Největší nebezpečí pro velké lidské aglomerace představovaly zejména různé epidemie, jako například tyfus, cholera, úplavice a mnohé další. Nejzákeřnější středověkou nemocí vůbec byla epidemie tzv. "černé smrti" - moru (přímorky). Ten způsobovala především všeobecná nečistota, zkáze a znečištění podléhající voda, málo jídla, tudíž hlad a podobně
Hlavními příznaky moru, majícího různé formy, bylo zduření uzlin a odumírání tkání. Při tehdejší vemi nízké míře vědeckého poznání však byla příčina těchto epidemií spatřována nejen v božím trestu za těžké hříchy lidstva, ale třeba i v přítomnosti židovské komunity. Některé mory bývaly pojmenovávány podle zemí, kde se nemoc objevila poprvé a odkud se dostala dále do Evropy, jako např. nemoc "englická" a "španělská". V roce 1495 je ve městě prokázán výskyt tzv. "francouzské" nemoci, projevující se zezelenáním a postupným rozkladem těla, což ovšem byly příznaky nemoci pohlavní - syfilidy.
Počátky morových ran v Olomouci a patronka města svatá Pavlína
Epidemie moru mnohokrát zasáhla i Olomouc a to v různém rozsahu. Zprávy o výskytu moru ve městě máme již z let 1298, 1316 a 1317, 1482 a v dalších letech, přesto ve 14. ani v 15. století nebyla Olomouc ve větší míře morem postižena. "Hromadné umírání" lidí je však ve městě doloženo několikrát během celého 16. století. Při morové epidemii v roce 1599 umíralo ve městě prokazatelně až 300 lidí týdně. Tehdy se proto na svátek sv. Jana nekonal ani zemský soud. Další epidemie moru se v Olomouci objevila roku 1613, ale hlavně roku 1623, kdy zde zuřil strašlivý mor, který si mezi obyvatelstvem vyžádal přes 7 000 (někde se uvádí i přes 14 000) obětí. Ve stejném roce jezuita P. Mikuláš Lancicius přinesl do Olomouce mezi jinými svatými ostatky též ostatky sv. Pavlíny, které městu zprostředkovaně daroval papež Řehoř XV. spolu s hliněnou antickou lampičkou, které byly nalezeny 29. ledna 1622 v římských katakombách. Městská rada na návrh dómského arcijáhena Juila Caesara Gianniniho de Pisauro uspořádala v neděli 8. října 1623 prosebný průvod právě s ostatky sv. Pavlíny. Průvod šel z jezuitské koleje do chrámu sv. Mořice v naději, že světice vyslyší modlitby lidu a vyprosí zažehnání nelítostné řádící epidemie. Z vděčnosti, že se tak stalo, zvolila městská rada 23. října 1623 sv. Pavlínu za patronku města Olomouce. Svátek sv. Pavlíny byl zprvu slaven 6. června a od roku 1678 na čtvrtou neděli po sv. Duchu. Biskup Karel z Lichtensteinu-Castelkorna svátek zavedl v celé diecézi. Hliněná lampička, která náležela k ostatkům mučednice, byla později vsazená do stříbra a pozlacená, z níž byla podávaná voda nebo víno nemocným horečkami. Vyléčení horečky, bolesti hlavy, nespavosti nebo "pošetilosti", způsobené napitím ze zázračné hliněné lampičky, se připomíná vícekrát. Už roku 1623 byl takto vyléčen jezuitský kněz z horečky, roku 1633 jistý duchovní od těžkých bolestí hlavy, nespavosti a "pošetilosti", v roce 1636 nejmenované osoby ze zuřivosti a v roce 1640 ze souchotin. Od března roku 1678 do roku 1771 se z lampy sv. Pavlíny napilo minimálně 194 324 osob, nejméně 10 602 nahlásilo uzdravení.
