Tajný útěk z domova do cizí armády? Ale ano, známe to. Mladí muži (a dnes i dívky) sbalí úspory, nejnutnější oblečení a vyrazí. Za první republiky i po únoru 1948 třeba do Cizinecké legie, teď nedej bože mezi islámské teroristy, a na samém začátku 20. století třeba až do jižní Afriky. I pro mladé Olomoučany totiž tenkrát bylo dění na samém cípu černého kontinentu mimořádně atraktivní a zajímavé. Tou dobou tam zuřila už druhá anglo-búrská válka. Právě do ní se v únoru 1902 vydali dva olomoučtí studenti.

 Podle zpráv v novinách byli oba mládenci německé národnosti, ale množná tato domněnka vznikla spíš tím, že studovali německé školy. Jmenovali se totiž Pánek a Chocholoušek. Pánek studoval německé gymnázium, Chocholoušek německou reálku. Na samotném začátku dvacátého století byly české i německé noviny u nás plné překvapivě podrobných reportáží z bojišť na jihu Afriky. A čtenáři i novináři viditelně fandili slabšímu, tedy svobodným Búrům.

Tu budovu zná každý Olomoučan. Nejen vzhledem, ale i jménem. Důstojná stavba, připomínající slohem i rozlehlostí anglickou novogotiku, známou třeba z budov různých univerzitních kolejí, od roku 1948, tedy už desítky let, poskytuje zázemí budoucím zdravotním sestřičkám. Pöttingeum, jak se tento objekt jmenuje, ovšem stojí a školským účelům slouží mnohem déle, už od roku 1895.

DOPLNĚNO Blažejské náměstí a kapucínský klášter v jeho těsném sousedství, to je místo, které nejspíš u řady lidí evokuje neobvyklé pocity. V někom možná vyvolává staré a už dávno schované vzpomínky. Dost možná, že tohle místo s velmi dávnou historií natolik rezonuje nesčetnými vrstvami událostí, lidských osudů, fantazií, víry i utrpení, že v sobě skrývá více emotivních vrstev a otisků než jiná místa v Olomouci. Tak či onak, náš článek o historii jednoho ze ztracených olomouckých kostelů vyvolal mezi čtenáři vlnu vzpomínek, přičemž se někteří z nich s námi o ně ochotně podělili. Nás zajímá, zda jde o náhodné momenty, nebo se mezi našimi čtenáři podobných zážitků a vzpomínek ukrývá více.

AKTUALIZOVÁNO

Další příběh z volného cyklu o tom, co všechno se v Olomouci ztratilo, nás zavede na Blažejské náměstí. Zde se ztratil kostel. Starodávná svatyně. Záhadná stavba, o jejíž historii se toho dodnes moc neví. Možná by víc prozradil archeologický průzkum, ten ale není na pořadu dne. A dozvíme se i to, proč zdejší duchové či strašidla, pokud zde tedy nějaká jsou, mluví nejspíš švédštinou. 

Na začátku 70. let přišel pan Vladimír z tehdejšího Gottwaldova, tedy Zlína, do Olomouce studovat. Pedagogická fakulta Univerzity Palackého měla v té době ubytování pro studenty v komplexu budov na Hradě, tedy v prostorách bývalého arcibiskupského semináře, který dnes opět slouží svému původnímu účelu a žije zde kněžský dorost. Příchod z baťovsky industriálního Zlína do historické Olomouce byl pro mladého muže proto o to větším překvapením. "Olomouc na mě působila kouzelně. To město bylo na jednu stranu dost zanedbané, fasády byly šedé a oprýskané, ale přesto mělo v sobě nenapodobitelný půvbab hodně dávné historie. Bydleli jsme v historické budově nad středověkými hradbami nad Michalským výpadem se skvělým výhledem na střechy a věže města, i to samo o sobě bylo úžasné. Vzpomínám na tu dobu rád," uvedl pan Vladimír, který se rozhodl podělit se čtenáři REJe o své černobílé fotografie z počátku 70. let.  

