Leden roku 1920 byl mrazivý nejen kvůli počasí. Mrzlo i ve vztazích mezi věřícími. V nově vzniklé československé republice se už přes rok vedl boj o to, jak se věřící vypořádají se vztahem ke katolickému Římu na straně jedné a k odkazu katolických modernistů a samozřejmě k postavě Mistra Jana Husa na straně druhé. V lednu roku 1920 vyvrcholil tento vnitřní rozkol vznikem nové Československé církve. Mezi těmi, kdo zůstali věrni katolické církvi, a jejich někdejšími druhy, kteří přešli k nové národní cirkvi, byly vztahy na bodu mrazu. Tahanice o to, kdo bude používat který kostel ve městě, ale nakonec měly i jeden pozitivní dopad - Olomouc po pár letech obohatila krásná nová trojlodní bazilika v monumentálním neoklasicistním slohu, Husův sbor.
V roce 1924 požádali představitelé nové církve olomouckého architekta Huberta Austa o pořízení projektu k novému chrámu v místech, kde ještě nebyla žádná zástavba, s výjimkou nedaleké německé tělocvičny. Nový územní plán profesora Ladislava Skřivánka z roku 1923 zde ale počítal s pokračováním městské zástavby, takže nic nebránilo tomu, aby zde mohl vzniknout i budoucí Husův sbor. Hubert Aust, který se sám stal členem nově ustavené církve, se k úkolu postavil s vědomím, že jde velmi pravděpodobně o jeho největší životní dílo. Tento architekt měl vynikající vzdělání, kromě jiného jej na Vysoké škole uměleckoprůmyslové učil i slavný slovinský architekt Josip Plečnik, který pro T. G. Masaryka upravoval prostory Pražského hradu a na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze postavil fascinující chrám Nejsvětějšího srdce Páně.
Stavbu pojal jako opravdu monumentální prostor, pro nějž využil všechny tvarové prvky neoklasicistního stylu. Vysoké sloupoví v průčelí, zdálky viditelná kopule, ohromná hlavní loď chrámu, působivě čisté vnitřní prostory bez jakékoliv nadbytečné výzdoby, věž opakující architektonické motivy hlavní stavby. V rekordně krátké době, mezi lety 1925 a 1926, byl Husův sbor skutečně postaven a ihned se stal jednou z dominant širšího centra Olomouce. Tomu napomáhalo i tehdy ještě nezastavěné okolí, neexistence vysokých vzrostlých stromů a samozřejmě i působivý pohled přes Mlýnský náhon, který kolem chrámu a dále po třídě Svobody až do padesátých let tekl. Mimochodem, tento tok zde existumje stále, jen je skryt očím veřejnosti v širokém podzemním kanále. Tak širokém, že by jím údajně projel i nákladní vůz. O svedení toku pod zem se rozhodlo v 50. letech, kdy kvůli změně na tocích Moravy teklo do Mlýnského náhonu méně vody, ta pak v korytě spíše stála a z toku se hlavně v létě stávala zapáchající stoka.
Chrám nazvaný Husův sbor se může pochlubit i další zajímavostí, a tou je kolumbárium, tedy pohřebiště, v suterénních prostorách. Původně zde byla velká společenská místnost, a urny s popelem zesnulých se ukládaly v nočních stěnách chrámu. Nová církev totiž měla problém s nedostatkem míst k pohřbívání, pokud její členové nechtěli spočinout na hřbitovech katolickýh. Praktický problém s místem se vyřešil do značné míry tím, že nová církev silně podporovala pohřbívání žehem, přičemž samozřejmě urny s ostatky zaberou výrazně méně místa. Když už ale nestačil prostor kostela, přišel nápad zřídit v dolní části chrámu takzvané kolumbárium. Tento neobvyklý název má původ už v antickém Římě. Připomíná slovo Columba, tedy latinsky holub, a to proto, že ukládání uren do výklenků, umístěných ve zdi těsně vedle sebe, připomínalo Římanům tvarem holubníky.
Další uměleckou perlu získal chrám právě při výzdobě kolumbária. František Bílek, věhlasný český výtvarník, který rovněž přestoupil od katolíků k nové církvi, připravil pro tyto prostory sochu Krista. I s ohledem na to, že jiná Bílkova plastika patří k nejcennějším exponátům chrámu svatého Víta v Praze, je zřejmé, že se opravdu jedná o hodnotné dílo.
Dnes, po bezmála století, tak můžeme jen spokojeně kvitovat, že i tehdejší spory mezi věřícími různých názorů obohatily Olomouc o jednu velmi vydařenou, působivou stavbu.
Komentáře
Xjklei yfdart