Třiadvacet děl, v době míru tři sta vojáků, v době pohotovosti sedm až osm stovek mužů, stěny z deseti milionů cihel... Takové parametry se váží k jedné ze dvou nejstaršíh fortových pevností v Olomouci. V roce 1846, kdy byla stavba předána armádě, byla známa jako fort Tafelberg. Dnes ji známe jako Tabulový vrch. 

Znáte olomoucký kostel svaté Kateřiny? Pokud ne, nedělejte si z toho hlavu - nejste sami. Mezi všemi olomouckými chrámy totiž bývá často opomíjen, i když zcela neprávem. Tenhle gotický kostel se nachází, celkem logicky, v Kateřinské ulici. Ve středověku tedy ležel na samém kraji města, kousek od městských hradeb. Váže se k němu přinejmenším jedna docela zajímavá záležitost - dávný zákaz vstupu mužům. 

Plné paradoxů nemusí být jen osudy lidí. Olomoucká Sarkandrova kaple a její bezprostřední okolí jsou toho perfektním důkazem. Na tom místě, mezi velkolepým chrámem svatého Michala, dominikánským klášterem a místem jednání zemského sněmu, a někdejší židovskou ulicí, stávala po staletí městská věznice a mučírna. Kousek vedle chudobinec. Tedy instituce ne zrovna příliš atraktivní. Dnes jedna z nejmalebnějších lokalit centra Olomouce a navíc místo, kam míří kroky mnoha katolických poutníků. 

Leden roku 1920 byl mrazivý nejen kvůli počasí. Mrzlo i ve vztazích mezi věřícími. V nově vzniklé československé republice se už přes rok vedl boj o to, jak se věřící vypořádají se vztahem ke katolickému Římu na straně jedné a k odkazu katolických modernistů a samozřejmě k postavě Mistra Jana Husa na straně druhé. V lednu roku 1920 vyvrcholil tento vnitřní rozkol vznikem nové Československé církve. Mezi těmi, kdo zůstali věrni katolické církvi, a jejich někdejšími druhy, kteří přešli k nové národní cirkvi, byly vztahy na bodu mrazu. Tahanice o to, kdo bude používat který kostel ve městě, ale nakonec měly i jeden pozitivní dopad - Olomouc po pár letech obohatila krásná nová trojlodní bazilika v monumentálním neoklasicistním slohu, Husův sbor. 

Nikoliv, jezevci, rosomáci ani žádné jiné větší šelmy v parcích v Olomouci nežijí, když nepočítáme vycpaného krasavce, kterého dnes někdo nechal v Bezručových sadech nejspíš pro pobavení dětí (viz snímek). Olomoucké parky ovšem mají ve velké oblibě kuny, lasičky, netopýři, veverky, zajíci, bažanti, kachny, žáby, a samozřejmě především Olomoučané. Jen co přinesla polovina dubna skoro letní počasí, parky jsou opět plné lidí. Olomoučané mají evidentně své parky velmi rádi. A odkdy vlastně parky k Olomouci a Olomoučanům patří? 

Že hanáčtina není světový kulturní jazyk? Nesmysl! Už v 18. století se v hanáckém jazyce (či chcete-li dialektu) skládaly opery či operety. A názvy těch děl? Tak třeba tohle: Pargamotéka, to jest smlóva hanácká stranevá králové cere, veobrazená skrz štere podmistre jakobe ministre k šterem koronám veslany, pro maló kratochvilo v mozece představená, skrz teto zpívající vosobe: Breškant; Králova cera; Kaňór - Jora Rozom, legát k cisařovi. První řechtoň - Jan Radda, legát k Francózovi. Drohý řechtoň - Kreštof Módré, legát k Špaňhelovi. Třetí řechtoň - Mikoláš Chetré, legát k Landeborkovi. Všeci od Veškova vebrani a do Trantaraje veslani.  A dokonce jednu z těch fantastických oper shlédla na Hradisku i císařovna Marie Terezie, když v Olomouci dohlížela na výstavbu pevnosti. 

Asi těžko by si dnes někdo představoval, že se zrovna knihkupec může stát významnou osobností kulturního života města. Jenže v rakouské monarchii druhé poloviny 19. století to šlo. Romuald Promberger (1856-1932) je toho skvělým příkladem. Olomoucký knihkupec a nakladatel byl desítky let jedním z hlavních hybatelů kulturního života české menšiny v Olomouci. Už za první republiky mu ostatně díky kritikovi Arne Novákovi začali přezdívat Moravský Kramerius, podle podstatně slavnějšího národního buditele, spisovatele a vydavatele Matěje Krameria.  

DOPLNĚNO Ačkoliv se dnes při pořádání všelijakých velikonočních jarmarků odvoláváme na lidové tradice a obyčeje, vypadaly Velikonoce ještě v 19. I na začátku 20. století podstatně jinak než dnes. Nejde jen o srovnání uměle vytvářené rádoby velikonoční atmosféry v supermarketech s původními tradicemi, ale i o skutečné zvyky a chování běžných lidí.

DOPLNĚNO Je leden roku 1865. V olomoucké tiskárně Josefa Groáka spatří světlo světa první číslo Olomouckých novin. Tedy česky psaných novin pro české, tehdy menšinové obyvatelstvo Olomouce. Ne že by to byla úplně první česky psaná olomoucká tiskovina – Sedlské nowiny, později přejmenované na Prostonárodní holomoucké nowiny, vycházely už na přelomu let 1848 a 1849. Ty ale vydržely jen necelý rok. Před Olomouckými novinami pak vycházel ještě Moravan, jenže ani tomu nebylo dáno vydržet déle než dva roky. Teprve noviny, za nimiž od jejich zrodu v oněch lednových dnech 1865 stáli manželé Josef a Josefina Černochovi, vycházely i se změnou názvu na Našinec až do neblahého února 1948.

První prosincový den v roce 1889 byla neděle. Byť se jednalo o neděli a tedy den klidu, v Olomouci se v této chvíli odehrávala událost, důležitá pro povzbuzení zdejší české menšiny. Národní jednota otevírala českou knihovnu. Ta Olomoučanům slouží od té doby už sto dvacet pět let, dnes ji známe coby Knihovnu města Olomouce.