Nejoblíbenějším místem Sigmunda Freuda při jeho pobytu v Olomouci byla "velkoměstská kavárna" na Horním náměstí. Ve městě pozdější proslulý zakladatel psychoanalýzy pobýval před 130 lety jako mladý vojenský lékař na manévrech. Dům s číslem popisným 21, kde mimochodem doposud sídlí kavárna, teď proto ozdobí pamětní deska. K jejímu odhalení dojde ve čtvrtek 22. září ve 14 hodin.

Psal se květen roku 1886 a mladého Sigmunda Freuda jeho povinnosti vojenského lékaře přivedly do středu Moravy, na vojenské manévry v Olomouci. Pobýval zde měsíc. V „hraní si na vojáky“ si Freud příliš neliboval, zato kavárnu na Horním náměstí si během svého dlouhého pobytu zvolil za azyl, protože měla dle jeho slov dobré pečivo a zmrzlinu a také čerstvé noviny.

Freudovi v Opeře chutnala zmrzlina, obsluha ho ale naštvala

Musela to být děsivá apokalypsa. Na Svatý Kopeček dorazily v roce 1705 tisíce poutníků z celé Moravy. Bylo jich tolik, že část musela být ubytována v provizorních podmínkách na slámě. Když pak v noci 28. září vypukl v poutním hostinci požár, mezi sotva probuzenými poutníky vznikla panika a chaos. Oheň a dým zahubil 121 lidí.

Podle kronikářů byl původcem požáru neopatrný čeledín, který navečer na půdě manipuloval s otevřeným ohněm. Přesněji šlo o horní předsíň poblíž hlavního schodiště.

Chtělo by se říct, že je to jedno z mála vítězství rozumu a chuťových buněk nad bankami a drogeriemi. V krásně renovovaném domě na Horním náměstí číslo 7, kam už desítky let chodí Olomoučané na svačinku do jídelny Centrum, se už zítra otevře další obchod s gastronomickým sortimentem. Nikoliv tedy peněžní ústav či třeba drogerie, kterých je v centru olomouce více než dost. 

Prodejna Olomouckých tvarůžků v Olomouci chyběla. V informačním centru v podloubí radnice je sice unikátní tvarůžkový automat a v Denisově ulici funguje nějaký čas neméně unikátní tvarůžková cukrárna, ale samotná firemní prodejna loštické společnosti A.W. prostě Olomouci chyběla. Od zítřka bude tento nedostatek v nabídce olomouckých gastronomických pokladů napraven. 

Svého času jsem pojal smělý plán zmapovat všechny olomoucké sluneční hodiny. Záhy jsem však zjistil, že už se touto bohulibou činností zabývali jiní. A to důkladně, tímto jím velice děkuji, ušetřili mi tím opravdu hodně času (odkaz zde http://theses.cz/id/b731vi/Priloha_10_Katalog_slunecnich_hodin.pdf). Nicméně jedny hodiny mi v jejich výčtu chybí, pro mne vlastně ty nejdůležitější, proto tento příspěvěk věnuji právě těmto, dnes už zaniklým slunečním hodinám - na olomoucké radniční budově. V uvedeném seznamu slunečních hodin je sice radnice zmiňována, bohužel však samotné hodiny nejsou nijak specifikovány. Proto si pojďme přiblížit, jakou podobu tyto sluneční hodiny měly a kde se vlastně na radniční budově nacházely.

Živelné pohromy od nepaměti nedílně patří k historii města Olomouce. Ať už se jednalo o záplavy, krupobití, vichřice, kruté mrazy, neúrody, ale i nálety hejn kobylek nebo zemětřesení. Zvláště ale oheň byl živlem nanejvýš obávaným. V Olomouci oheň, tedy požár, udeřil během dlouhých dějin mnohokrát.

Rozsekat, probodnout kůlem, spálit, zasypat kameny. Takové a podobné instrukce využívali lovci upírů, kterých bylo na Olomoucku a celé Moravě před nedávnou dobou víc než dost. Olomouc byla svým způsobem centrem tohoto tažení, které v 18. století zaujalo celou západní Evropu. V Olomouci totiž vyšla roku 1704 kniha Magia Posthuma, v níž církevní právník Karl Ferdinand Schertz radil, jak postupovat v případech podezření na vampyrismus.

Víra v upíry a další podobné bytosti, jako jsou mory či vlkodlaci, provází Evropu od raného středověku a velmi pravděpodobně má kořeny v dobách dávno před tím, než vznikala první písemná svědectví. Zvláště víra v upíry pak patřila k základní výbavě představ o světě u slovanských kmenů a národů.

Nejprve šlo o pohanskou pověru, posléze ji vzala na milost i církev

"Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap."

Ota Durynský, Zbraslavská kronika, O smrti krále Václava III. 

Když na jaře v roce 1638 zemřel, připravili jeho přátelé a kolegové portrét s latinsky psaným nekrologem. V něm stálo kromě jiného toto: „Mne zrodili Moravané a povznesla Olomouc. Byl jsem zasvěcen do tajemství Přírody, její milující chráněnec, uměním šťastný, Georg Flegel…“ Ano, Georg Flegel, jeden z nejuznávanějších evropských tvůrců manýristických či ranně barokních zátiší, pocházel z Olomouce, a i když svou výtvarnou slávu zažil až v bohatém Frankfurtu, do konce života se k Olomouci hrdě hlásil.

Georg se narodil pravděpodobně roku 1566 v rodině obuvníka Nikla Flegela, který o rok či dva dříve zakoupil v Olomouci dům a byl přijat mezi měšťany i do zdejšího cechu ševců. Rodina s velkou pravděpodobností patřila mezi protestanty, kterých bylo tou dobou v převážně německé Olomouci stále více.

Kafee Kaiserhof, Grand Café, Ring Kaffee či kavárna Corso. Všechny tyto názvy zdobily v různých dobách stále stejné místo - oblíbenou kavárnu v domě číslo 8 na Horním náměstí. Kávu zde člověk už ale nějaký ten pátek nedostal, a lepší to nebude ani poté, kdy se z domu odstěhují zedníci. Vnitřní prostory se totiž upravují pro potřeby školy. 

Mimořádně frekventované místo, někdejší známá a oblíbená Linka A-B neboli olomoucké korzo, si tady samozřejmě dobrou kavárnu zasloužilo. Kousek odsud zastavovala od roku 1899 tramvaj, lidé si zde dávali dostaveníčka a mnozí z těch, kdo po Lince korzovali, zašli i do prvního patra na kafe. Kavárna tady ale byla už dávno předtím, než vznikla tramvajová trať i označení této strany náměstí jako Linka či Linie A-B. Úplně prvním kavárníkem zde byl údajně už od roku 1720 Ignác Bischovský. Mezi jeho pokračovateli a následnicemi známe například z 1. poloviny 18. století kavárnici Sofii Weinmannovou či ze 30. let 19. století Annu Löschingerovou.