Tu budovu zná každý Olomoučan. Nejen vzhledem, ale i jménem. Důstojná stavba, připomínající slohem i rozlehlostí anglickou novogotiku, známou třeba z budov různých univerzitních kolejí, od roku 1948, tedy už desítky let, poskytuje zázemí budoucím zdravotním sestřičkám. Pöttingeum, jak se tento objekt jmenuje, ovšem stojí a školským účelům slouží mnohem déle, už od roku 1895.

Pöttingeum je tak rozlehlá budova, že dnes tvoří podstatnou část uliční fronty v Palackého ulici (kdysi Allee Strasse) a celou jednu stranu ulice Pöttingovy. Jak se taková ohromná a reprezentativní budova mohla stát českým školským zařízením v převážně německé Olomouci? Vznik školy je dokladem o tom, jak složité byly národnostní poměry a jednotlivé politické směry v druhé polovině 19. století. Krátce řečeno, Pöttingeum je dokladem toho, že kdyby se bývaly v politice uplatnily jiné existující proudy, možná se vůbec nemusela rozpadnout rakousko-uherská monarchie a český i další středoevropské národy si mohly ušetřit spoustu ošklivých zkušeností dvacátého století.

Od roku 1867 mohli talentovaní mladí Češi v Olomouci studovat na Slovanském gymnáziu. To byla ale spíše výjimka, potvrzující pravidlo. České školy na střední Moravě i v Olomouci samotné byly velkou vzácností, zvláště pak ty střední a vyšší. Německá radnice v Olomouci naopak dělala vše proto, aby v Olomouci pro českou mládež nebyly pokud možno žádné veřejné školy – městská rada hodně žárlivě hlídala, aby náhodou postupně se vzmáhající český živel nezískal ve městě stejná práva jako německé měšťanstvo. V tomto směru se mimochodem olomoucká radnice dostala dokonce do sporu s vídeňskou vládou a se soudem, ale neustoupila. Češi, pokud chtěli mít své školy, museli si jejich vybudování i provoz hradit sami ze svých prostředků.

V Olomouci proto vznikla v roce 1872 Matice školská, spolek podporovatelů a mecenášů, kteří se snažili sbírkami a další činností zajistit prostředky pro vznik českých škol. Už roku 1873 se jim podařilo otevřít na Dolním náměstí v budově někdejší Občanské besedy soukromou českou obecnou školu. Jinak měly české děti šanci v německých školách, kde vždy býval některý učitel, ovládající i češtinu. V Matici školské se velmi brzy začal angažovat právě pan Emanuel hrabě Pötting-Persing. Kdo to vlastně byl a proč se v takové věci angažoval?

Rakouský šlechtic českého smýšlení

Předně musíme říct, že šlo o typického rakouského šlechtice. Rod Pöttingů pocházel z rakouských zemí, v 17. století byl povýšen do hraběcího stavu a získal takzvaný inkolát v zemích Koruny české. V praxi to znamená, že tím příslušníci rodu získali možnost usídlovat se a zakupovat pozemky v našich zemích. Emanuel hrabě Pötting-Persing se už v mládí vydal na cestu duchovního. Působil jako kněz na mnoha moravských venkovských farnostech a všude si získával oblibu u věřících i ostatních duchovních pro svou vlídnost a obětavost. V roce 1844 jej olomoucká metropolitní kapitula zvolila nesídelním olomouckým kanovníkem, což se roku 1868 změnilo v kanovníka sídelního. Od tohoto roku tedy hrabě Pötting-Persing žil a působil v Olomouci. V roce 1880 dokonce povýšil na generálního vikáře olomoucké arcidiecéze a kapitulního probošta.

Ačkoliv jeho rodným jazykem byla němčina, velmi empaticky vnímal dvojjazyčné prostředí tehdejší Moravy a uvědomoval si i důležitost rovnováhy a dobrého vycházení mezi oběma národy, žijícími v jedné zemi. Podle vyprávění svědků se v kanovníkově domácnosti hovořilo česky či hanácky, kanovník Pötting-Persing sám se začal v Olomouci okamžitě zapojovat do českého kulturního života. Z pohledu historiků se postoj, který olomoucký kanovník zastával a svým životem osobně propagoval, nazývá austroslavismus. Stručně řečeno jde o přesvědčení, že budoucnost českého národa a rakouského soustátí je vzájemně provázána a pro její dobré fungování je třeba plné rovnoprávnosti obou národních složek, včetně rovnocenného postavení němčiny a češtiny. Z pohledu tehdy v Olomouci převládajícího až hysterického odporu k české části společnosti byl ovšem hrabě Pötting-Persing spíše výjimkou. Zde ale dodejme, že u něj nešlo o ojedinělý postoj – velká část tehdejší církve se svým vstřícným a pragmatickým postojem k užívání češtiny hodně lišila od stanovisek zapálených německých nacionalistů v městské radě.

