Jaká dramatická historie se odehrála před staletími v Olomouci? Co vedlo mladou dívku k poněkud romantickému a hlavně hodně tragickému činu? A jak to je s tou bránou - odkdy a proč mají v Olomouci cikáni svou vlastní městskou bránu? A proč je ta brána (či spíše branka) zrovna pod dómskými hradbami, na tak exkluzivním místě, nad nímž se tyčí areál nejpřednějšího moravského hradu, dávného sídla knížat a biskupů? Otázek je dost, zkusíme najít odpovědi. Jak to u pověstí obvykle bývá, najdeme v nich ledacos pravdivého, ale možná také spoustu nedorozumění.
Brány ke starobylým městům patří. V Olomouci dosud máme kupříkladu Michalský výpad, což je regulérní středověký východ z městských hradeb, Olomouc zná i Židovskou bránu, a v minulosti mívala mnoho dalších městských bran, například včetně krásné gotické Nové brány, která stávala u dnešního Muzea umění a kostela Panny Marie Sněžné. Má také Cikánský výpad; najdeme jej pod dómskými hradbami, je to nepřehlédnutelný, byť uzamčený vchod ve stěně Locatelliho bastionu. Není to ovšem výpad či brána v tom smyslu, že by tudy do města chodívali právě jen příslušníci romského etnika, zatímco třeba Židovská brána, která dnes krášlí prostor jezuitského barokního Konviktu, stávala ve středověku uprostřed židovské čtvrti, a tudíž opravdu sloužila především těmto Abrahamovým potomkům. Cikánský výpad navzdory jménu nepřipomíná ty, kteří jím obvykle procházeli, ale dávnou událost, ke které na tomto místě podle legendy došlo.
Branka ve zdi bastionu už proto nemůže být vnímána jako vchod pro cikánské návštěvníky města, protože vznikla v úplně jiném období, než ke kterému se váže ona pověst. Ta vypráví o roku 1425, tedy o období husitských válek, kdy katolická Olomouc velmi obezřetně hlídala své hradby a vyhlížela, zda se odněkud neblíží nebezpečí v podobě rabujících husitských vojsk. Právě na takto ostražitou Olomouc prý měla narazit skupina kočujících cikánů, kteří na Moravu dorazili odkudsi z Uher. Olomoučané se s tímto etnikem ještě nesetkali a nevěděli, co si o něm myslet. Setkání nakonec dopadlo pro nečekané hosty tragicky. Zda se něco takového opravdu odehrálo, to dnes nikdo říct nedokáže, nicméně to, že v 15. století Romové procházeli střední Evropou a byli vnímáni většinou jako velmi nevítaná návštěva, pravdou je.
Samotná část městského opevnění, v němž dnes Cikánský výpad či Cikánská branka je, pochází až z let 1655 až 1676. Jedná se o bastion, tedy charakteristický prvek barokního opevnění. To začalo obklopovat Olomouc krátce, poté, kdy bylo město po dlouhých osmi letech konečně opuštěno švédskými okupanty a kdy vídeňský dvůr rozhodl o tom, že Olomouc bude třeba znovu a mnohem důkladněji opevnit. Oněch osm let, kdy si švédští vetřelci uprostřed Moravy vybudovali velmi solidní a pohodlný opěrný bod, z nějž mohli ohrožovat i samu Vídeň, vnímal dvůr jako riziko, které se už nesmí opakovat. Roku 1655 císař Ferdinand III. proto vyhlásil Olomouc zemskou pevností.
Nový velitel pevnosti plukovník Locatello de Locatelli a vojenský inženýr Louis Raduit de Souchez zahájili krátce poté práci. V místech na severním obvodu města, kde bylo opevnění nejzranitelnější a navíc bylo silně poškozené předchozími pokusy císařských vojsk o znovudobytí Olomouce, navázal projektant na činnost švédských okupantů, kteří před bývalým hradem nechali vybudovat alespoň velký hliněný násep. Ten byl použit jako základna pro budoucí bastion. Přímo pod katedrálou a hradním návrším vznikl Locatelliho bastion, který byl novou hradební zdí, zvanou kurtina, propojen s vedlejším Špitálským bastionem (dnes je v těchto místech restaurace Podkova a činžovní dům). Zatímco ten druhý už dnes v původní podobě neexistuje, bastion, pojmenovaný po veliteli pevnosti, zůstal do dneška jako doklad nejstarší fáze barokního opevnění města.
