Drobné rozměrem, ale historicky velice cenné jsou dva cykly barokních olejomaleb na plechu z oltářů kostela Panny Marie Sněžné v Olomouci, které nyní vystavuje Arcidiecézní muzeum Olomouc. Některé z miniatur ukazují i dobovou podobu centra Olomouce či poutního místa Stará Voda. Osud celkem 16 miniatur o rozměru zhruba A4 je přitom podle historičky umění Simony Jemelkové smutný. „Některé se ztratily a některé z dochovaných nejsou v dobrém stavu,“ vysvětlila.

Na nejviditelnějším místě této části centra Olomouce stojí barokní Merkurova kašna. Merkur, antický bůh obchodu, tady dohlíží od roku 1727 na život ulic Česká, Široká, Kostelní a Dolní Pekařská. Celé čtvrti dominuje velký gotický chrám svatého Mořice, hlavní městský farní kostel. Podívejme se ale na to, jak se měnila část, kterou dnes známe jako Galerii Moritz. 

Když v roce 2012 procházela betonová krabice Prioru proměnou v skleněnou galerii Moritz, znovu ožily hlasy, že by měl obchodní dům zcela zmizet a před kostelem svatého Mořice vzniknout standardní menší náměstí. To je myšlenka hezká, a vizuálně by to nejspíš bylo obohacením, z hlediska historického vývoje města je to ale hloupost.  V těchto místech stávaly budovy odnepaměti, dokonce zde byly jedny z nejstarších kamenných objektů v Olomouci.

Dva státní svátky za sebou, to je pro většinu obyvatel českých zemí velké zpříjemnění začátku července. Nejspíš se ale přitom nedá tvrdit, že bychom svátky dvou soluňských misionářů a jednoho mučedníka a reformátora církve nějak hluboce a niterně velkolepě prožívali. Od smrti Jana Husa uběhlo rovných šest století, od příchodu Cyrila a Metoděje dokonce skoro dvojnásobek.

Je to tak dávno a týká se to natolik dnešku nesrozumitelných věcí, že pro většinu lidí je těžké mít k těmto svátkům nějaký osobní vztah. Zkusme si tedy v této souvislosti připomenout, jaký vztah má k oběma svátkům historie Olomouce. Mimochodem, jeden z těchto svátků dovoluje romanticky se zasnít a spekulovat o nejdávnějších dějinách Olomouce.

Facebookem začal v posledních týdnech kolovat velmi hezký a mimořádně zajímavý obrázek – fotografie jihovýchodního cípu Horního náměstí z produkce olomoucké filiálky vídeňského fotoateliéru A. Pichler & comp. z roku 1864. Na pozadí tohoto obrázku můžeme podniknout zajímavou cestu do historie.

Dávno předtím, že se z jednotlivých pravěkých a raně středověkých osad stalo ve 13. století město, čněl v rovinaté krajině z dálky viditelný vrch nad řekou. Archeologové a historici mu říkají Olomoucký kopec. Jeho nejvyšší část (233 m n.m.) se jmenuje Michalské návrší. Jak jméno napovídá, je to kopec, na němž stojí od 13. století kostel svatého Michala. A právě tomuto kopci náleží v dějinách Olomouce zvláštní místo.

Ještě před sto čtyřiceti lety vypadalo město Olomouc úplně jinak než dnes. Historické jádro bylo až na drobnosti stejné jako dnes. Za hradbami však byla jen volná krajina a až daleko od nich vyrůstala první vesnická stavení. Dnes není po krajině ani památky, všude stojí zástavba, ponejvíce obytná. Svědkem velkých změn jsou i barokní sloupy s cyklem soch bolestného růžence, které dnes stojí u stěny chrámu svatého Michala. 

Z Prahy dorazil do Olomouce už v roce 1844 a na Horním náměstí v čísle popisném 8 otevřel knihkupectví, jedno z prvních ve městě. Knihkupec Eduard Hölzel patřil, stejně jako jeden z mnoha jeho žáků Romuald Promberger, k významným kulturním osobnostem města.

Po posledních úpravách, souvisejících s velkou přestavbou bývalého Prioru, získal tenhle nevelký prostor elegantnější vzhled. Přesto je to poněkud opomíjené místo. Ostatně, Olomoučané mu nedokázali dát ani jméno. Tedy kdysi ano, dnes se to tu ale oficiálně nijak nejmenuje. Přitom je náměstíčko před chrámem svatého Mořice jedním z nejpamátnějších míst ve městě. 

Čestné povýšení erbu se v dějinách měst neodehrává příliš často. Olomouc si tuto poctu vysloužila roku 1758, kdy po třicet šest dnů za cenu dvou set životů a skoro šesti set zraněných odolávala útokům pruské armády. Za to, že se město nevzdalo a pruský král odtáhnul s nepořízenou, vyznamenala šťastná královna Marie Terezie radní povýšením do šlechtického stavu a zároveň "na věčné časy" polepšila olomoucký erb. Jenže to bychom nesměli být ve střední Evropě, kde se dějiny, vděčnost a hrdost mění podle momentálního režimu. 

Jsou odborníci, kteří areál Olomouckého hradu srovnávají s areálem Pražského hradu. Složitostí stavebního vývoje i významem pro danou zemi asi ano. Vizuálně tomu tak ale není. V Praze totiž nikoho nenapadlo obestavět hrad na konci 19. stoetí vysokými činžáky. Lokalita, na níž stojí Pražský hrad, je navíc výrazněji vyvýšená než je tomu v Olomouci.