Pohledy do minulosti mají stále více přízniců. Leckdo se mnohem raději v duchu brouzdá starými (krásnými) časy, než by se zabýval současností. Svědčí o tom například trvalá obliba všech možných filmů pro pamětníky či s gustem využívané návraty současných filmařů do dob první republiky i hlouběji, do dob císaře pána. Podívejme se tedy do předvánoční Olomouce roku 1900. 

V Olomouci v těch dobách žije necelých 22 tisíc obyvatel, z toho 15 tisíc Němců, 6 tisíc Čechů a asi 1700 Židů. Díky silné vojenské posádce jsou navíc permanentně ve městě zhruba 4 tisíce vojáků. Čas od času se v denním tisku člověk dočte o nějaké rvačce mezi civilistou a vojákem. Olomouc je v té době krajským městem a sídlem krajského soudu. Vše podstatné se rozhoduje ve Vídni, některá nařízení do města přicházejí i z Brna z moravského zemského místodržitelství.  

AKTUALIZOVÁNO 2. 12. 2016

Velká a slavná novinka se roznesla 2. prosince 1848 nejprve po Olomouci a teprve poté po celé ohromné rakouské říši. Přesně před 168 lety byl totiž v Olomouci uveden na trůn nový císař. A že šlo o člověka mladičkého, teprve osmnáctiletého, všichni příznivci Habsburského domu věřili, že to bude právě takový silný a dynamický vládce, jakého říše v oněch rozbouřených dobách potřebovala.

Nikdo z přítomnách ale asi netušil, že právě v té chvíli začíná éra nejdéle vládnoucího habsburského císaře, který bude od té doby jakýmsi symbolem starého Rakouska i pro další generace. . 

Když byli na Olomoucku poprvé, letěli několikasetkilometrovou rychlostí po obloze, kolem duněly motory stovek dalších bombardérů a stíhaček a třaskaly výstřely a exploze. A umírali lidé. Když přiletěli podruhé, navštívili na neředínském hřbitově památník, který zde před pár lety nechalo postavit město jako dodatečné poděkování americkým letcům, kteří padli v bitvě 17. prosince 1944. Tehdy se jednalo o největší leteckou bitvu nad územím protektorátu, která se odehrávala na obrovském úseku moravské oblohy od Troubek, Olomouce a Přerova až k Novému Jičínu. Stopy bitvy byly patrné ještě mnohem dál - některé poškozené stroje se zřítily až nad bývalou Jugoslávií. 

Přelom října a listopadu, dušičkové období, podzimní deprese, atd... Znáte ty mediální zkratky až klišé. Jenže před 96 lety měli v těchto dnech naši předkové, včetně Olomoučanů, naprosto jiné starosti. Zatímco dávná tradice nás v období přelomu října a listopadu odkazuje k svátkům, spjatým se vzpomínkami na zemřelé, před 96 lety, v roce 1918, bylo jednoznačně největší událostí prohlášení samostatného československého státu.

Procházka Olomoucí je opět o něco pestřejší. A to doslova. Díky skvělé práci restaurátorů obohatila nabídku uměleckých skvostů přímo v ulicích obnovená unikátní freska na domě číslo 226 v Univerzitní ulici. Freska byla objevena již v 80. letech a v rámci tehdejších možností opravena a částečně domalována, odhalen byl i malý kousek nápisu, a to Olomuncz 1523. Postupně ale freska trpěla povětrnostními vlivy a takřka mizela před očima.

Letos díky pečlivé několikaměsíční práci restaurátora Radomíra Surmy a jeho týmu se na fasádě domu podařilo odkrýt fresku v původní, goticko-renesanční podobě. Jedinečnost tohoto výtvarného díla spočívá zejména v tom, že na rozdíl od řady jiných fresek pracuje se zcela civilním motivem, konkrétně s postavami majitelů domu a odkazem na jejich živnost, tedy vinný šenk.

Výzva Jděte domů ve svérázné kombinaci latinky a azbuky, adorace jmen hlavních představitelů Pražského jara, snaha argumentovat výroky modly komunistického učení či víra v jiné vznešené pravdy, takový býval obsah nápisů, kterými lidé v srpnu 1968 i v Olomouci "vítali" sovětské okupanty. Za pozornost stojí, že po dvou desítkách let normalizace i po čtvrt století demokratického režimu je řada těchto vzkazů ještě dne docela dobře čitelná. Kdo za bolševika procházel ulicí I.P.Pavlova do fakultní nemocnice, musel mít tehdy pocit jistého spiklenectví a disentu - zdejší nápisy Pravda Vítězí, Dubček a podobné byly čitelné bez problémů. Přečíst je lze na domech, které zatím neprošly zateplením, i dnes. U jména Dubček je navíc patrné, že se někdo snaží tento nápis udržovat v dobrém stavu. 

Znáte podobná místa ve vašem okolí? Napište nám nebo pošlete své snímky na adresu olomoucky.rej@seznam.cz.  

O okupaci Československa v srpnu 1968 toho bylo napsáno a řečeno už víc než dost. Známe stanoviska odborníků na gojenství, politologů i historicků. Podívejme se na srpen 1968 krátkou vzpomínkou mladých Olomoučanů. Začněme vyprávěním dvacetileté Evy, která tehdy žila u rodičů svého manžela kousek od centra Olomouce. 

Probudilo nás babiččino bouchání na zeď. "Obsadili nás Rusové!" Nechápala jsem to. Vlastně nikdo z nás tomu moc nerozuměl. Připadalo nám to jako nějaké nedorozumění, jako nějaký nesmysl, který snad ani nemůže být pravda a který nikdo nemůže myslet vážně. 

Dlouhých 46 let nás dělí od okamžiku, kdy do naší země bez varování vtrhla vojska pěti armád takzvaně bratrských zemí Varšavské smlouvy. Lidé byli v šoku: sdělovací prostředky i politici je přeci v předchozích měsících opakovaně ujišťovali, že nově zvolený politický kurz země je ryze naší záležitostí a že do československé suverenity nikdo zasahovat nebude. Jak se ovšem ukázalo v noci z 20. na 21. srpna 1968, Sovětský svaz připravil našim občanům v relativně krátké době další těžké trauma, které se v jistém smyslu promítá do uvažování lidí i dnes, po bezmála půlstoletí. Ostatně, události ve východní části Ukrajiny navíc ubezpečují i dnešní veřejnost, že spoléhání na mírové a přátelské úmysly moskevských vládců není dobrou cestou. 

Velkolepý projekt Olomoucký hrad měl stejně velkolepou ambici - napravit křivdu, která se nejdůležitějšímu místu olomouckých dějin během skoro tisíce let přihodila. Výsledek je nula, či spíše hůř než nula - neúspěch a podivný dojem. Politické hrátky či krátkozrakost volených představitelů města? Asi prostě není olomouckému hradu přáno. Podívejme se stručně na celý příběh. A odpusťte, že se podíváme trochu více zpátky, než to udělali někteří politici.