Těžko říct, zda nejlepší, jistě ale nejslavnější mezi skladateli je Wolfgang Amadeus Mozart. O jeho památném dvouměsíčním olomouckém pobytu se nyní můžeme dočíst ve zbrusu nové kapitole speciálních archivnických stránek města Olomouce. Dozvíme se mimo jiné, že malému Mozartovi v kritické situaci velmi pomohla odvaha tehdejšího olomouckého kapitulního děkana. 

Rodina salcburského kapelníka a skladatele Leopolda Mozarta, tedy on, jeho žena Marie a děti Wolfgang Amadeus a dcera Marie Anna, zvaná Nannerl, opustila v říjnu roku 1767 Salcburk a hledala útočiště před epidemií neštovic. Dlužno dodat, že se jednalo o pravé neboli černé neštovice, na něž se běžně umíralo! Cesta je dovedla do Olomouce, kde se hudebně talentovaná rodina ubytovala nejprve v hostinci U černého orla (Hauenschildův palác, dnes sídlo Hanácké restaurace na Dolním náměstí). Když ale u malého Wolfganga propukly první příznaky nemoci, využil Leopold Mozart svých kontaktů. Navštívil olomouckého kapitulního děkana Leopolda Antonína hraběte Podstatského z Prusinovic, s nímž se znal ze Salcburku. Podstatský pak ochotně nabídl rodině výrazně pohodlnější azyl ve své rezidenci a současně se postaral o to, aby o malého hudebníka pečoval kvalifikovaný lékař.   

Kapitulní děkan se neštovic nebál

Z Olomouce zaslal Leopold Mozart tři dopisy adresované salcburskému obchodníku s koloniálním zbožím Johannu Lorenzi von Hagenauer (1712–1792), majiteli domu v Getreidegasse, kde Mozartovi v letech 1747–1773 bydleli. Dopis psaný před 10. listopadem 1767 se nedochoval, známy jsou dopisy z 10. a 29. listopadu 1767. Jsme tak informováni, co se přihodilo v olomouckém hostinci U Černého orla. V dopise z 10. listopadu 1797 Leopold Mozart mj. sděluje:

„Asi v deset hodin [večer 26. října 1767] si Wolfíček naříkal na oči, ale zjistil jsem, že má horkou hlavu, horké a velice červené tváře, zato měl ruce studené jako led. Puls rovněž nebyl náležitý; dali jsme mu tedy trochu černého prášku, a uložili jsme ho ke spánku. Během noci byl poněkud neklidný a suchá horkost setrvala až do rána. Dali nám dva lepší pokoje; zabalili jsme Wolfíčka do kožichů a putovali s ním tedy do jiného pokoje. Horečka stoupala; dali jsme mu trochu markraběcího prášku. Navečer začal blouznit a tak to bylo po celou noc až do rána 28. Po kostele jsem šel k Jeho Excelenci hraběti Podstatskému [děkanu olomoucké kapituly], jenž mě přijal s velkou přízní, a když jsem mu sdělil, že můj malý onemocněl a že se obávám, aby snad nedostal neštovice, tak mi řekl, že nás vezme k sobě, jelikož on se neštovic vůbec nebojí. Dal zavolat správce domu, poručil mu upravit dva pokoje a hned také poslal ke svému lékaři, že nás má sám u Černého orla vyhledat.“

Nakonec se malý Wolfgang neštovicím opravdu nevyhnul, ale nebezpečnou chorobu prodělal sice s obtížemi, ale bez následků. O tom, že nakonec vše dobře dopadlo, se dočteme v pokračování dopisu Leopolda Mozarta z Olomouce Lorenzi Hagenauerovi do Salcburku ze dne 10. listopadu 1767:

