Historie

Hrdinové, bojovníci, politici, slavní vědci i tragické postavy literárních a národních dějin. Generál Gilbert Lafayette, poslanec Jean Baptiste Drouet, ministr Pierre Riel de Beurnonville, osvícenský reformátor a politik Hugo Stumberg Kołłątaj, bojovník generálporučík Józef Zajaczek, novinář, spisovatel a "národní zrádce" Karel Sabina, revolucinoář a ideolog anarchismu Michail Bakunin, věhlasný filozof Ludwig Wittgenstein a geniální matematik János Bolyai. Ti všichni trávili docela dost času v Olomouci více či méně nedobrovolně. Většina z nich jako vězni, poslední dva jmenovaní zde kroutili svou vojenskou službu. Tedy rovněž nic moc veselého.  

Tato část Olomouce patří podle mnoha obyvatel i návštěvníků města k nejmalebnějším. A tento šlechtický palác, o jehož vznešené historii si něco povíme, ovlivnil mnohé – třeba název ulice i název vedlejšího půvabného náměstíčka. Olomoucký palác Žerotínů najdeme v Purkrabské ulici, hned vedle Žerotínova náměstí.

Když přijel do Olomouce, byla to velká sláva. Tomáš Garrigue Masaryk byl jako první československý prezident opravdu velmi ctěn. Olomouc byla na návštěvy hlav států docela zvyklá - naposledy před TGM ji navštívil v roce 1917 císař Karel I. a samozřejmě i císař František Josef svou Olomouc opakovaně navštěvoval. Návštěva prvního prezidenta byla ale přeci jen něco jiného - euforická atmosféra, jiná doba a také poněkud jiná hlava jiného státu. 

V neděli 6. září uplynulo 96 let ode dne, kdy do funkce starosty Olomouce nastoupil první Čech, JUDr. Karel Mareš. Před ním řídil Olomouc skoro tři čtvrtě roku jiný Čech, JUDr. Richard Fischer, ovšem nikoliv jako starosta, ale jako vládní komisař. Karel Mareš byl jako první Čech zvolen v prvních komunálních volbách v červnu 1919 na kandidátce Československé sociálně demokratické strany dělnické. Pozici mu ovšem připravila kromě jiného i pečlivá práce Richarda Fischera. Obě tyto osobnosti si zaslouží čestné místo v dějinách města Olomouce.  

Není moc nápadný, přesto se v něm skrývá ostudný doklad skrblictví olomouckých radních. Tedy těch z konce 17. století. Krásný barokní portál zdobí vchod do budovy mořické fary už od roku 1682. Dnes prochází restaurátorským zásahem.

Na portálu je nejvýraznějším prvkem erb někdejšího faráře a kanovníka Ferdinanda Schröffela ze Schröfenhaimu a velký latinský nápis pod ním. A právě tento nápis připomíná kuriózní a ostudný spor s lakomými konšely.

DOPLNĚNO! 

Pro dělníky, kopající výkop pro optickou internetovou síť, to byl šok. Najít v zemi leteckou bombu, to není jen tak. Ještě o mnoho větší šok ale museli zažívat Olomoučané v květnu roku 1945, a to ať už mluvili česky nebo německy. Sovětská letecká armáda generála Ždanova totiž 4. května podniklo na dosud německou Olomouc silný nálet. A pravděpodobně právě z tohoto náletu pak zůstala v zemi puma, která tento týden na celé jedno odpoledne ochromila život města. 

Vezmeme zbraně a půjdeme se bránit! Ne, budeme tiše demonstrovat! Hlavně sehnat zásoby jídla! Bude válka, nebo je to jen nedorozumění? Středa před sedmačtyřiceti lety byla v Olomouci neuvěřitelně dramatická. Psal se totiž 21. srpen 1968 a Olomouc, stejně jako zbytek republiky, nevěřícně zírala na tanky a obrněná vozidla okupační armády. 

Jen málokteré historické období mělo pro českou společnost tak dalekosáhlý a přelomový význam jako rok 1968. Znamenal na jedné straně obrodu občanské společnosti i oživení kulturního dění a na straně druhé pak okupací 21. srpna způsobil ohromný šok, zklamání a frustraci občanů. Olomoučané si mohou letošní 47. výročí srpnové okupace připomenout poprvé s dokonalou kronikpou oněch měsíců a dní. Právě totiž vychází kniha, která mapuje dění v tomto období v našem městě.

Těžko říct, jaké motivy vedly brněnské památkáře v září roku 1946 k doporučení zcela zásadně změnit podobu olomouckého orloje (tak, aby vzniklo „dílo zcela nové, umělecky samostatné a v duchu současné doby“). Cit pro historickou kontinuitu a ducha místa to ale rozhodně nebyl. Jeden ze dvou slavných tuzemských orlojů tedy byl o rok později předán k proměně Karlu Svolinskému a 9. května roku 1955 mohly shromážděné davy spatřit výsledek práce národního umělce – socialistický orloj s chemikem, dělníkem a kokrhajícím kohoutem.

Nový režim si tehdy přišel na své a dělnická třída měla být spokojená, že má svůj, lidově-demokratický orloj. Co ale předcházelo tomuto poslednímu, ne moc šťastnému a nepovedenému kroku? Od kdy vlastně orloj zdobí severní stěnu olomoucké radnice?  

Dnes ten dům na rohu Dolního náměstí a Kateřinské ulice vnímají Olomoučané prostě jako sídlo banky. Rozlehlý objekt v secesním slohu ničím nepřipomíná, že to kdysi bývalo centrum kulturního života olomouckých Čechů.