Historie

Třináct věžiček a vikýřů zdobí severozápadní průčelí olomoucké radnice. Jedná se o nejčastěji fotografovanou a zobrazovanou stranu radnice, na níž si dal architekt při poslední rekonstrukci budovy opravdu záležet. A mimochodem, také ji tehdy, na počátku 20. století, výrazně změnil. Většina z věžiček, které se nyní pečlivě opravují a rekonstruují, pochází právě až z této poslední přestavby radnice.

Nejstarší věžičkou na severní straně radnice je, nepočítáme-li samozřejmě vysokou věž, která pochází už z 15. století, vížka nad orlojem. V ní mimochodem našli vloni řemeslníci uschovaný tubus se starými listinami, přičemž nejstarší z nich pocházely už z roku 1704. Při pohledu na staré výtvarné znázornění olomoucké radnice si ale nelze nevšimnout toho, že kromě této věžičky a pár vikýřů nebývalo na střeše radnice nic dalšího. To se změnilo na počátku 20. století.

„Jako má Brno svoje sukna, Praha šunky, Ostrava železo a uhlí, Pardubice perník, má Olomouc své tvarůžky.“ Tímto všeříkajícím výrokem začíná kapitola Olomucký tvarůžek v publikaci Velký Olomouc, Informace o jeho přítomném stavu a jeho významu, kterou roku 1924 vlastním nákladem vydalo „hlavní město Olomouc“. Je příznačné, že unikátní gastronomický fenomén, kterým tvarůžky jsou, má v této souhrnné publikaci o průmyslu v Olomouci samostatnou kapitolu. Dozvíme se mimo jiné, že je výroba tvarůžků provozována v 72 větších i menších výrobnách.

V Olomouci je bezpočet míst, kde stojí za to zastavit se a jen tak se dívat okolo sebe. Většina z nás by taková místa hledala v samém centru Olomouce, které v sobě, slovy jedné z expozic Vlastivědného muzea, nese „patnáct století města“. Jenže taková zajímavá místa jsou i dál od centra. Zastavme se na okamžik třeba na břehu řeky Moravy na rozmezí ulice Nábřeží a Masarykovy třídy.

Aniž by člověk udělal jediný krok doleva či doprava, vidí z jednoho místa architekturu a stavební stopy z dob středověku až po absolutní současnost. Stačí dívat se na různé věže a věžičky, které jsou odsud vidět. A že jich je dost!

I když je dnes Václavské návrší v Olomouci cílem mnoha turistů i věřících, přesto si po většinu času stále udržuje obdivuhodný klid a mír. Důstojný a reprezentativní charakter akropole někdejšího hradu si zachovává i po staletích svou atmosféru. Málokoho ovšem napadne, že tento nevysoký kopec (226 m n.m.) působil stejně reprezentativním a dominantním, možná ještě výraznějším dojmem už v pravěké době bronzové. A že se tady před třemi a půl tisíci let mohli občas objevovat i předkové starověkých Řeků.  

Již v samých počátcích křesťanství vyznavači víry Kristovy usilovali o to, aby kněží do křesťanských osad přicházeli vzdělaní, tudíž pečovali také o zřizování škol. Ve 2. století škola v Alexandrii velice proslula a dalším školám po východních krajích byla vzorem, dala jim vznik a směr. Na začátku doby velkomoravské začaly i na Moravě vznikat i první křesťanské školy. Po příchodu Cyrila a Metoděje, misionářů ze Soluně, vznikla v druhé polovině 9. století zároveň s novým biskupstvím moravským i škola, v tehdejším velkém hradišti u Mikulčic a patrně i na Velehradě. Vzniklo slovanské písmo hlaholice, které dalo základ psanému slovu ve slovanštině a bohoslužby se začaly dělat v jazyce srozumitelném pro přítomné věřící. Metoděj začal učit prvních padesát žáků, kteří se později rozešli do dalších krajů, aby šířili nabyté vědomosti.

Mnoho korunovaných hlav hostila během své dlouhé historie Olomouc coby moravská metropole i sídlo biskupů a arcibiskupů. V Olomouci pobývala opakovaně Marie Terezie, František Josef I. zde nastoupil na trůn a do města se častokrát vracel a vedl zde i jednání s jinými panovníky. Chybět nemohl ani poslední císař a poslední český král Karel I.

Ten do města přijel v dramatické době, kdy už třetím rokem zuřila Velká válka, v níž umíraly i tisíce jeho vojáků. V Olomouci byl přesto přijat s velkou slávou a na všechny udělal dojem svou skromností i snahou mluvit česky. Ostatně kritičtí k němu v Olomouci nebyli ani olomoučtí Češi.

Poslední císařská návštěva Olomouce se odehrála na den přesně před sto lety, 16. prosince 1917. Jeho Majestát císař Karel I. se tehdy zúčastnil slavnostního obnoveného vysvěcení kostela Panny Marie Sněžné.

Těžko říct, zda nejlepší, jistě ale nejslavnější mezi skladateli je Wolfgang Amadeus Mozart. O jeho památném dvouměsíčním olomouckém pobytu se nyní můžeme dočíst ve zbrusu nové kapitole speciálních archivnických stránek města Olomouce. Dozvíme se mimo jiné, že malému Mozartovi v kritické situaci velmi pomohla odvaha tehdejšího olomouckého kapitulního děkana. 

Olomoucký hrnčíř Matouš Reiff se roku 1682 pomátl. Jeho žena Magdalena se totiž v jejich domě na Cartách (dnes Purkrabská ulice) dopouštěla cizoložství s tovaryšem Jakubem, což mistra hrnčíře nakonec přivedlo až do špitálské cely u svatého Ducha.

Hříšnice byla vsazena do vězení a městský rychtář poté dostal příkaz "přiložením palečnic dále vyšetřovat a dopátrat se jistoty v záležitosti dítěte, totiž s kým je těhotná, a dále zda se nepokoušela o vyhnání plodu pomocí léku, který dostala od věštkyně". To by byl z hlediska tehdejšího práva další zásadní zločin.

Chodíte-li centrem Olomouce, sotva můžete tento dům minout. Patří v tom nejužším historickém jádru města, v místech, kde vznikala první zástavba královského města, k nejvýraznějším a největším budovám. Pojďme se tedy podívat na dějiny domu v Ostružnické ulici číslo 3. Dům se dotýká dějin obchodování s knihami, farmacie a dokonce i lázní. Podle některých svědectví je ale poněkud náročný pro citlivější povahy – za dlouhá staletí existence tento dům dost možná nastřádal velké množství různé energie a vzpomínek.

Pokud všechno klapne a nenastanou nečekané potíže, vyrazí 22. listopadu po půlroční pauze do ulice 1. máje opět tramvajové vozy. na to, že tudy tramvaje odnepaměti jezdí, jsou Olomoučané zvyklí. Ne každý ale ví, že jde o skutečně nejstarší trať nejen ve městě, ale na celé Moravě. Poprvé tudy totiž elektřinou poháněný vůz pouliční dráhy projel 1. dubna 1899. A byla to velká sláva - nikde na Moravě takovou elektrickou dráhu neměli. Přitom nechybělo mnoho a olomoucká městská rada by nechala cestující vozit kouřícími parními stroji.