„Teď záleželo jen na tom, zda bude ještě proveditelné dítě převézt. Lékař řekl ano!, protože se ještě neobjevila vyrážka a nebylo vůbec jisté, zda to budou neštovice. Odpoledne ve 4 hodiny byl Wolfíček zabalen do kožených prostěradel a kožichů a snesen do povozu, a tak jsem s ním jel na dómské děkanství. [Dne] 29. [října 1767] bylo vidět několik malých červených skvrn, ale nikdo z nás ještě nevěřil na neštovice, protože už nebyl tak nemocen; a nebral nic jiného než každou 6. hodinu prášek, totiž: ĭ march: orph: V. ĭij diaph: ñ Lot arc: 2pl: āā gr: VI. Sacc: cit: gr: X. a potom stále čaj z chrastavce. 30. [října 1767] na jeho jmeniny neštovice plně vyrazily a tyto i další dny bral následující: ĭ orph: V. epileph: march: ĭij diaph: ñ Lot arc: 2pl: āā gr: VI. Myrh: elect: gr: 1 Sacc: cit: gr: 17. K tomu se tedy přidala jen myrrha a dále se užíval čaj z chrastavce. Jakmile neštovice vyrazily, byla veškerá alterace pryč a chvála Bohu! cítil se stále dobře. Jenom byl velice plný, a protože neuvěřitelně otekl, ztloustl mu nos, a když se pozoroval v zrcadle, tak řekl: ,Teď vypadám stejně jako Mayrl!‘, myslel pana muzikuse Mayra. Od včerejška neštovice tu a tam odpadávají a všechny otekliny se už před dvěma dny ztratily.“

V Olomouci Wolfgang šermoval i psal symfonii

Krátce po Wolfgangovi propukly neštovice také u jeho sestry Nannerl, i ona se ale naštěstí díky kvalitní péči uzdravila. Nannerl pak po letech napsala vzpomínky na olomoucký pobyt, které později otikl v lipský hudební časopis Allgemeine musikalische Zeitung: „V Olomouci dostal můj bratr neštovice a onemocněl tak, že devět dní nic neviděl a několik týdnů po svém uzdravení si musel šetřit oči. Byla mu dlouhá chvíle, a hledal proto rozptýlení. Dvorní kaplan tamějšího biskupa pan [Jan Leopold rytíř] Hay, pozdější biskup královéhradecký, nás denně navštěvoval. Byl velmi obratný v kouzlech s kartami a bratr se je od něj s velikou zručností naučil. Také nás navštěvoval místní šermířský mistr [patrně Lactantius de Sara] a ten musel bratra učit šermovat.“ V dopise z 29. listopadu 1767 psal Leopold Mozart příteli Johannu Lorenzovi von Hagenauer do Salcburku mj.: „Tak jsem byl zde potud jako arestant a moje procházky se odbývaly hlavně po Hradiské cestě a kolem fortifikací, které jsem do té míry, jak je to dovoleno, důkladně prohlížel – neslýchaně se na nich pracuje. Hudba v dómu je slabá, ba velice slabá! Komedianti [divadelní společnost Mathiase Josepha Einzigera, hrající v provizorním divadelním sále na nádvoří Hauenschildova paláce] jsou tu takoví jako ti, co hráli v Salcburku v buvolí stáji."

Jedenáctiletý Wolfgang se ovšem v Olomouci neučil jen šermovat a kouzlit, ale věnoval se i hudbě. V době pobytu u kapitulního děkana složil svou 6. symfonii F-dur. Kromě toho napsal také blíže neznámou árii, kterou věnoval dceři olomouckého lékaře Josefa Wolffa. Byl to pravděpodobně projev osobní náklonnosti i vděčnosti za to, jak se tento lékař o Wolfganga postaral v době jeho nemoci.

Je dobré vědět, že Olomouc a její tehdejší obyvatelé tak svým dílem přispěli do všeobecné hudební světové pokladnice jednou ze symfonií jednoho z největších skladatelů všech dob. 

Zdroj: https://archivy.olomouc.eu/archivy/21931