Mor za švédské okupace
Další výskyt epidemie je v Olomouci připomínán za švédské okupace v roce 1642. Léto bylo tehdy velmi horké a mezi dobytkem, který Švédové ukořistili v okolí Olomouce a nahnali do ulic města, vypukl mor. Zdechliny ležely na ulicích a nesnesitelně páchly. Podle očitého svědka, minoritského kvardiána Zaczkowicze, je obklopovalo tak velké množství much, že se to nedalo ani vypovědět, natož tomu uvěřit. Sotva bylo možné skrze mouchy vidět nebe nad hlavou a slunce. Za krátký čas se jedovatý vzduch a morová nákaza projevily také u lidí. Umíralo mnoho nakažených, nejen olomouckých, ale i Švédů, které vojáci tajně pohřbívali ve městě, mimo jiné i na svatomořickém hřbitově. Chtěli tím zabránit pověstem v okolí tvrdícím, že mor se rozšířil právě mezi nimi. Potom se švédský komandant přece jen dohodl se senátem na výběru vhodných lékařů, určených k léčení všech nakažených. Lékaři vyzkoušeli různé léky, nic ale nepomáhalo, kromě "tisícileté rostliny" spálené na popel, který se pil se studeným pivem nebo vínem. Když se pacient pozvracel znamenalo to, že je už téměř zdráv. Pokud byl ale popel z rostliny nemocnému podán pozdě, nevěřilo se už v jeho uzdravení. Listy z uvedené byliny bylo zapotřebí vykouřit zasažený dům, takže celé město bylo cítit kouřem. Každé ráno bylo možné spatřit nakažený morový vzduch, který vypadal jako oblak a strašlivě páchl, jako by to byla shnilá země a lidský pot dohromady. Z připravených léků prý pomáhal jen odvar z řebříčku. Mor se v obléhaném městě a jeho okolí rozšířil také v roce 1645. V říjnu začal ustupovat, definitivně ho ale zastavila až zima, která vyčistila ovzduší. Relikvie sv. Pavlíny byly v době švédské okupace dobře uschovány v podzemním úkrytu, takže na zahnání moru se v těchto letech nepoužívaly.
Po odchodu Švédů z města vypukla jiná epidemie nákazy. Po osmileté devastaci města byly pomalu čištěny ulice a další prostory a nečistoty z nich byly vyváženy z města. Před jezuitskou kolejí byla prý taková halda odpadků, že studenti ze školní budovy téměř neviděli na Novou věž. Povozníci vyvážející odpadky začali pracovat až koncem července, a jak kopali do hloubky, jednoho dne způsobili strašlivý zápach. Ihned na místě prý zemřeli vozka a sluha, v přilehlé škole zemřelo za první tři dny dvacet studentů, devět profesorů, prefekt, rektor koleje, sakristán a další jezuité. Také ve městě, kam se infekce rozšířila, zemřelo kolem padesáti osob. Pro oběti nákazy byl za Litovelskou branou zřízen hřbitov, na který byli zemřelí v noci přiváženi a pohřbíváni. Lazaret pro nakažené byl postaven za Blažejskou branou. Už před vypuknutím nákazy byli jezuité marně upozorňováni, že hromada odpadků před kolejí je složena jen z nečistot a mrtvol dobytka, uložených sem švédskými vojáky, zemřelými pak na mor.
Mor ve městě vyskytl ještě v letech 1653 a 1655. V roce 1653 mu podlehlo na 500 obětí, roku 1655 trvala epidemie až do vánoc. Moru se městská rada pokoušela čelit dostupnými prostředky jako například omezováním hromadných shromáždění, uzavíráním města, odchodem lidí z města, uzavřením škol, omezením provozu lázní, zvýšenou kontrolou žebráků a tulaček, kontrolou vody, likvidací výkalů a toulavých zvířat, instalací otevřených ohňů na veřejných prostranstvích, hradbách a hřbitovech, dodržováním čistoty a hygieny, užíváním různých léků a odvarů z bylin, větráním, vykuřováními i dodržováním diety. V roce 1655 vydala morový řád, ve kterém nařizovala doktoru Irmlerovi sestavit a na náklad města nechat vytisknout spis o tom, jak je potřeba se proti moru bránit, jak mají být nemocní morem léčeni, pro léčení nemocných měl být přijat ranhojič s týdenní mzdou 8 zlatých, další čtyři muži pro odnášení zemřelých, dvě ženy na ošetřování nemocných. Nakažené osoby musely být umístěny v pronajatém domě u Rohelské brány a jejich domy měly být zapečetěny, každý obyvatel města byl povinen udržovat své domy, ulice i náměstí v čistotě, zemřelí měli být pohřbeni jen na nově zřízeném hřbitově u Litovelské brány. Lidé se také upínali k nošení protimorových amuletů, prstenů, pravidelně se zúčastňovali pobožností, prosebných procesí, dodržovali pokání a posty. Stejně však stále navštěvovali kostely a hospody, což ovšem bylo v rozporu se zákazem shromažďování, protože naivně věřili, že Bůh nedopustí, aby se nákaza šířila i tam. Domy, v nichž se mor objevil, musely být na dveřích označeny bílým křížem.
