Neuvěřitelné příběhy, které se doopravdy staly, mají ohromnou sílu. Nejinak je tomu v případě osudů rodiny Bertholda Wolfa, Olomoučana židovského původu, v letech druhé světové války a holocaustu. Jejich příběh zachycují řádky deníku, který si po dlouhé tři roky skrývání psal Bertholdův syn Otto Wolf. Deník pak nakonec vyšel tiskem nejdříve v USA a ve vlasti rodiny Wolfových teprve po dlouhých dvaapadesáti letech v roce 1997.

Život v Protektorátu Čechy a Morava nebyl vůbec snadný, výrazně horší pozici v něm ovšem měli občané židovského původu. To se týkalo i rodiny Bertholda Wolfa, jeho manželky Růženy, dcery Felicitas, zvané Lici, a syna Otty. Starší syn Kurt už tou dobou byl v emigraci v Sovětském svazu, kde vstoupil jako jeden z prvních do československé armády. Rodina původem z Mohelnice žila od roku 1933 v Olomouci.

Většina měst i menších obcí měla svoje svérázné postavičky, kterým se často říkalo obecní blázni. Ne jinak tomu bylo i ve městě Olomouci. Šlo o chudé, většinou duševně postižené spoluobčany, kteří patřili k některé z městských rodin nebo ke klášterům, ti za ně a za jejich chování zodpovídaly. Nebo šlo o sirotky a ti zde žili na útraty města. Nebylo možné, aby se z venku, tedy přes městské stráže, tito postižení a bezprizorní lidé, různí tuláci a tulačky, dostali do města. A pokud už se tak stalo, před zavřením městských bran byli, i za pomoci všímavých měšťanů, vyhnáni ven za městské hradby.

Podivný návštěvník

Největší nebezpečí pro velké lidské aglomerace představovaly zejména různé epidemie, jako například tyfus, cholera, úplavice a mnohé další. Nejzákeřnější středověkou nemocí vůbec byla epidemie tzv. "černé smrti" - moru (přímorky). Ten způsobovala především všeobecná nečistota, zkáze a znečištění podléhající voda, málo jídla, tudíž hlad a podobně 

Zásobování města vodou bylo prvořadou starostí po celou jeho historii. Mnoho měšťanských domů mělo vlastní studnu, ale ne každá byla s pitnou vodou. Voda se také brala z vodních toků, především z Mlýnského potoka, který město svými rameny obtékal.

Vodovody v Olomouci existovaly prokazatelně již v 15. století. Na začátku to byly mlýny, které svou vodní silou dávaly podnět těmto potřebným zařízením. Pravděpodobně nejstarší vodárna, zprvu nazývaná Kněžská (Pfaffenkunst), vznikla při Špitálském mlýně za císařskou pekárnou (u Podkovy), odkud se za určitý poplatek voda rozváděla dřevěnými (později měděnými) trubkami na Předhradí, a to nejen do kanovnických, nýbrž i měšťanských domů.

U Kamenného mlýna rovněž existovala vodárna a to již v 15. století, od které vedlo vodovodní potrubí na Carty a Juliův vrch (Michalské návrší) a odtud se voda rozváděla do městských, tehdy ještě dřevěných kašen. Obě tyto vodárny zanikly roku 1660.

Velká vodárna.

V nejvyšším patře olomouckého historického centra se ocitneme, když absolvujeme některý z těchto možných přístupů: některou ze středověkých hradebních věží, z nichž jedna nese jméno Katovská, nebo nejstrmější uličkou v centru, kterou známe jako Michalskou, či ulicí Panskou, pojmenovanou dle urozených moravských pánů, nebo okolo kaple a někdejší olomoucké mučírny. Ano, přístupy jsou to věru zvláštní.

Žerotínovo náměstí a přilehlé uličky Purkrabská, Michalská, Školní, Panská, Kozí, Univerzitní, Kapucínská či Hrnčířská, to je totiž svět sám pro sebe; takové olomoucké město nad městem. I když se nacházíme jen pár desítek metrů od Horního a Dolního náměstí, panuje zde docela jiná atmosféra. Zajímavé také je, že zde po komunistickém převratu v roce 1948 asi nejdéle vydržely vzpomínky na starou Olomouc.

