V sedmdesátých letech prý měli památkáři jasnou představu. „Železo? Černá barva. Nic jiného,“ říká zkušený umělecký kovář a restaurátor Jiří Běhal, který tehdy u památkářů působil. Jeho názor na barevnost kovových prvků historických staveb je ale zcela odlišný. Díky tomu se teď vrátila půbvodní nádherná polychromie na dveře gotického chrámu svatého Mořice.

O zastaralém puristickém názoru na černou barvu jako jedinou možnou pro ozdobné kovové prvky historických památek si myslí dnešní restaurátoři svoje. „Já bych naopak chtěl aspoň chvíli žít v 19. století, kdy měli tvůrci k barevnosti úplně jiný přístup,“ okomentoval téma polychromie Jiří Běhal.  Jakdodal, analýzy potvrzují toto přesvědčení. „V dílně máme zrovna dveře do věže, na kterých jsem našel zlacení na pantech a zbytky olejových barev,“ uvedl v létě při práci na mořickém chrámu.

Asi v 7 hodin ráno dne 30. června 1908 došlo nad středosibiřským lesem v oblasti řeky Podkamenná Tunguska k fascinující a dosud nevysvětlené události. Očití svědkové, kočovní lovci z národa Evenků, viděli letět ohromnou žhavou hmotu. Slyšeli hřmění a velmi silný rachot. Těsně před tím, než neznámé těleso dopadlo na zem, došlo k mohutné explozi. Stalo se tak tisíce kilometrů od hustě obydlených oblastí. Proto se tehdy události nevěnovali žádní vědci a ve světě o ní nikdo nevěděl. Přesto ji ale svět pocítil. Seismickou vlnu podobnou zemětřesení zaznamenaly měřící stanice na celé zeměkouli. V celém Rusku, Evropě a severní Americe bylo po několik nocí vidět zvláštní světelné úkazy. Nebe tenkrát barevně zářilo i nad Olomoucí.

K nejpůsobivějším církevním stavbám v Olomouci nepochybně patří chrám svatého Mořice. Jeho dnešní podoba je pozdně gotická a pochází z 15. století. Historie svatyně na tomto místě je však mnohem starší, podle nejrůznějších archeologických i písemných indicií zde stával kostel nejpozději ve 12. století, ale spíš ještě dříve. Současný monumentální gotický chrám má mnoho pozoruhodností, asi nejzajímavější nebo na pohled nejpůsobivější je ale jeho jižní, nejvyšší věž. Při troše fantazie diváka napadá, že tato bytelná věž z mohutných kamenných kvádrů možná stála na místě dříve než samotný farní kostel. O kolik dříve to bylo, to zatím nikdo neví.

Kdo ví, jak stará ta věž je?

Půdorys historického jádra města Olomouce se především díky opevnění během staletí výrazněji neměnil. Postavení domovních bloků a městských ulic zůstalo po celý čas víceméně stejné až dodnes. Ano, domy a další objekty se bouraly, znovu stavěly, parcely měnily svou velikost sloučením s parcelami sousedními, ulice se zužovaly i rozšiřovaly, komunikace ale směr ani délku až na výjimky neměnily. V ubíhajících staletích proto četnými proměnami prošly především soupisy názvů olomouckých ulic a náměstí. Některá uliční jména se postupně ztratila sloučením s názvy okolních komunikací, bylo zde však i několik ulic a uliček, které přestaly existovat, většinou z důvodů stavebních, komunikačních ale i jiných. Jejich názvy tudíž pozbyly význam, zapomnělo se na ně.

Všichni Olomoučané znají půdorys románské kaple, zasvěcené zřejmě svaté Markétě. Na Dolním náměstí totiž chodí po jejím obrysu, zvýrazněném v dlažbě odlišně zbarvenými dlažebními kostkami. Na tento kostelík ze 12. století, tedy z časů před založením královského města, navázal později, už v době existence Dolního náměstí, větší gotický kostel svaté Markéty. Podobný malý románský kostelík, jehož půdorys může dnes každý vidět na Dolním náměstí, ovšem stával i o kus dál, a donedávna o něm nikdo nevěděl. Bylo to v místech, kde je dnes veliká budova Národního domu, v ulici 8. května.    