Vděk za ukončení moru v roce 1675 olomoučtí měšťané projevili zasvěcením jedné z bočních kaplí nového poutního kostela na Svatém Kopečku své patronce sv. Pavlíně. V letech 1679-1680 se epidemie městu vyhnula, zatímco v Praze moru podlehlo na 17 000 křesťanů a 7 000 židů. Z preventivních důvodů se v Olomouci nekonal pravidelný svatomichalský trh. Kajícné procesí s ostatky sv. Pavlíny bylo roku 1679, v době bezprostředního ohrožení, konáno 14. listopadu. Průvod vyšel ráno o půl sedmé z kostela sv. Moříce směrem ke katedrále, kde se k němu připojili kanovníci kapituly, a skončil ve slavnostně vyzdobeném jezuitském kostele na Předhradí. Děkovné oslavy pak probíhaly po osm následujících dní. Do epidemií nezasaženého města dokonce přesídlil královský zemský tribunál. Z vděčnosti za odvrácení morové rány určila roku 1681 městská rada 500 zlatých na stavbu kaple sv. Pavlíny. V kapli světice na Svatém Kopečku byla roku 1680 olomouckými měšťany umístěna stříbrná lampa, udržovaná nákladem města.
K preventivním opatřením patřilo v roce 1679 publikování spisu "Armamentarium antiloimicum, To jest Zbrojnice proti Moru připravená, v které se rozliční váleční nástrojové k záhubě ukrutného nepřítele lidského pokolení, jenž jest Mor, a k vlastnímu proti němu obránění chovají". U olomouckého tiskaře Jana Josefa Kiliana tisk vydal osobní lékař biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelkorna Václav Maxmilián Ardensbach z Ardennsdorfu. Morový jed podle sdělení autora přenášejí "červíčci, kteří v způsobě žab zemských skrze sklo mikroskopium, zvané měly viděny býti", tedy Blechy morové (Xenopsylla cheopis). Za nejúčinnější prostředek proti moru považuje kafr a pocení. Je proti pouštění žilou, klystýrům a dávidlům. Kupodivu však připouští tradované užívání vlastní moči a stolice, pochybuje však o účinku tabákového kouře. V otvírání morových míz vidí problém, doporučuje spíš přikládáni sušených žab nebo zadní části oškubané slepice. Následujícího roku vyšel u téhož typografa přetisk knihy olomouckého lékaře Ezechiela Bautschera "Krátká rada kterakby se sprostý člověk a chudí lidé v čas morové nákazy zachovati měli i také kdyby někdo z nich tou nemocí od Pána Boha navštíven byl jakby sobě špatnými a takměř všudy se nacházejícími prostředky pomoci mohl". Kniha je lidovým populárním poučením s recepty, které obsahují jen byliny a domácí prostředky. Morové hlízy je možné otvírat i žhavými železy. K přikládání na ně navrhuje sůl získanou z moči, pavučiny louhované v teplém octě i zadní části kuřat a holoubat, které je pak zapotřebí zakopat. Mezi přikládanými i vnitřně užívanými léky doporučuje heřmánek, otruby, černý kořen, jitrocel, tabákové listy, kostival, žloutky, cibuli, česnek, mouku, kroupy, kolomaz, kvas, rozžvýkaný chleba s nastrouhaným mýdlem nebo křídu ve žloutku a medu. Bohužel základní hygienické principy a návyky byly lidem v této době stále cizí.
Největší požár města a dvouletá epidemie na začátku 18. století
V noci z 20. na 21. července roku 1709 vypukl v domě kovářského mistra Johanna Grosse v České ulici č. 15 požár, který během krátké chvíle spálil téměř 350 domů, paláců, kostelů a klášterů. Byla zničena třetina města, shořely celé ulice, celé bloky domů. Škody na majetku byly obrovské, na lidských životech naštěstí minimální. Město bylo velmi vážně poničeno, následné opravy a nová výstavba domů nepokračovaly rychle, jelikož mnozí měšťané přišli při požáru o veškerý majetek.
