I když je dnes Václavské návrší v Olomouci cílem mnoha turistů i věřících, přesto si po většinu času stále udržuje obdivuhodný klid a mír. Důstojný a reprezentativní charakter akropole někdejšího hradu si zachovává i po staletích svou atmosféru. Málokoho ovšem napadne, že tento nevysoký kopec (226 m n.m.) působil stejně reprezentativním a dominantním, možná ještě výraznějším dojmem už v pravěké době bronzové. A že se tady před třemi a půl tisíci let mohli občas objevovat i předkové starověkých Řeků.
Na kopci, který vždy čněl zhruba patnáct metrů nad rovinatou krajinou, protkanou jednotlivými rameny řeky Moravy, stávala už někdy v době kolem roku 1500 před Kristem, tedy v období věteřovské kultury a epoše starší doby bronzové, pevnost. A my máme dokonce díky unikátnímu nálezu zcela jedinečnou možnost vidět, jak vypadaly stavby v tomto dobře opevněném hradišti. A aby těch zajímavostí nebylo málo, dokážeme si představit i to, že do tehdejší „Olomouce“ mohli docela klidně jezdit i představitelé tehdy nejvyspělejší evropské civilizace, totiž mykénského Řecka. Ti totiž s obyvateli českých zemí a příslušníky tzv. únětické kultury a věteřovské skupiny čile obchodovali. O poznání méně vyspělí středoevropané se od nich lecčemu přiučili a řecké Mykéňany také často napodobovali. Třeba právě stavbou opevněných hradišť.
Veduta Olomouce z roku 1500 před Kristem
Když probíhal v roce 2001 archeologický průzkum v prostorách někdejší kočárovny kapitulního děkanství na Václavském náměstí, objevili archeologové fantastický artefakt. Jedná se o takzvanou zděř, tedy funkční prvek, jakousi spojku, která sloužila ke spojování dvou delších předmětů. Byla vytvořena z duté jelení kosti. To by nebylo nic až tak neobvyklého. Běžně ale byly takové zděře buď nezdobené, nebo byly okrášleny pouze geometrickými vzory. Jenže zděř z olomouckého svatováclavského návrší zachycuje reálné stavby, hrázděné domy s klasickou kůlovou konstrukcí. „S jistou nadsázkou můžeme konstatovat, že se nejspíše díváme na vedutu Olomouce starou 3 500 let,“ říká průvodce po památkách Arcidiecézního muzea. „Zděř z Olomouce je skutečným unikátem, podobná rytina byla jen na jednom nálezu z území dnešního Polska, ta byla ale zničena v období druhé světové války,“ potvrzuje archeolog Richard Zatloukal.
Při onom průzkumu v roce 2001 našli archeologové také základy opevnění z věteřovského období, zahloubené až do skalního podloží. Pevnost tedy byla vystavěna pořádně, obránci to s fortifikací svého sídliště mysleli vážně.
Letošní nález potvrdil přítomnost staveb
Když se dnes v létě kopalo v souvislosti s opravou ulice 1. máje i v ústí ulice Mlčochovy, archeologové mohli zajásat. Našli totiž základy jedné z oněch 3500 let starých staveb, zachycených na rytině na jelením paroží. „Při kopání kanálové šachtice jsme skutečně objevili s velkou pravděpodobností kousek starobronzového domu, jen ten základ nebyl kamenný, jak nám pojem základ evokuje. Jednalo se pravděpodobně o dům dřevohliněné konstrukce - ta má blízko k hrázděnému zdivu,“ popisuje archeolog Richard Zatloukal, který letošní výzkum vedl. “V terénu jsme našli jasně ohraničenou jámu se svislou stěnou, zahloubenou do podložního písku, žlábek pro základový trám a kus "vodorovné" podlahy. Keramika ze zásypu rámcově náleží věteřovské skupině.“
V praxi znamená tento nález jedno – umělec, který zdobil před třemi a půl tisíciletími kus jelení kosti rytinou sedmi hrázděných domů, nemusel chodit pro inspiraci daleko – takové domy tady v jeho době skutečně stály. Rytina podle archeologů zachycuje podobu tehdejších staveb docela věrně. Jednalo se o domy s dřevěnou kůlovou či trámovou konstrukcí, která byla na rozdíl od mnohem mladších hrázděných domů, jaké známe dnes, vyplněna nikoliv cihlami, ale jílovitou hlínou, zřejmě zpevněnou žárem. Díky letošnímu nálezu základů a rytině na paroží si tedy můžeme živě představit, jak to před tolika tisíciletími v budoucí Olomouci vypadalo.
Co najdou příští rok?
V Mlčochově ulici by v roce 2018 měla pokračovat obnova kanalizace. Archeologové zde tedy budou mít opět možnost podívat se pod zem. Bylo by skvělé, kdyby archeologové našli další základy staveb či jiné tisíce let staré artefakty.
Lokalita je ale pro vědce přitažlivá z mnoha hledisek, například i kvůli rekonstrukci podoby středověkého přemyslovského hradu. Zajímavý by podle Richarda Zatloukala mohl být v tomto ohledu úsek kolem farní zahrady, kde by se na stěnách výkopu mohl projevit předpokládaný hradní příkop zasypaný ve 14. století.
Co spojuje Moravu a mykénské Řecko?
