora. V rámci hysterické snahy zlikvidovat partyzánskou jednotku Juraj, která se s blížícím koncem války dopouštěla stále odvážnějších kousků, nakonec nacisté přepadli malou obec Zákřov a brutálním způsobem povraždili devatenáct jejích obyvatel. Mezi nimi byl i osmnáctiletý Otta Wolf, který předtím s rodiči a sestrou dokázal tři roky přežívat střídavě v lesním úkrytu a u dobrých lidí v Tršicích a v Zákřově. Právě poslední dva měsíce války rodina Wolfů přežívala v úkrytu u manželů Oherových v Zákřově.

Co víme o slavném a stále tak trochu tajuplném národu Keltů? Dotýkají se dějiny Keltů i historie Olomouce a střední Moravy? Ano, a možná víc, než si myslíme. Střední Morava včetně Olomouce byla několik století domovem keltského lidu, jeho odvážných i nelítostných bojovníků, šikovných kovářů a řemeslníků, schopných zemědělců a tajemných druidů. V dlouhé éře Keltů se ostatně i budoucí Olomouc zapojila do dálkového evropského obchodu.

V Olomouci samotné archeologové znají několik významných nálezů z doby laténské, tedy z období keltského osídlení v 5. až 1. století před Kristem. Nejslavnějším je hrob bojovníka z Nemilan, nálezů je ale více. Ovšem nejvýznamnějším moravským opevněným sídlem Keltů, v němž mohlo žít a pracovat několik tisíc lidí, nebyla Olomouc, ale velké oppidum na Prostějovsku, dnes známé jako Staré Hradisko. To bylo vybudováno někdy ve 2. století před Kristem a obýváno dalších sto až dvě stě let.

Velká sláva to tehdy byla, a také tomu odpovídala velkolepá reklama. Všechen tehdejší olomoucký tisk psal na začátku dubna roku 1928, že v Olomouci otevírá nový „velkoměstský hotel“. O který šlo? O Palace - Hotel hoteliéra Kaplana, dnes všem důvěrně známý prostě jako Palác. Popis hotelu mimochodem perfektně vystihuje úplně jiný styl života Olomoučanů za časů první republiky.