Mezi nabídkou řemeslných dílen a obchodů, které poskytovaly obyvatelům Olomouce nejrůznější služby a zboží, ve městě od 14. století fungovaly také městské lékárny. V rohovém pravovárečném a vinárenském domě čp. 14 se dvěma patry a dvěma adresami (Horní náměstí č. 17 a Dolní náměstí č. 52), který stával v místech původních tří menších středověkých domů, sídlila jedna z nejstarších městských lékáren.

V listinách zprvu zmiňována jako "Stará lékárna", tento název jasně svědčí o tom, že se zde lékárna nacházela již dlouhý čas. V roce 1465 už byla označována jako "Černá lékárna" a tak se jí říkalo po stovky let. Po celou dobu existence dům vlastnily nebo si lékárnu pronajímaly celé generace lékárníků, kteří jako vzdělaní pánové rovněž zastávali různé, většinou vysoké funkce na olomoucké radnici.

Gotická lékárna se dvěma vchody

V posledních měsících se často skloňovalo slovní spojení založení Československa, respektive vznik republiky. Sté výročí si samozřejmě zaslouží mnohé vzpomínky. Zkusme se podívat očima dobového tisku, jak to tehdy vypadalo během prvních vánočních svátků v novém státě. Dny, kdy měli lidé slavit první československé Vánoce, nastaly asi měsíc a půl o skončení děsivé čtyřleté světové války…  

Samozřejmě se na ně těšili, byť to tehdy rozhodně nebyly takové svátky hojnosti a přejídání jako dnes. Nicméně vždy to byly velmi svátky oblíbené. Ovšem v prosinci roku 1918 se země nacházela uprostřed bouřící Evropy, kdy sotva před měsícem a půl skončila velká válka a leckde se ještě bojovalo či posunovaly hranice. Jak to tedy vypadalo v prosinci roku 1918 v Olomouci, tedy z pohledu jejích českých obyvatel?

V Olomouci tábory lidu, v pohraničí střelba

Bylo by s podivem, kdybyste ji neznali. Pravděpodobně ji v autě často bez zájmu míjíte u železničního přejezdu na ulici Novosadská. Velkou barokní sochu Matky Boží – Panny Marie s Ježíškem v náručí. V nadživotní velikosti, nepatrně nakloněná, svými proporcemi neodpovídající malému soklu, odlišná od běžné výzdoby totoho druhu, kterou jsme zvyklí vídat u silnic a cest. Při pátrání po původu této sochy se před námi odkrývá její zajímavý, trochu tajemný příběh. 

Olomoucký sochař Jan Sturmer, pravděpodobný tvůrce sochy P. Marie

Dne 25.11.1898 byly položeny základy olomoucké Zory, nejstarší kontinuálně fungující továrny na čokoládu u nás. Zpočátku se zde vyráběly cukrovinky všeho druhu a čokoláda tvořila pouhých 20 %. Dnes je Zora považována za jednu z nejvýznamnější továren na čokoládové cukrovinky v Evropě.  Roční produkce čítá přes 43 000 tun a více než polovina míří za hranice České republiky. Na tuzemský trh dodává čokolády Orion a tyčinky Margot, Kofila, Ledové kaštany či bonboniéry Modré z nebe a desítky dalších tradičních cukrovinek.  Na jejich výrobě se podílí až 800 zaměstnanců a Nestlé tak patří mezi největší zaměstnavatele v regionu.

Malé kousky pálené střešní krytiny otevírají velké téma pro olomoucké historiky a archeology. Najít velký církevní komplex, který podle těchto úlomků v Olomouci musel stát v 9. století, to je velká výzva pro dnešní olomoucké archeology.

Fragmenty pálených tašek antického typu, které byly na několika místech v Olomouci v posledních letech nalezeny, byly podle výsledků čerstvých termoluminiscenčních testů vypáleny v 9. století. V té době je ale ve slovanském prostředí a ani konkrétně na Velké Moravě, která v 9. století ovládala značnou část střední Evropy, skoro nikdo nepoužíval.  