Mnoho pustých míst po vyhořelých domech bylo stále ve středu města, když na něj po čtyřech letech dolehla pohroma další, tentokrát ta největší morová epidemie v dějinách Olomouce. Zabránit se jí nepodařilo ani včasně vyhlášenou karanténou, včetně ochranného kordonu kolem města uzavřeného vojskem. Město muselo být záhy uzavřeno, v jeden čas na dlouhých devět měsíců v kuse. František Jiří Eberl ve svých Pragmatických dějinách města Olomouce k této epidemii uvádí: “Roku 1713 se v Litovli objevily stopy epidemické choroby, na počátku následujícího roku už byly pozorovány případy morového onemocnění na Vozovce, na někdejším předměstí před Litovelskou branou. Krátce nato v klášteře dominikánů a v budově jezuitského konviktu, jimž však nebyla věnována pozornost. Na podzim téhož roku v okolí města pošel téměř všechen rohatý dobytek a příliš pozdě bylo zakázáno zpracovávání kůží tohoto padlého dobytka, který zpravidla nebyl ani dostatečně zahrabán. Většina psů, kteří se těmito zdechlinami živili, dostali vzteklinu, takže na ulicích přestalo být bezpečno. Během následujícího léta pršelo tak mnoho, že země nemohla déšť pojmout, přitom letní vedra byla tak značná, že tato stojatá voda začala hnít a do ovzduší šířila nesnesitelný zápach. Toto nepříznivé počasí zvětšilo nemocnost v Olomouci natolik, že již 6. června 1714 muselo být město prohlášeno za uzavřené. Z počátku byl uzávěra tak přísná, že obyvatelé museli vytahovat potraviny přes hradby po provaze, později byly k tomu účelu otevřeny brány Hradská a Dolní. Špatně chápaná zbožnost den ode dne zvyšovala úmrtnost, po každém veřejném průvodu, při němž jezuité nosili ostatky sv. Pavlíny, po každé mši, na niž byly předkládány zdravým i nemocným ostatky této světice k líbání, vždy se úmrtnost zdvojnásobila. Mor se rozšiřoval také tím, že nalákáni lácí vzácného prádla či oděvů zemřelých, jež si přivlastnili jejich ošetřovatelé, opovážili se je lidé od nich kupovat. Rada, podle níž je třeba domy infikovaných osob uzavřít, nemocné opatřit ošetřovateli a potravinami, starat se o osobní lékaře a ranhojiče, konat pohřby a majetek nešťastníků spálit, vedla nakonec k tomu - poté když všechny kláštery byly uzavřeny, nekonala se žádná veřejná mše, nikdo nesměl po zemřelém nic kupovat ani cokoliv vlastnit, nebylo povoleno žádné shromáždění ani v kostele ani na veřejných prostranstvích, také že nikdo se nesměl k druhému přiblížit na méně než čtyři kroky - že zbytek zdravých přežil.
Očitý svědek ujišťuje, že v tu dobu nebylo ve městě vidět ani jednoho vrabce a že on i jeho blízcí věřili, že se zachrání, jestliže si budou co čtyřiadvacet hodin natírat tělo olejem. Příznakem nemoci byla náhlá ztráta všech sil, chrlení krve a trvalý spánek. Od těch, u nichž se nemoc projevila tzv. morovými hlízami, se nakazili mnozí další.
Jinak v té době byly opuštěny soudy i zpovědnice, nikdo neměl žádného nepřítele, nevládla žádná pýcha a bohatství nemělo žádnou cenu. Během šestatřiceti týdnů prý zemřelo přes čtyři tisíce lidí, spáleno a zničeno bylo šatstva, prádla, domácího nářadí a cennosti za více než 300 tisíc zlatých.”
Když v létě 1715 epidemie kulminovala, bylo opět uspořádáno procesí s ostatky světice, po němž nákaza prý znovu zázračně ustoupila. Průvodu 25. srpna 1715 se zúčastnil všechen klérus, magistrát, vojenský komandant podplukovník hrabě Antonio Caetano de Arco a většina měšťanů. Procesí vyšlo od nového jezuitského kostela P. Marie Sněžné. U cíle průvodu před kapucínským kostelem na Dolním náměstí bylo postaveno pět oltářů. Před hlavním z nich, na který byl postaven relikviář s ostatky, celebroval olomoucký světící biskup František Julius z Braidy. Po skončení mše prošel několikatisícový prosebný průvod dnešními ulicemi Riegrovou, Sokolskou, Denisovou, Ostružnickou, pak kolem radnice do ulice Ztracené a Novou branou na Předhradí do kostela P. Marie. Záhy po skončení procesí byl mor na mírném ústupu a během následující zimy zcela vymizel. 17. února 1716 bylo krajským hejtmanem konečně oznámeno, že je povolen svobodný odchod do Uher, protože morová nákaza už zcela pominula. Z vděčnosti pak byl na Dolním náměstí postaven morový mariánský sloup od olomouckého kameníka Václava Rendera, od něj také na Horním náměstí další sloup Trojiční, zprvu rovněž zamýšlený jako sloup protimorový, a v kostele sv. Mořice oltář sv. Pavlíny. V předměstské osadě Nové Sady byla roku 1715 postavena kaple zasvěcena Nejsvětější Trojici, a protimorovým patronům sv. Šebestiánovi, sv. Rochovi a sv. Pavlíně, na sousedním Povlu socha sv. Šebestiána. Celkem zemřelo v roce 1713-15 v Olomouci na 3 000 osob, tedy téměř polovina všech tehdejších obyvatel města.