DOPLNĚNO Šest století je radnice symbolem samosprávy hrdých měšťanů královského hlavního města Olomouce. Za tu dobu nastřádala hodně bohatství i dost tajemství a záhad.

Radnice na Horním náměstí, vystavěná po požáru starší dřevěné stavby okolo roku 1420, skrývá množství stavebních památek prvotřídní kvality, a to zejména z prvního století své existence. Skrývá samozřejmě také tajemství a záhady. To vše už z nejstarší stavební fáze, z doby gotického stavitelství. Nejlepším příkladem toho je radniční kaple svatého Jeronýma, jejíž část zná každý, i když uvnitř radnice vůbec nemusel být – její nádherný arkýř totiž vystupuje z fasády jižní strany radnice. 

Před týdnem si kulturní obec připomínala dvousté jubileum od narození nejslavnější české spisovatelky (pravděpodobně dvousté, protože některé zdroje tvrdí, že se nenarodila roku 1820, ale už o tři roky dříve), na úterý 11. února připadal svátek Boženy. Spisovatelka Božena Němcová sice v Olomouci nikdy nepůsobila, ale přesto se k její postavě váže jedno známé olomoucké umělecké dílo. „Jednou z dominant Čechových sadů je od roku 1965 právě socha Boženy Němcové, kterou tehdy vytvořil zkušený sochař Vladimír Navrátil,“ říká primátor Mirek Žbánek. „Tuto sochu sice znají asi skoro všichni Olomoučané, málokdo ale zřejmě ví, jak zajímavé okolnosti se k ní pojí,“ dodává primátor.

Autorem známé veduty města Olomouce z roku 1593 je malíř, grafik a ilustrátor Jan Willenberg, někdy uváděný také jako Johann Willenberger. Narodil se 23. června 1571 v slezské Třebnici u Vratislavi, která v tu dobu přináležela svazku České koruny. Rodina zahradníka Tomáše Willenberga se poměrně brzy přestěhovala do Přerova, kde se také počeštila.

V Přerově prožil malý Jan své dětství, v roce 1583 mu ale umírá jeho drahý otec. Výchovy dvanáctiletého Jana se ujímá jeho starší bratr Zikmund, který se už dříve usadil v Olomouci a později zde dosáhl významného postavení v městské radě, byl přísežným městským rychtářem.

Ve dvorním traktu olomoucké arcibiskupské kurie se odehrál archeologický průzkum. Na rozsahem malém prostoru našli archeologové významem velké věci – mimo jiné se zde více než tisíc let skrývaly dvě železné hřivny, staré předmincovní platidlo z dob Velkomoravské říše. Opět se potvrdilo, že Olomouc byla dědicem Velké Moravy poté, co jihomoravská správní centra na začátku 10. století zničili útočící maďarské kmeny.

Výzkum dvorního traktu na Biskupském náměstí číslo 2 prováděný archeology olomouckého územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu potvrdil pravěké a raně středověké osídlení oblasti tzv. Předhradí. Z vrstev datovaných do 1. poloviny 10. století archeologové vyzvedli dvě železné tzv. sekerovité hřivny, které sloužily ve velkomoravské a povelkomoravské době zřejmě jako předmincovní platidla.

Velmi starou historii má lokalita mezi dnešními ulicemi Pasteurova a Komenského, kde se nyní chystá do provozu nový most přes Moravu. Při odkrytí půdy po demolici starého mostu a pravostranného nábřeží se podařilo archeologům ze společnosti Archaia Olomouc najít velmi zajímavé svědectví o minulosti. Mimo jiné i základy mostu, jehož nejstarší prvky který možná pochází dokonce ještě z dob přemyslovských či lucemburských králů.

Archeologové potvrdili očekávání historiků

V průběhu výstavby protipovodňových opatření zajišťuje archeologický dohled společnost Archaia Olomouc. Archeologové už po zbourání mostu a rozebrání pravého nábřeží odhalili několik zajímavostí. Patří k nim základy starého „Dlouhého mostu“ u Bristolu nebo základy předměstské osady Ostrovy.