Moravu, přesněji řečeno celé české země i Slovensko starší doby bronzové skutečně pojí s velkou kulturou mykénského Řecka či mínójské Kréty intenzivní kontakty. Pradávní Řekové totiž potřebovali vyrábět bronz, a pro něj neměli ve své vlasti suroviny. Měď vozili z relativně blízkého Kypru, horší to bylo s druhou potřebnou složkou, cínem. Největší naleziště tohoto kovu byla v té době právě v Čechách, což znamenalo intenzivní obchodní styky vyspělejší civilizace ze středomořské oblasti s lidmi v naší vlasti. Mělo to nepochybně vliv i na podobu tzv. Únětické kultury, která se u nás ve starší době bronzové rozvinula. Obchodníci pravděpodobně naučili středoevropany nějakému primárnímu zpracování cínu, aby byla tato surovina lépe připravena pro transport na dlouhou cestu na jih Peloponéského poloostrova.
Při těchto kontaktech se naopak především movitější místní náčelníci naučili a odkoukali mnohé z vyspělejšího životního stylu. Vznikaly tak u nás první solidnější stavby a na Moravě i na Slovensku jsou známy nálezy skutečných pevností, které podle všeho napodobovaly gigantické kamenné fortifikace v Mykénách a dalších centrech tehdejšího Řecka. Podle archeologů měly ale pevnosti v našich zemích spíše reprezentativní charakter, funkční na rozdíl od mykénských vzorů moc nebyly. Jinak řečeno, domácí velmoži se prostě snažili udělat dojem a ukázat, že mají na to, aby si nechali vybudovat velkolepě působící stavby. Krom toho existuje množství nálezů předmětů, jako třeba bronzových dýk, které jsou zcela shodné jako předměty z mykénské či mínójské kultury.
Archeologové a historici hovoří o takzvaném protourbánním horizontu, tedy doslova předměstském horizontu – o době, kdy vznikala centrální sídliště s domy a opevněná hradiště, o kultuře, která se svým charakterem vzdáleně přibližuje civilizacím tehdejšího Středomoří.
Z Moravy až do Řecka?
Některé zatím nedoložené spekulace navíc předkládají vizi, že se někdy ve 13. století před naším letopočtem mohli kvůli zhoršujícímu se klimatu středoevropští obyvatelé sebrat a odtáhnout dlouhou cestou dolů na jih, tam, kam kdysi putovaly jen jejich cínové polotovary. Pak by mohli být dokonce ztotožněni s dosud záhadnými Dóry, kteří stojí za rozpadem mykénské řecké civilizace kolem roku 1200 před Kristem. Doloženo ani vyvráceno to není, nicméně například shodné děsivé nálezy obětovaných maličkých dětí v keramických nádobách z našeho i řeckého území z této doby nasvědčují tomu, že to nemusí být úplně zcestná myšlenka.
Divoši ze střední Evropy se prostě vydali na jih tam, kam dříve posílali jen své zboží, s předpokladem, že na jihu se jim bude žít lépe… Ostatně, sami Řekové v klasickém období, tedy v polovině 1. tisíciletí před naším letopočtem, vysvětlovali pád mykénské kultury návratem Heráklovců, potomků bájného siláka Herákla, odkudsi ze severu. Během staletí pak barbaři splynuli s dříve příchozími řeckými kmeny a společně se podíleli na zrodu nejslavnější éry klasického starověkého Řecka. Třeba mezi nimi byli i ti, jejichž předkové kolem roku 1500 před naším letopočtem stavěli v Olomouci dřevěné hrázděné stavby.
Popisek exponátu, nalezeného v roce 2001 na václavském návrší v Olomouci, z průvodce Arcidiecézním muzeem
Zděř s rytinou roubených stavení
1550–1450 př. Kr. (starší doba bronzová – věteřovská kultura)
kost, výška 52 mm; průměr 32 mm, původem z Olomouce, Svatováclavského návrší, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci
Zděř je z funkčního hlediska pouzdro pro pevné spojení dvou prvků na principu stálého pružného předpětí vyvozeného právě touto spojkou. V minulosti se jednalo nejen o praktický, ale rovněž esteticky významný předmět. Zděř ze Svatováclavského návrší, nalezená při archeologickém výzkumu v prostoru kočároven kapitulního děkanství v roce 2001, je zhotovena z lodyhy jeleního parohu (Cervus elaphus) a má tvar válečku o průměru zhruba 32 mm a výšce 52 mm. Časově můžeme předmět prozatím jen rámcově zařadit do starší doby bronzové (1550–1450 př. Kr.). Plášť zděře je pokrytý rytinou, rozdělenou vodorovnou linií na dvě poloviny. V dolní části je úsporným způsobem zobrazeno sedm nákolních domů roubené konstrukce. Horní polovina pláště je pokryta geometrickými tvary. Jedná se o zcela originální pojetí, neboť zděře z tohoto období jsou zpravidla zdobeny jen geometrickými vzory. S jistou nadsázkou můžeme konstatovat, že se nejspíše díváme na vedutu Olomouce starou 3 500 let.
PS: Pokud Vás tyto výlety do olomoucké historie baví, zvažte prosím symbolickou podporu naší práce, které věnujeme spoustu volného času. Váš příspěvek využijeme například na propagaci příspěvků na facebooku. Číslo účtu je 154344877/0600. Děkujeme.
Komentáře
Перевозки