Olomoucký lékař Jan Mikuláš Maubeuge vydal k účinnějšímu boji s epidemií roku 1713 tisk "Directorium antipestilentiale oder Kurtze ohmassgebliche Pest-Ordnung". Kniha je rozdělena do sedmi kapitol, věnovaných původu moru, jeho příčinám, příznakům, prevenci, ochraně, povinnostem vrchnosti při epidemii a uspořádání lazaretu. Mor je podle Maubeugeho, který zastával medicínské názory pietistů, sice vyléčitelný, ale nejlepší ochranou před ním je útěk. Obydlí nakažených doporučil vykuřovat a všechny nemocné umístit do předem připravených lazaretů. Stávající městský lazaret v Novém mlýně, poblíž Nového Světa a Nových Sadů, nepovažoval s ohledem na těsnou blízkost řeky, do níž odtékaly splašky, za vyhovující. Lazaret se nemá podobat stodole, ale měl by být rozdělen na malé kóje, aby v něm mohli být odděleni umírající a muži a ženy, má obsahovat kapli a oddělené byty pro ošetřující personál, hrobníky a pradleny. Kaple by měla být situována tak, aby bohoslužby alespoň slyšeli také ležící nemocní.
Poslední morová nákaza v Olomouci
Mor se ve městě znovu vyskytl v roce 1721, ale už jen v menším rozsahu. V roce 1742 propukl mor v pruském vojsku, které 28. prosince předchozího roku obsadili město. V dubnu bylo jen u sv. Mořice pohřbeno 173 osob. Nákaza se potom rozšířila i na obyvatele města, kterých umřelo v roce 1742 i v roce 1743 dvojnásobně víc než obvykle. Současně se v okolí města vyskytl dobytčí mor. Město ale už v té době začalo dbát o zvýšenou čistotu města, budovala se první kanalizace, lidé více dbali na hygienu, která se pěstovala především v městských lázních. Tím se výrazně snížila možnost rozšíření různých epidemií a následnému ohrožení města.
Pravidelná procesí s ostatky sv. Pavlíny, jejíž svátek přesunul papež Pius V. až na pátou neděli po sv. Duchu, se konala až do roku 1783, kdy byly v novém bohoslužebném řádu císaře Josefa II. veřejné průvody s ostatky svatých zakázány. Kromě moru byla svatopavlínská prosebná procesí v Olomouci ale konána také v době sucha a při ohrožení města válkami, jejichž obvyklým následkem byla neúroda a hlad. Rovněž po vpádu Prusů do Čech se v září 1744 městská rada obrátila na konzistoř s přáním o prosebné procesí s ostatky olomoucké patronky.
Po vymizení olomouckých procesí s relikviemi sv. Pavlíny v první polovině 19. století došlo k obnovení této tradice až po změnách politické situace z roku 1989. Dnes je sv. Pavlína opět chápána věřícími katolíky jako ochránkyně moravské metropole, přestože se historickým průzkumem prokázalo, že ostatky v Olomouci uctívané nepatří oné mučednici z roku 302, nýbrž jiné křesťance Pavlíně, jejíž tělo po dlouhá staletí odpočívalo v římských katakombách, nejspíš sv. Hermeta. Tato Pavlína žila v době, kdy bylo hrdinstvím vést život ve věrnosti křesťanským ideálům lásky k Bohu i lidem. Olomouc má její dobrotivost vepsánu do své historie.
Čenda Šopek (Toulky starou Olomoucí)
Použitá literatura:
Pragmatické dějiny města Olomouce od Františka Jiřího Eberla (v překladu PhDr. Vladimíra Spáčila vydalo nakladatelství DANAL, 1994)
Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (v překladu PhDr. Vladimíra Spáčila vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)
Olomoucké baroko 1 – kapitola "Mor, hlad, války a živelné pohromy v Olomouci" od Leoše Mlčáka (vydalo Muzeum umění v Olomouci, 2010)
Slasti a strasti olomouckých měšťanů v období gotiky, renesance a baroka od Miloslava Čermáka (vydalo nakladatelství Memoria, 2013)
Komentáře
Tnmtwh hpnsqg