V roce 1918 se obyvatelé českých zemí stali svědky a aktéry velké historické změny. Jaké to vlastně bylo, když se definitivně hroutila habsburská rakousko-uherská monarchie a vznikalo nové Československo? 

Byly to dny hektické a v mnoha ohledech zmatené. Lidé se během roku 1918 museli vypořádávat s nedostatkem potravin a dalšími těžkostmi, způsobenými čtyři roky trvající válkou, a navíc se mnoho rodin hořce smiřovalo i se ztrátami svých blízkých. Snad každý si přál, aby válka, později nazvaná Velkou či první světovou, už co nejdřív skončila. Během října se k tomu přidalo něco nového – lidé dostávali spoustu protichůdných informací o budoucnosti státu.

Olomouc česká nebo německá?

Stačí letmý pohled do dobových novin a je zřejmé, že člověk nemohl mít v říjnových dnech jasno v tom, jaké vlastně budou osudy monarchie a jak to vypadá s případnou českou státní samostatností.

Už v polovině října roku 1918 zasvěcení věděli, že zřejmě brzy dojde ke zcela zásadním změnám ve společnosti. Proto se také na tuto chvíli připravovali. Když pak 28. října hlavní představitelé domácí české politiky v Praze vyhlásili konec monarchie a českovenskou republiku, v Olomouci už na tuto zprávu čekal zdejší Okresní národní výbor pod vedením právníka a poslance Richarda Fischera.

Druhého dne ráno už Olomoučané četli v ulicích horké politické novinky a odpoledne se pak městem valil slavící zástup asi třiceti tisíc Čechů z Olomouce a širokého okolí. Vyhrávala jim k tomu vojenská muzika, která se k oslavám přidala.

Starobylé a poněkud ponuré zákoutí tvořila na Michalském návrší skupina takzvaných zádušních domků. Dnes už je v těchto místech nepřipomíná vůbec nic, najdeme je pouze na nepříliš početných archivních fotografiích.

Olomoucká městská společnost reprezentovaná městskou radou i soukromými fundátory se pokoušela již brzy po založení města zmírňovat bídu nemajetných, chudých, nemocných i pocestných, a pomáhat jím různými almužnami a zakládáním zdravotně - sociálních zařízení, jako byly městské špitály, zádušní domky (zádušní špitály), lázně a lékárny. Provoz špitálů byl zajišťován zejména různými dary, fundacemi, nadacemi, úrokem ze stanovených statků apod. Ve špitálech se však často léčili i měšťané, kteří provoz špitálů finančně podporovali a často na ně pamatovali při sepisování své poslední vůle (testamentu). V tomto povídání se budeme věnovat právě zádušním domkům v Olomouci, které se dříve nazývaly domy Bekyň.

Oprýskané, šedivé a málem rozpadlé bylo historické centrum Olomouce před třiceti lety. Mnoha ulicím hrozilo rozsáhlé bourání a takzvaná asanace. Čím to bylo způsobeno?

Kombinací více faktorů. Po roce 1960 byla Olomouc degradována z krajského na okresní město. Jednoznačně největší část finančních prostředků pak samozřejmě zůstávala v oblíbeném hornickém krajském městě Ostrava, zatímco do Olomouce šly jen drobty. Navíc komunisté obecně vzato neměli k památkám dobrý vztah, pokud tedy nešlo zrovna o vyložené vlastenecké ikony nebo o památníky dělnického hnutí. Tím vším olomoucké historické centrum silně trpělo.

PR V šedesátých a sedmdesátých letech to patřilo ke koloritu sváteční Olomouce. Procházka v Bezručových sadech neboli ve Výpadu okolo divoce hučícího vodopádu, který vytékal z hradeb a tříštil se o skály, na nichž hradby stojí. Ten pohled bavil děti i dospělé. Následně se lidé mohli vydat třeba do kavárny v Rudolfově aleji ve Smetanových sadech, dát si kávu a sledovat fontánu, oživenou díky hře barevných světel. To vše sice už zmizelo, ale mohlo by se vrátit.