Tajný útěk z domova do cizí armády? Ale ano, známe to. Mladí muži (a dnes i dívky) sbalí úspory, nejnutnější oblečení a vyrazí. Za první republiky i po únoru 1948 třeba do Cizinecké legie, teď nedej bože mezi islámské teroristy, a na samém začátku 20. století třeba až do jižní Afriky. I pro mladé Olomoučany totiž tenkrát bylo dění na samém cípu černého kontinentu mimořádně atraktivní a zajímavé. Tou dobou tam zuřila už druhá anglo-búrská válka. Právě do ní se v únoru 1902 vydali dva olomoučtí studenti.
Podle zpráv v novinách byli oba mládenci německé národnosti, ale množná tato domněnka vznikla spíš tím, že studovali německé školy. Jmenovali se totiž Pánek a Chocholoušek. Pánek studoval německé gymnázium, Chocholoušek německou reálku. Na samotném začátku dvacátého století byly české i německé noviny u nás plné překvapivě podrobných reportáží z bojišť na jihu Afriky. A čtenáři i novináři viditelně fandili slabšímu, tedy svobodným Búrům.
V polovině února oznámily rodiny dvou olomouckých studentů, že mládenci zmizeli a nejsou k nalezení. Jak již bylo řečeno, šlo o jistého gymnazistu Pánka a staršího Aloise Chocholouška, studenta VII. ročníku reálky. Ukázalo se, že chlapci zatoužili jako dobrovolníci pomoci vzdorujícím sedlákům proti anglické imperiální přesile. Jakkoliv oba chlapce dělilo sociální postavení, majetnější Pánek na cestu hmotně zabezpečil kamaráda Chocholouška, jeho otec byl chudým dělníkem. Mladí Olomoučané nebyli zas tak bláhoví, jak by si leckdo mohl myslet; jejich plán dlouho vycházel úspěšně a mladíci se dokázali dostat docela daleko. Z rodné Moravy dojeli různými dopravními prostředky, především samozřejmě vlakem, až do belgického přístavního města Antverpy.
Zde se obrátili na tamního transvaalského konzula s tím, že se jako dobrovolníci hlásí do transvaalské domobrany. Konzul byl sice možná potěšen šlechetnou nabídkou z daleké Olomouce, nicméně za prvé dost pravděpodobně poznal, že jde o studenty, a za druhé v Antverpách panovala taková situace, že údajně nebylo možné žádné dobrovolníky na jih Afriky posílat. „Žádnému dobrovolníkovi, který by chtěl jet Boerům pomáhat, Angličané bohužel nedovolí vstoupit na žádnou ze zaoceánských lodí,“ konstatoval bezradně konzul a cesta na opačný cíp světa se tím mládencům uzavřela.
Dodejme, že skutečně to bylo tak, že zatímco sympatie veřejnosti byly na straně Búrů, žádná evropská vláda si nedovolila oficiálně daleké rebely podporovat a znepřátelit si tak mocnou Británii. Oficiálně tedy žádná zahraniční pomoc jihoafrickým osadníkům nepřicházela, neoficiálně se do jejich jednotek několik tisíc Evropanů postupně zapojilo, a to včetně mladých dobrodruhů z našich zemí. Pánek s Chocholouškem se k nim ale nepřidali.
Mladí muži tedy v Antverpách strávili ještě zhruba měsíc, načež jim i slušné úspory Pánkovy pomalu docházely. Snahy dostat se na některou loď byly marné a upřímně řečeno, a asi to bylo pro Olomoučany dobře, protože na jihu Afriky se už schylovalo ke konečné porážce statečných Búrů. Mladíci pak zkoušeli sehnat peníze, jak se dá, a Pánkův prosebný dopis domů vedl k tomu, že gymnazista nakonec dostal peníze od rodičů, ovšem s podmínkou, že za ně okamžitě pojede zpátky. Chocholouškův otec byl naproti tomu chudý dělník, a buď peníze skutečně neměl, nebo je nezdárnému synovi nechtěl dát. I Chocholoušek se ale nakonec dostal zpět do Olomouce, jenže podstatně později, protože jeho cesta obnášela různé způsoby včetně nemalé části pěšky ujitých kilometrů.
Jak se pak dodatečně ukázalo, motivací staršího z dvojice nemusela být jen touha pomoct dalekým osadníkům, ale i prostá snaha vyhnout se trestu. V Olomouci se totiž předchozího roku účastnil zakázaných aktivit nelegálního studentského šermířského spolku. Situaci mu značně zkomplikovalo, že mezitím dosáhl věku dvaceti let a měl tudíž nastoupit na vojnu. Kvůli pomalé zpáteční cestě do staré vlasti dorazil pozdě a v Olomouci ihned pro porušení branného zákona vyfasoval pětidenní káznici. Jak se můžeme v dobovém tisku dočíst, nakonec poslal kajícný dopis přímo císaři pánu, aby mu byl nástup na vojnu odložen, protože on by přeci jen moc rád dokončil studia na olomoucké reálce. Jak se císař na prosbu mladého horkokrevného hocha nakonec tvářil, to se nám už zjistit nepovedlo.
Takto neslavně tedy skončila snaha dvou studentů z Olomouce bojovat tisíce kilometrů od Hané proti Britskému impériu.
Anglo-búrské války
Búrové (od nizozemského De Boer – sedlák) byli potomky především nizozemských, ale i fríských, vlámských, německých a francouzských osadníků, kteří přišli v 17. a 18. století na jih Afriky. Vytvořili zde dvě nezávislé republiky – Transvaal a Svobodný stát Oranžsko. Tyto dva celky byly trnem v oku Britům, kteří v té době scelovali své africké kolonie, ovšem svobodní Búrové jim svá území nehodlali přepustit ani přijmout britskou nadvládu. V první anglo-búrské válce 1880-1881 utrpěli Britové velké ztráty a museli nezávislost dvou malých republik uznat. Poté, kdy na těchto územích bylo objeveno zlato, zájem Angličanů o ně ještě prudce vzrostl. V letech 1899 až 1902 tedy vyvolali Britové další válku, v níž je sice početně nesrovnatelně slabší Búrové dlouho trápili (búrská populace měla celkově asi 85 tisíc mužů, proti nim čtyřicetimilionová Británie nasadila půl milionu profesionálně vybavených vojáků), nakonec však obří lidská i materiální převaha imperiálního vojska vedla k porážce svobodných území. Britové se nechvalně proslavili jako tvůrci prvních koncentračních táborů, v nichž věznili celé búrské rodiny včetně malých dětí, a naopak Búrové získávali v Evropě hodně sympatií svým statečným odporem k veliké přesile. Památkou na Búry je specifický jazyk afrikaans (afrikánština, jazyk velmi příbuzný nizozemštině), kterým dodnes hovoří část populace v Jihafrické republice.
Komentáře
Sbznsv odyfad