Psal se červen 1899. Olomoučtí maloobchodníci, kteří se o půl roku dříve spojili do jednoho podniku, oznamují veřejnosti, že zakládají První společnou moravskou továrnu na cukrovinky a čokoládu v Olomouci, společenstvo s obmezeným ručením. Spojení obchodníci nabízejí investorům koupě akcií začínajícího podniku. Kdo vyslyšel nabídku a tehdy akcie nakoupil, rozhodně nelitoval; ze skromného potravinářského závodu se poměrně brzy vyvine největší čokoládovna v našich zemích – Zora Olomouc.  

Která ze slavných olomouckých kašen je "želví"? Věděli jste, že je to ta nejstarší, Neptunova, kterou v roce 1683 dokončil a městským radním předal gdaňský sochař Michael Mandík? A právě Neptunova neboli Želví kašna se teď dočkala vlastního krátkého filmu. Rozpráví v ní olomoucký kameník a tvůrce její nádrže, Václav Schüller se svým tovaryšem.     

PamátkyDnes.cz a produkční společnost cine4net, s.r.o. uvedli novou epizodu internetového dokumentárního projektu věnovaného popularizaci kulturních památek a vzdělávání. Epizoda je věnována barokní Neptunově kašně na Dolním náměstí. Historií kašny diváky provede kamenický mistr Václav Schüller a bezejmený tovaryš. Do postav se vtělili olomoučtí herci Petr Kubes a Roman Vencl. V krátkém dokumentárním filmu se diváci dozví mimo jiné také to, proč se v minulosti kašně říkalo „Želví kašna“.

Věhlasný německý barokní rytec a tiskař Martin Engelbrecht (1684 - 1756) věnoval část svého plodného díla, po němž je mimochodem na trhu s uměním dodnes velká poptávka, i Olomouci. V polovině 18. století vydal Engelbrecht v Augsburgu soubor celkové veduty a dílčích pohledů na město Olomouc; tento celek existuje pod neuvěřitelně dlouhým názvem Accuratum Ectypum et Represantatio Elegantissimornm Prospectuum tam celeberrimorum et magnificentissimorum Fororum, quam Templorum et aliorum publicorum Aedisiciorum Percolebris urbis Olmutii in Marchionatu Moraviae, tedy velmi zkráceně Přesné pohledy na náměstí, chrámy a jiná veřejná místa města Olomouce v Markrabství Moravském. Každý jeho jednotlivý grafický list nabízí zajímavý výlet do dějin města Olomouce. Podívejme se třeba na list, věnovaný Biskupskému (od roku 1777 Arcibiskupskému) paláci. 

Kováři z Olomouce patřívali ke špičce ve svém oboru. I když Olomouc nebyla vzhledem k tomu, jak dlouho ji svíral krunýř hradeb, rozvinutým průmyslovým městem, mezi zdejšími řemeslníky nebyla nouze o opravdu špičkové profesionály.

Svou roli v tom hrála i přítomnost arcibiskupského dvora a metropolitní katedrály, která potřebovala řemeslně perfektní i esteticky dokonalé výrobky; třeba takový kovář a umělecký zámečník Johann Lefenda, jehož podpisy ještě dnes můžete na mnoha místech Olomouce najít, pracoval pro metropolitní kapitulu velice často. Dalším takovým mimořádně zručným a podnikavým řemeslníkem, jehož dílo lze dnes obdivovat jen kousek od Olomouce, byl Ignác Žárský. Tento kovář se ovšem soustředil na specifickou oblast, a totiž na výrobu kočárů. Už názvy jeho podniků - Vozovka, První olomoucká továrna na kočáry, a podobně, jsou dostatečně výmluvné.

Jaká dramatická historie se odehrála před staletími v Olomouci? Co vedlo mladou dívku k poněkud romantickému a hlavně hodně tragickému činu? A jak to je s tou bránou - odkdy a proč mají v Olomouci cikáni svou vlastní městskou bránu? A proč je ta brána (či spíše branka) zrovna pod dómskými hradbami, na tak exkluzivním místě, nad nímž se tyčí areál nejpřednějšího moravského hradu, dávného sídla knížat a biskupů? Otázek je dost, zkusíme najít odpovědi. Jak to u pověstí obvykle bývá, najdeme v nich ledacos pravdivého, ale možná také spoustu nedorozumění.