Že hanáčtina není světový kulturní jazyk? Nesmysl! Už v 18. století se v hanáckém jazyce (či chcete-li dialektu) skládaly opery či operety. A názvy těch děl? Tak třeba tohle: Pargamotéka, to jest smlóva hanácká stranevá králové cere, veobrazená skrz štere podmistre jakobe ministre k šterem koronám veslany, pro maló kratochvilo v mozece představená, skrz teto zpívající vosobe: Breškant; Králova cera; Kaňór - Jora Rozom, legát k cisařovi. První řechtoň - Jan Radda, legát k Francózovi. Drohý řechtoň - Kreštof Módré, legát k Špaňhelovi. Třetí řechtoň - Mikoláš Chetré, legát k Landeborkovi. Všeci od Veškova vebrani a do Trantaraje veslani. A dokonce jednu z těch fantastických oper shlédla na Hradisku i císařovna Marie Terezie, když v Olomouci dohlížela na výstavbu pevnosti.
V 18. století se v českých zemích šířilo povědomí o italské opeře. Tu skutečnou klasickou operu, jak si ji představuje dnešní publikum, znalo ovšem jen panstvo ve velkých městech nebo v těch nejpokrokovějších panských sídlech. Ovšem i hanácký lid, jelikož měl nejspíš díky úrodnému kraji dost prostředků na nějakou tu zábavu a díky přirozenému kulturnímu centru v Olomouci i zázemí a dostatek vzorů, si vytvořil vlastní verzi operního umění. Hanácké opery dnes vnímají historici umění jako svébytný projev hudební kultury. Má dokonce i své skladatele, a dalo by se říct, že i svou Zlatou Kapličku, dnes už bohužel nefunkční. Ti skladatelé se jmenovali kupříkladu Josef Schreier, Josef Mauritius Bulín nebo páter Alan Plumlovský. Tou pomyslnou Zlatou kapličkou byl premonstrátský klášetr Hradisko, kde se operním představením, latinským, italským i hanáckým, tehdy s gustem věnovali. Klášter byl v té době skutečným centrem společenského života Olomouce. Však právě zde se i zmíněná Marie Terezie ponořila do divů hanáckého operního umění, a také zde přenocovala.
A jaká hanácká opera byla? Znalci říkají, že docela jednoduchá. Rozhodně se neutápěla v hluboce mytologických alegoriích nebo příliš duchovních pojednáních. Byla věcná. Jako byl celkem věcný a zemitý život hanáckých sedláků. A hudebně šlo defacto o lidovou zpěvohru, jen v některých případech se skladby blížily tomu, nač byla zvyklá aristokracie třeba ve Vídni.
Kupříkladu slavná opera Landebork, plným barokně košatým názvem Kterak Landebork z království českého ani nepškna s Bohem hébal, připomináme pro malé veraženi skrz následující osobe: matka, syn, otec, rektor, Landebork, popisovala nepříjemný zážitek jednoho selského synka. Opera je připisována někdy Josefu Schreirovi, někdy Alanu Plumlovskému. Zmíněný Landebork je pruský král Fridrich II. Veliký, který v té době znamenal pro Hanáky i všechny ostatní obyvatele zemí Koruny české nepřítele a permanentní hrozbu. Zato Marie Terezie, která se na základě pragmatické sankce ujala habsburského trůnu, když nebyl žádný mužský následník, a následně se musela bránit útokům proradných sousedních panovníků, měla v Hanácích pevné zastání a odvědčila se jim právě i přízní v podobě účasti na operním představení. Byť je v názvu opery pruský král, fakticky o něj ve hře vůbec nejde. Hanácký synek totiž shodou okolností upadne do zajetí, je přinucen nastoupit do pruské armády a přesto, že prušáckému veliteli nabízí úplatky, jen aby jej pustil, musí sloužit nenáviděnému vetřelci. Nakonec se mu povede z vojny utéci a dostat se zpět do rodné vsi. Zde popisuje blízkým, jak mizerně se u Landeborka měl. "Pane stréče, pane soldát, poste mě, zaplatim vám rád, na hode vás pozvo k tomu, jenom poďte se mnó domu," přesvědčuje mládenec důstojníka, ale marně. Jenže Štěstěna, neboli Fortuna, kterou pruský král chytil za pačesy, je vrtkavá, naštěstí vetřelci přestala sloužit a tak nakonec musel pruský král z bojiště utéct zět na sever. "Fortóna slepá chodila, k Landeborko zablódila, on hned děvčeco chetil za kštico, Fortuna mo slóži koliknáct let, on se meslel, že jož má celé svět, zatím, cheba lavke, své péchó zahnal Fortóno, ózko je, a bode jemu, dostává pohlavke." Myslel si, že už má celý svět, nakonec ale musel vycouvat zpět, v originále "cófavó tancovat musil". Opera dává jasně najevo, na čí straně stojí Hanáci a že nejlepší je, když se vůbec neválčí a chasník může být doma.
Obdobné téma řeší druhá slavná opera, zkráceně zvaná Pargamotéka. Tahle hanácká zkomolenina znamená Pragmatickou sankci, tedy zásadní dokument, kterým chtěl císař Karel, který se nedočal mužského dědice, zajistit trůn pro dceru Marii Terezii. Císařovna je v této hudebně znamenitější a složitější opeře zmiňována familiérně jako děvčeca, a válka o její trůn je pojata jako "tahanice o královniny svršky". Autor znovu apeluje na hrdost a věrnost hanáků: "Sedláci, Hanáci, šeci zhóro staňte a krajino braňte, jonáci! Nebojte se prajskych koso, každé kosó, každé kosó robéte, sekéte, sekéte, žádne ceremony s klokem neděléte!"
Dalším hanáckým libretistou byl Josef Mauritius Bulín, autor ve své době mimořádně oblíbených děl Jora a Manda a Marena a Kedrota. Hudbu k oběma složil hněvotínský učitel J. Pekárek. Zde se jedná především o oblíbené téma, tedy milostné vztahy a složité rozhodování partnerů. Nakonec obvykle dopadne vše dobře... Publikum holt žádá své. Dopřejme si tedy na závěr ještě kousíček z operety Jora a Manda:
To je moja Mandička, má cokrová hobička. To je muj marcepán, muj zlaté tolepán, to je půlka moje srdečka.
Můj Jořečko, moje potěšení, můj holečko, ach, dež jož tě není. Doneste mě sem vojanske mondore, a hned ohlidáte, co bode z Jore.
Klobók premované na všecke tře strane, Mandě nazdore.
Nakonec milého Joru na vojnu nevzali a tak to dal s vyhlédnutou, i když paličatou Mandou dohromady.
A jedna dobrá zpráva na úplný konec - operu Landebork oživil před časem olomoucký soubor Ensemble Damian. Právě ten, který má "na svědomí" i Olomoucké barokní slavnosti. Takže hanácká opera žije!
Komentáře
Bctwbx ajgzvw