Velká sláva to tehdy byla, a také tomu odpovídala velkolepá reklama. Všechen tehdejší olomoucký tisk psal na začátku dubna roku 1928, že v Olomouci otevírá nový „velkoměstský hotel“. O který šlo? O Palace - Hotel hoteliéra Kaplana, dnes všem důvěrně známý prostě jako Palác. Popis hotelu mimochodem perfektně vystihuje úplně jiný styl života Olomoučanů za časů první republiky.
Hotel na tomto místě nestojí od roku 1928, ale podstatně déle. Třípodlažní dům zde na popud velkého olomouckého developera Moritze Fischera vyrostl podle projektu Karla Starého st. už v roce 1882. Půvabná neorenesanční budova, která byla dominantou souběhu dvou ulic, dnešních ulic Komenského a 1. máje, tehdy Laudonovy ulice a třídy Franze Josefa, začala už v roce 1888 nabízet pohostinské služby a vzápětí i ubytovací kapacity. V lednu 1888 si zde podnikavý restauratér Nowak otevřel kavárnu s velkolepým názvem Café Austria. Brzy se na domě objevil honosný nápis Grand Hotel Austria. Kavárnu a restauraci navštěvovala zejména německá měšťanská honorace. Poměry se změnily v roce 1918, kdy celý dům zakoupil český majitel a z hrdé Austrie se stala neméně hrdá Slavia. Následně se hotel dokonce stal majetkem československé pobočky YMCA, tedy křesťanské organizace mládeže, a Olomoučané mu říkali jednoduše Ymka. To se znovu změnilo na přelomu let 1927 a 1928. A nejen to.
Nový název nestačí. Nové bude všechno!
Objekt zakoupil zkušený hoteliér Kaplan, který se rozhodl nejen pro změnu názvu, jak to dělali jeho předchůdci, ale pro úplnou změnu koncepce včetně radikální přestavby celého domu. Projekt svěřil pražskému architektovi Leopoldovi.
Z neorenesanční zdobné budovy se stala výrazná dominanta s ostrými tvary ve slohu funkcionalistickém, jejíž dominující charakter zvýraznilo zvýšení o čtvrté poschodí. Na průčelí se objevil nápis Hotel Palace, kousek pod ním i jméno Kaplan, a ještě níže pak hodiny, které by mimochodem hotelovému průčelí jistě slušely i dnes.
Je třeba uznat, že se stavba opravdu povedla a hotel působil moderním a mnohem více „velkoměstským dojmem“, přesně jak to zdůrazňují propagační texty v tehdejších novinách. Do objektu vedly tři vchody. Pro hotelové hosty byl určen vstup ze Štefánikovy (dnes ulice 1. máje), do restaurace, kavárny či vinárny se vstupovalo čelním vchodem a konečně v Komenského ulici byly dveře pro personál a zásobování. Podobně to konec konců funguje i dnes.
Hotel vypadal skvěle nejen zvenčí, parádní a do detailu vyvedené a promyšlené byly i jeho interiéry. A co je hlavní – hotel nyní poskytoval takové množství sálů, kaváren, restaurací a barů, že se měl stát centrem společenského života. Ani zdaleka tedy necílili jen na turisty a hosty hotelových pokojů, ale zejména na olomouckou honoraci.
Prvním hostem ministr národní obrany
Ubytovací kapacity nabízely velmi dobře vybavené pokoje a také řadu různých apartmánů. Provozovatel se chlubil třeba tehdy neobvyklou věcí, že v každém pokoji byl hostům k dispozici telefonní přístroj. To v roce 1928 rozhodně nebyla samozřejmost.
Hotel samozřejmě musel nabízet i něco extra nóbl pro ty nejlepší klienty! V tomto případě to byl luxusně vybavený apartmán s vlastním salonem, jaký prý v tehdejším Československu mělo jen pár dalších hotelů. Však také prvním hostem tohoto apartmánu byl ministr národní obrany František Udržal, který v březnu přijel do Olomouce za vojáky Hanáckého pluku na oslavy 10. výročí bitvy u Bachmače.
Podle popisu tehdejšího tisku byl ovšem člověk unešen už při vstupu do hotelu, Čekalo ho velkolepě pojaté foyer, vybaveny těžkým kobercem, který tlumil veškeré kroky přicházejících hostů. Ve foyer byly mimochodem kromě recepce a míst k sezení také telefonní ústředna a dva separované telefonní boxy pro vyřizování nutných hovorů.
Kavárna s koncertní halou, kulečníková herna, salon Ludvíka XVI.
Interiér Palace - Hotelu byl plný různých společenských místností. Vstupem přes hlavní vchod v průčelí budovy se host ocitnul ve veliké chodbě a následně si mohl vybrat. K dispozici mu byla „koncertní velkokavárna“ pro až 400 hostů, kde na balkoně v patře vyhrávala Adlerova hudební skupina. Další možností byly dvě restaurace – francouzská nebo lidová. Vchodem vlevo se host dostal do přepychově zařízené francouzské restaurace, napodobující sloh Ludvíka XVI. Lidová restaurace pro zhruba 200 hostů byla sice umístěna pár metrů pod úrovní chodníku, přesto však bylo šikovným systémem dovnitř vedeno denní světlo tak, že ve dne se tu ani nemuselo svítit. „Velmi chutně upravené menu je za 8 korun jak polední, tak večerní,“ říká redaktor Vrána.
Dále se zde nacházel noční luxusně a efektně zařízený zábavní podnik, zvaný tabarin. Měl-li kdo zájem, nabízela se mu rovněž vinárna, upravena v rádoby folklorním moravském stylu. Pro soutěživé typy tady byla kulečníková herna, samozřejmě vybavená nejlepšími kulečníkovými stoly, a disponující i oddělenými boxy pro různé party hráčů. Hosté tady mohli najít i další restaurační zařízení, zvané Myslivna. O něco později se v útrobách hotelu objevily i další menší podniky, jako třeba velmi komorní klub Myší díra.
„O celém velkolepém podniku lze právem napsati, že přispívá k velkoměstskému rázu Olomouce, jehož je v oboru hotelovém skutečnou ozdobou,“ uzavíral redaktor Vlad. Vrána svůj reklamní text. Je fakt, že vedle Národního domu byl hotel Palác, jak byl jeho název po válce upraven, skutečně dlouho tím nejlepším, co Olomouc hostům nabízela. Jeho pověst vydržela i dekády ne zcela profesionální komunistické péče. Po listopadu 1989 byly osudy hotelů všelijaké, bývalo zde třeba kasino. Před několika lety hotel prošel znovu rekonstrukcí a opět nabízí hotelové služby i malou, příjemnou kavárnu. Časy koncertních velkokaváren a nóbl restaurací jsou už ale asi navždy pryč…
Komentáře
Zjosiv eltwre