Historie

Jak se vedlo politikům na olomoucké radnici na začátku první republiky? Nebylo to rozhodně tak špatné, když si přečteme, jaké mzdy si schválili před sto lety, v říjnu roku 1919. V porovnání s běžnými pracujícími se měli královsky. Starostou Olomouce byl od roku 1919 do roku 1923 sociální demokrat Karel Mareš.  

Hledáte informaci o katedrále svatého Václava. S překvapením zjistíte, že v ní byl korunován uherský Matyáš Korvín na českého krále. Pak zjistíte, že měl za ženu dceru Jiřího z Poděbrad. A že se do Olomouce skoro po deseti letech vrátil a na Horním náměstí kvůli němu a králi Vladislavu Jagellonskému byla veliká veřejná oslava... těch souvislostí a dat je tolik... 

Historie Olomouce obsahuje ohromné množství různorodé a velmi zajímavé faktografie. Pro laika je ovšem mnohdy dost těžké dostat se ke všem těmto datům a najít mezi nimi i příslušné správné vazby a souvislosti. Vytvoření takového praktického nástroje pro badatele i běžné Olomoučany patří k cílům ambiciózního projektu historické elektronické encyklopedie města Olomouce.

Nový školní rok je pokaždé novým začátkem. Před sto lety ovšem tohle rčení platilo několikanásobně. V polovině září roku 1919 se totiž školáci vydávali do nových škol v novém státě. Nové byly tyto školy někdy i doslova – během tři čtvrtě roku od vzniku republiky, kdy se český národ dostal z role menšiny v monarchii do role „státního národa“, se podařilo čerstvé reprezentaci měst a obcí změnit školy tak, aby to Čechům více vyhovovalo.

Ve vrchovaté míře to platí o Olomouci. Ta byla až do listopadu 1918 spravována čistě německou radnicí a je faktem, že zdejší německá samospráva olomouckému českému školství opravdu moc nepřála. Nejednou se stalo, že olomouckým Čechům musela pomoct vídeňská vláda nebo sám císař, když radnice na české školy v Olomouci prostě nedala ani korunu. Noví vládcové města udělali po převzetí moci v listopadu 1919 v olomouckém školství razantní změny. Podobné to bylo, byť v menší míře, i v dalších městech regionu.

„Dojeli jsme do překrásného města Olomouce, hlavy a stolce oné provincie, jednoho z nejčistších a nejkrásnějších měst, jaká jsme viděli, neříkám jen v Polsku, ale vlastně v celém Německu, jemuž se možná co do příjemného vzhledu a čistoty jen stěží najde podobné v Itálii…“ Kdyby takto chválil Olomouc některý z jeho pyšných obyvatel, asi bychom to nemohli brát jako zcela objektivní informaci. Takhle ovšem o Olomouci referoval zkušený italský cestovatel, papežský ceremoniář Giovanni Paolo Mucante, když na jaře roku 1597 doprovázel papežského legáta, kardinála Enrica Caetaniho na cestách mezi Polskem a Římem.

V Olomouci zažil v dětství mimořádně dramatické okamžiky, přesto se do rodného moravského města i po desítkách let moc rád vrací. Pan Peter Briess, který od dob druhé světové války žije v Británii, opět navštívil tento týden Olomouc a tentokrát byl přijat také primátorem Mirkem Žbánkem.

Königliche-hauptstadt Olmütz, Královské hlavní město Olomouc nebo po roce 1918 prostě Hlavní město Olomouc. Historická metropole Moravy se svého titulu, i když od dob po Třicetileté válce to byl už především jen čestný titul, nevzdávala. Vydrželo to až do dob po druhé světové válce!

Olomouc měla na Moravě od raného středověku velmi specifické postavení. Zatímco jihomoravská centra Velkomoravské říše po vpádu Maďarů zanikla nebo živořila, Olomouc v 10. století zažívala rozvoj. Když pak Moravu připojili první Přemyslovci k českému státu, logicky brali jako její přirozené centrum právě olomouckou aglomeraci a olomoucké hradiště.

Začal s tím slavný kníže Břetislav

Myšlenky církevního reformátora mistra Jana Husa a jeho radikálních následovníků se v Olomouci nikdy příliš neuchytily. Zatímco v Čechách se husitské ideje šířily rychle, v Olomouci se (ponejvíce) němečtí měšťané na novoty dívali velmi podezíravě a odmítavě. V Olomouci kromě mnoha klášterů sídlil rovněž biskup, a tak byl odpor Olomouce vůči husitství prakticky geneticky zakódován.

"Celá Evropa nemá tak výpravné dílo jako Olomouc... ani pražské hodiny se s našimi nemohou - přinejmenším z hlediska uměleckého vypravení - srovnávat." Přesně před sto a jednadvaceti lety Olomoučané se zatajeným dechem sledovali odhalení obnoveného orloje. Byť později označovali odborníci historizující sloh restaurovaného orloje za problematický, současníci s výsledkem byli velmi spokojeni. V Olomouci se především kvitoval fakt, že orloj je po desítkách let chátrání opět fungující chloubou radnice.  

Silně zbytnělé kosti, nerovný povrch, okostice. Tak podivnou kostru jiné hroby neskrývaly. Na první pohled odlišná byla kostra dospělého člověka, kterou našli archeologové při záchranném archeologickém výzkumu v Křížkovského ulici při rekonstrukci děkanátu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Během výzkumu v letech 2015 - 2017 byla, kromě jiných mimořádných nálezů například z období raného středověku, prozkoumána také část hřbitova, který se nacházel kolem bývalého gotického kostela sv. Petra a Pavla, zbořeného v roce 1792.

Největší prozkoumaný středověký hřbitov

Samotný hřbitov byl zrušen už roku 1784, nicméně nejstarší hroby pochází z průběhu vrcholného středověku. Výzkum odkryl celkem 98 hrobů na současném nádvoří děkanátu, dalších 486 hrobů bylo prozkoumáno v nově budovaném suterénu pod severním křídlem budovy. Jedná se tak o největší archeologicky zkoumaný hřbitov v intravilánu města na střední Moravě.

Dnes tam jezdíme lyžovat nebo se koupat v krásném jezeru Lago di Garda, a vůbec netušíme, že nás pojí společná historie. Přes to lety se totiž na bezmála čtyři roky z italských obyvatel dnešního regionu  Trentino stali Hanáci.

Jižní Tyrolsko s centrem ve městě Trento (Trident) patřilo na začátku první světové války k rakousko-uherské monarchii. Ve chvíli, kdy se italské království rozhodlo vypovědět smlouvu s Rakouskem a Německem a roku 1915 se zapojilo do války na straně spojenců, bylo zřejmé, že se z Trentina stane válečná zóna. Lidé, kterým reálně hrozilo, že doslova skrze jejich domovy půjde fronta, museli pryč. Bojeschopní muži museli narukovat do rakouské armády, ženy, starci a malé děti čekala daleká cesta do bezpečnějšího, ale pro ně neznámého vnitrozemí.

Italský Kopeček i Radíkov