Probošt Pötting-Persing každoročně věnoval Matici školské 100 zlatých a věnoval značný obnos i na otevření první české obecné školy v roce 1873. Svou roli v Matici školské hrabě a kanovník ovšem brzy posunul na vyšší úroveň. Se skupinou českých aktivistů, která se kolem něj brzy utvořila (a dodejme, že byla většinou ženského rodu), začal připravovat velkorysé plány na velké školské zařízení pro další vzdělávání dívek v českém jazyce. Měla to být škola, která by dala dobré a praktické vzdělání děvčatům české národnosti z Olomouce i okolních hanáckých dědin. Její součástí, právě pro přespolní dívky, měl být i penzionát. Tak roku 1893 oficiálně, po delších přípravách a mnoha akcích typu přednášek, kurzů, bálů a výstav, vznikl Spolek Ústavu hraběte Pöttinga v Olomouci, český pensionát a škola pro vzdělání dívek. Kromě samotného hraběte se v něm angažovala jeho sestra Emílie a přední dámy českého olomouckého života, jako například Josefina Černochová, Anna Ptáčková, Anna Žáčková či Marie Pospíšilová.

Stavba školy jako zámek

Stavba první části ohromné budovy začala v roce 1894 na tehdy volné parcele v dnešní Palackého ulici, tedy v místech, která byla teprve pár let před tím uvolněny zrušením pevnosti a demoličního reverzu. Stavitelem nádherné budovy byl Karel Starý starší, projektantem byl Jakob Gartner z Vídně. Zmínili jsme příbuznost tvarosloví této veliké školní budovy s novogotikou, rozvíjenou už o staletí dříve například v Anglii. Člověk se při pohledu na stavbu Pöttingea neubrání srovnání s ještě podstatně větším Westminsterským palácem či, abychom zůstali doma, se zámky Hluboká či Lednice.

Slavnostní otevření školy a penzionátu se odehrálo 15. září 1895. Vzápětí začalo rozšiřování budovy o celé křídlo, které dnes tvoří Pöttingovu ulici, tedy směrem k dnešnímu Zimnímu stadionu. To bylo dokončeno v letech 1899. Sám zakladatel školy a hlavní mecenáš se na budovu už ale nepodíval. V posledních letech života trpěl vážnou oční chorobou, podle dobových svědectví ale přesto znal každý kout školy do detailů - mluvíval o jednotlivých místnostech s jistotou stavitele budovy a znal velkou část žákyň podle jména, rodiště a povolání rodičů. Neztratil svůj životní elán a nadále se o chod ústavu živě zajímal. V únoru roku 1898 ale po zápalu plic zemřel, aniž by se dočkal dokončení stavby druhé části školy.

V ohromném komplexu působila v dalších desetiletích, vždy pod hlavičkou Ústav hraběte Pöttinga, celá řada škol. Bývala zde například obchodní škola, škola literní, průmyslová (později škola pro ženská hospodářská povolání), či hudební, probíhaly zde kurzy němčiny, francouzštiny, malování porcelánu, uměleckého vypalování dřeva, šití a vaření. Škola se stala pevnou součástí českého společenského života, o jejích aktivitách informují pravidelně české noviny, konají se zde výstavy, bály a podobně.

Po únoru 1948, kdy byla škola zestátněna, ovšem komunisté prosadili při zřízení zdravotnické školy zrušení tradičního názvu, odkazujícího na jméno ušlechtilého rakouského hraběte. Symbolicky tak potvrdili svou hlubokou neúctu k dějinám i k lidem, kteří prokazatelně konali prospěšné věci. Ke jménu svého zakladatele se škola vrátila až v roce 1995. Napravila tak velkou křivdu a neúctu Olomoučanů...