Moc bohaté výsledky letošní archeologický průzkum v ulici 8. května nepřinesl. „Ani jsme je ale neočekávali,“ konstatoval Richard Zatloukal, vedoucí oddělení archeologických výzkumů Národního památkového ústavu v Olomouci. Přesto ale něčím ulice nadchla. „Byl to ojedinělý nález kostěné řezby pejska, který nám zapadá do takové olomoucké série,“ prozradil Richard Zatloukal. Nález ukazuje, čím se zdobily gotické olomoucké dámy ve 14. století.

Tichá ulice za hřbitovem

Kdyby ten plán vyšel, na náměstí Republiky by stál mimořádně zdobný vrcholně barokní objekt. Zdobený by byl jako zámecké sídlo rozmařilého šlechtice. Jenže poslední velkou barokní stavbu v Olomouci ovlivnilo několik negativních faktorů. Okolnosti prostě olomouckým sestrám klariskám nepřály.

Součástí nejstarší olomoucké čtvrti Předhradí byl klášter sester svaté Kláry nejpozději od poloviny 13. století. Klášterní legenda říká, že se tak stalo v letech 1242 až 1248. Tehdy šlo o nový ženský řeholní řád, inspirovaný příkladem svatého Františka. Na rozdíl od některých jiných řádů, které čas dělí mezi práci a modlitbu, se klarisky soustředily především na kontemplativní život v celkem přísném odloučení od vnějšího světa.

To ale nebránilo tomu, aby klášter po několik prvních staletí ekonomicky vzkvétal – pomohla tomu zejména silná vazba mezi olomouckým konventem a slavným šlechtickým rodem Šternberků, kteří klášter obdarovávali pozemky a poddanskými vesnicemi.  

Byl to kytarový virtuoz, výborný skladatel a vlastenec. Přesto zemřel v chudobě a zapomnění a jeho jméno dnes takřka nikdo nezná. Ludvík Dietrich, rytíř z Dietrichů, příslušník nižší moravské šlechty, je autorem neoficiální moravské hymny. Poprvé ji mohli zaslechnout lidé z oken jeho domu v Purkrabské ulici v Olomouci. To se psal rok 1843.

Než se ale dostaneme k osobě autora hymny Ludvíka Dietricha, musíme si říct něco o dosti složité a kostrbaté historii písně, kterou můžeme opravdu za zemskou hymnu považovat. Její historie by totiž sama o sobě vydala na pořádnou knihu.

Z oblíbené lidovky přes propagandu protifrancouzskou až k propagandě protiněmecké  

Jak viděli Olomoučané poloviny 19. století Hanáky? A proč vlastně není správné označovat Olomouc za hanáckou metropoli? I to můžeme zjistit z díla vynikajícího olomouckého (a později vídeňského) knihkupce a nakladatele Eduarda Hölzela.

S odstupem jednatřiceti let se zdá, že svoboda v listopadu 1989 spadla lidem sama do klína. Jako by 17. listopadu 1989 večer usínali v totalitním nesvobodném režimu a o den později ráno vstávali ve svobodné prozápadní společnosti. Tak to ovšem ani náhodou nebylo! Stačí se podívat do archívů na stránky dobového tisku.

Brutální zákrok Veřejné bezpečnosti (policie) na Národní třídě se odehrál v pátek 17. listopadu. V československých sdělovacích prostředcích se tomu ten večer a následující den věnovalo minimum pozornosti, objevily se pouze nepříliš konkrétní zmínky o nepovoleném pochodu z Albertova do centra Prahy. Drobné zmínky v československé televizi a v oficiálním tisku se ostatně objevovaly v posledních dvou letech komunistického režimu standardně, ale vždy se stejným vyzněním – šlo o nepovolené akce zmanipulovaných protisocialistických živlů. Kdo chtěl vědět víc, musel se spolehnout na zahraniční rozhlasové stanice.