Cikánský výpad je brankou, která umožňuje dostat se z předpolí hradeb dovnitř do bastionu. Součástí barokní stavby je nejspíš od samého počátku. Uvnitř bastionu je dochovaná takzvaná poterna, a právě do ní by se mohl případně návštěvník brankou dostat a vyzkoušet si, jak to v takovém barokním bastionu vypadá, kdyby ovšem ona branka nebyla pevně uzavřena. Na rozdíl od minulých desetiletí už sice dnes vstup není zaslepen cihlovou stěnou, ale i kovová mříž drží pevně. Podle některých pamětníků ovšem kdysi bývalo možné právě Cikánskou brankou proniknout bez placení do Letního kina J
Samotný bastion sice už ve druhé polovině 19. století ztrácel svou obrannou funkci, stále ale patřil armádě a ta jej ráda využívala. Klášterní objekty pod středověkými hradbami se totiž postupem času proměnily v objekty vojenské, a právě z nich pak chodívali na zdejší kurtinu, tedy na plochu v horní části bastionu, vojáci na cvičení. V 19. století zde dokonce vznikaly takzvané důstojnické zahrady. Ještě za 2. světové války byla v bastionu zřízena pancéřovaná střílna. Konečně po válce došlo ke zcela jinému, nevojenskému využití Locatelliho a de Souchezovy stavby. V roce 1958 zde na parkově upravené kurtině vznikl amfiteátr s letním kinem, které je zde dodnes, jeho krása je už ovšem dnes dosti povadlá. Před dvěma lety se sice velmi slibně blýskalo na lepší časy, skrze Cikánský výpad měl být otevřen pro turisty průchod na kurtinu a odtud zase bránou Všech svatých až nahoru do Mlčochovy ulice a ke katedrále, leč z projektu sešlo a nic se nemění.
Honem tedy už k oné pověsti, která nás inspirovala k dnešní cestě do historie. Necháme si ji vyprávět v podání Marcely Čermákové, tak jak jej uvádí na stránkách Vědecké knihovny Olomouc:
Jednoho horkého červnového dne roku 1425 spatřili ozbrojenci, kteří na městských hradbách střežili bezpečnost města před stále hrozícím husitským nebezpečím, na cestě vedoucí přes předměstí Ostrovy k Hradské bráně, kotouče zvířeného prachu. Okamžitě stáli všichni v plné zbroji v pohotovosti a očekávali nepřítele. Místo něj však k bráně přijelo několik dřevěných vozů s plachtami, obsazenými černovlasými, snědými ženami a dětmi, které doprovázeli statní jezdci na dobrých koních a smečka ohařů. Když dorazili k dřevěné bráně, způsobili záhadní cizinci svým vzezřením a výrazem tváří ozbrojencům velké překvapení. Vidouce proti sobě namířené kuše a samostříly, začali se domáhat vstupu do města řečí, které nikdo ze strážců nerozuměl. Ti se snažili postřehnout alespoň nějaký význam slov a posuňků, ale marně, nerozuměli ničemu. Stejně jako tito lidé jim byla neznámá i jejich řeč.
V tu chvíli sestoupil z jednoho vozu stařec výrazné tváře a pronikavého pohledu a vytáhl z dlouhého pláště pomačkaný pergamen s velkou pečetí. Velitel stráže podávanou listinu váhavě přijal a rozhodl se s ní zajet na radnici, aby páni konšelé rozhodli, zda mohou být návštěvníci vpuštěni do města. Dříve než vykročil, spatřil, jak k bráně zrovna přichází městský písař Václav z Jihlavy.
„Jako na zavolanou sem přicházíte, vzácný pane. Snad nám budete moci povědět něco určitějšího, co je napsáno v tomto listě o těch divných lidech před branou," volal s úlevou a podal pergamen panu písaři. Ten si pozorně prohlédl hned pečeť a hned zase zvláštní lid, který mlčky očekával jeho rozhodnutí.
„Vždyť to je pečeť krále uherského, kterou ověřen je tento průvodní list pro lid, zvaný Romové. Vzpomínám si, že když jsme nedávno byli ve Vídni u markraběte Albrechta, viděli jsme tam podobné lidi, kterým však říkali cikáni," konstatoval vzdělaný městský písař.
„Myslíte tedy, že jim máme bránu otevřít a vpustit je do města?"
"Ba ne, to nemyslím, je to lid potulný a není možno od něho čekat nic dobrého" pravil písař.
Když to velitel stráže slyšel, vzal z písařových rukou pergamen a zpupně ho hodil starci k nohám. „Vezmi si to svoje privilegium a táhni. U nás ti není nic platné."
Stařec zbledl, sehnul se pro list a rozběhl se proti ozbrojencům, ve snaze násilím proniknout do brány. Několik mužů z jeho družiny učinilo totéž. Došlo ke krátké bitce, při které byli cikáni vytlačeni za bránu, na zemi však dodýchával stařec, probodnutý halapartnou. Než se strážím podařilo uzavřít bránu, mrštně jako had se mezi veřejemi protáhla černovlasá dívka. S nářkem se vrhla k mrtvému starci. Když se ji ozbrojenci snažili od něj odtrhnout, bleskurychle vytáhla ze šatů ostrý nůž a nejbližšího vojáka zasáhla přímo do srdce. Pak se rozběhla směrem do města. Rozezlené stráže se hnaly za ní. Dívka zahnula do první uličky, která vedla ke kapitulnímu děkanství. Za kostelem sv. Václava zůstala zaražena stát na hradbách, dívaje se, jak prudce spadají k řece. Odtud žádná cesta k záchraně nevedla a za sebou už slyšela své pronásledovatele. Se srdcervoucím výkřikem se vrhla ze skalnatého srázu. Její druhové, kteří pád viděli, se jako kočky drápali do hradebního příkopu, aby z něj vynesli chladnoucí tělo a spolu s mrtvým starcem ji odvezli z blízkosti nehostinného města a pohřbili je ve stínu lesa.
Od této tragické události se pak onomu místu říkalo Cikánský pád a po zřízení branky směrem k Hradisku Cikánský výpad.
Komentáře
Yntahm nkrruw