Radniční věžičky: ještě před sto dvaceti lety vypadala radnice úplně jinak než dnes

Třináct věžiček a vikýřů zdobí severozápadní průčelí olomoucké radnice. Jedná se o nejčastěji fotografovanou a zobrazovanou stranu radnice, na níž si dal architekt při poslední rekonstrukci budovy opravdu záležet. A mimochodem, také ji tehdy, na počátku 20. století, výrazně změnil. Většina z věžiček, které se nyní pečlivě opravují a rekonstruují, pochází právě až z této poslední přestavby radnice.

Nejstarší věžičkou na severní straně radnice je, nepočítáme-li samozřejmě vysokou věž, která pochází už z 15. století, vížka nad orlojem. V ní mimochodem našli vloni řemeslníci uschovaný tubus se starými listinami, přičemž nejstarší z nich pocházely už z roku 1704. Při pohledu na staré výtvarné znázornění olomoucké radnice si ale nelze nevšimnout toho, že kromě této věžičky a pár vikýřů nebývalo na střeše radnice nic dalšího. To se změnilo na počátku 20. století.

Na přelomu 19. a 20. století se vedení města vrátilo z půlstoletí trvajícího azylu v Edelmannově paláci zpět na radnici. Tu do té doby totiž využíval stát, konkrétně okresní hejtmanství. Radní jako správní patrioti chtěli tehdy navrácené sídlo dávných olomouckých konšelů a purkmistrů řádně vylepšit. Mimochodem, v té době prý zazněl i návrh, aby byla stará budova, padesát let necitlivě využívaná státními úředníky a tedy takříkajíc vybydlená, rovnou stržena a nahrazena reprezentativní novostavbou. Od tohoto nápadu jeho autory prý důrazně odradil věhlasný architekt a urbanista Camillo Sitte. Naštěstí tedy k žádné demolici středověké radnice nedošlo, nicméně reprezentace města se rozhodla, že nechá radnici stylově sjednotit, a to v duchu tehdy již značně nemoderního historismu. Celou přestavbu radnice, provedenou v letech 1901 – 1904, projektoval přednosta stavebního úřadu Max Kress. Při přestavbě se výrazně změnily vnitřní dispozice radnice, severní a západní stěna nádvoří byla rozšířena o loubí s pseudogotickými klenbami, v jihozápadním rohu přibylo například velké schodiště, to vše na úkor velikosti dnes velmi zúženého nádvoří. Nepochybně pozitivním krokem bylo vybourání příček a obnovení velkého gotického sálu, který vyzdobil malbami z olomouckých dějin malíř Charles Wilda a který dnes slouží jako obřadní síň.

O severní průčelní frontu a její velmi zdobný dekor se postaral vídeňský architekt Georg Berger. Ten se pokusil dodat nejviditelnější straně radnice symetrický novogotický charakter. Při úpravě rovněž přibylo na střechu této strany radnice množství menších či větších věžiček a zdobných vikýřů, které se dnes rekonstruují. Je fakt, že při příchodu na Horní náměstí z Opletalovy ulice či ulice 28. října působí radnice i díky této úpravě monumentálním dojmem. Jenže podle dnešních a dokonce i podle dobových kunsthistoriků tím Georg Berger poškodil původní velkorysou kompozici, která stavěla na kontrastu mezi velkými liniemi hlavní budovy a bohatou zdobností věžové části s orlojem. Jak už tehdy napsal Max Dvořák, čelný představitel I. Vídeňské školy umění, touto úpravou stavitelé „poškodili historický charakter budovy a její starý umělecký zjev byl zničen neuspokojivým pokusem o falešnou stylovou jednotu“.

Inu, názory stavebníka a architektů či znalců umění se často rozcházejí, a olomoucká radnice v nynější podobě je toho skvělým příkladem. V každém případě je radnice vzácnou památkou, která slouží jako nejvýznamnější městská budova v Olomouci už šest století a navzdory všem stavebním proměnám obsahuje velké množství jedinečných umělecko-historických prvků.