Tato část Olomouce patří podle mnoha obyvatel i návštěvníků města k nejmalebnějším. A tento šlechtický palác, o jehož vznešené historii si něco povíme, ovlivnil mnohé – třeba název ulice i název vedlejšího půvabného náměstíčka. Olomoucký palác Žerotínů najdeme v Purkrabské ulici, hned vedle Žerotínova náměstí.
Stavba čtyřkřídlého paláce patří k největším v Olomouci. Svědčí o tom, jaké reprezentativní objekty si stavěly v Olomouci mocné šlechtické rody. Hovoříme o 16. století, období největšího rozkvětu Olomouce, kdy hlavní město Moravy opravdu doslova vzkvétalo a pro mocné rody bylo věcí společenské prestiže i praktického významu mít ve městě své sídlo. Centrum města má dodnes svědky tohoto období v podobě velkolepých renesančních šlechtických paláců, například Edelmannova na Horním náměstí či Hauenschieldova na náměstí Dolním. Říkáme sice šlechtických paláců, ovšem zrovna tato dva rody byly původně pouze měšťanské, do šlechtického stavu s erbem povýšené. Skutečně mocný starobylý moravský šlechtický rod si vybudoval své reprezentativní sídlo jinde – nad oběma hlavními náměstími, v dnešní Purkrabské ulici. Vybrali si dobře a jistě ne náhodně. Jak jistě čtenáři ví, z Dolního na Žerotínovo náměstí vede Panská ulice. Panská se jmenuje proto, že tudy procházeli členové panského stavu i se zemskými deskami na zasedání moravského zemského sněmu, který jednával v budově tehdejšího dominikánského kláštera vedle chrámu svatého Michala. Pánové ze Žerotína to tedy měli na schůze vrcholného moravského zemského orgánu opravdu kousek…
I když jsou základy olomouckého domu Žerotínů středověké, jeho nynější podoba má nejvíce z renesance, a zasloužili se o ni právě Žerotínové. Městský panský dům, v němž sídlili už od začátku 15. století různí šlechticové, jako třeba pan Tuška z Kunštátu (1412 – 1444) či pan Prokop z Potštátu (1539 – 1553) vlastnil do roku 1588 pan Jan z Boskovic. Od něj či jeho dědiců jej odkoupil Bedřich ze Žerotína, člen tehdy nejmocnějšího moravského rodu.
O jeho působení v Olomouci svědčí například ohromná pískovcová deska, dnes umístěná v průjezdu do paláce, na níž je alianční znak Bedřicha ze Žerotína a jeho manželky Slavatovny z Chlumu. Deska musela vzniknout v roce 1595, kdy byli oba představitelé tehdy mocných rodů Žerotínů a Slavatů z Chlumu a Košumberka oddáni. Slávu domu propůjčovali jak Bedřich ze Žerotína, tak po něm i jeho dědic, věhlasný Karel Starší ze Žerotína, politik, známý i velmi aktivní usmiřovací rolí v nekonečném přetahování českých a moravských stavů s habsburskou centrální mocí. Karel Starší ze Žerotína odmítal stavovskou válku s Ferdinandem Habsburským a ač sám nekatolík, člen Jednoty bratrské, stavěl se proti boji svých českých souvěrců proti katolickému císaři. Zato také poté, kdy po Čechách v roce 1619 i Moravu ovládli vzbouření stavové, skončil v domácím vězení.
Bohatí Žerotínové za skoro století svého vlastnictví přestavěli palác do podoby, velmi podobné té dnešní. Fasáda sice byla upravována i později, například po požáru v roce 1709, charakter budovy i třeba krásný tvarově čistý vstupní portál svědčí o vytříbeném vkusu, orientovaném na tehdejší špičkové italské vzory. Roku 1675 Žerotínové prodali olomoucký palác klášteru Hradisko, který jej o pár let později vyměnil s městem za jiný dům na předhradí. Tehdy se tedy poprvé objekt stal veřejnou, městskou budovou. V roce 1694 se sem dokonce nastěhovali radniční úředníci. A někdy v těchto časech také vznikl jazykový omyl, který známe dodnes z názvu ulice. Objektu se začalo říkat Obecní dům (Gemeiner Stadthaus) nebo také Burgrafenhaus – Purkrabství.
Co doopravdy znamenalo purkrabství a kdo byl purkrabí? V klasických středověkých poměrech byl purkrabí vysokým zemským úředníkem a správcem zeměpanského hradu v době nepřítomnosti zemského pána, tedy panovníka. V Olomouci samozřejmě purkrabí a purkrabství bylo, ovšem úplně jinde. Hrad panovníků byl vedle dnešní katedrály svatého Václava, na Václavském náměstí. Purkrabí sídlili v domě vedle okrouhlé hradní věže, dnes kaple svaté Barbory. Od roku 1522 ovšem po darování Předhradí městu od krále Ludvíka Jagellonského úřad purkrabího zanikl. A jelikož následující staletí nebyla ve věcí terminologie příliš důsledná a úzkoprsá, stalo se, že se v 18. století začalo domu s městskými úředníky říkat purkrabství, poněvadž i oni vykonávali cosi, co vzdáleně připomínalo činnost někdejších královských purkrabích, tedy starali se o hospodářskou správu svěřeného majetku. A tak už domu Žerotínů terminologická chyba přisoudila název purkrabství, což pak ve 40. letech 19. století při oficiálním pojmenovávání ulic vedlo ke zvolení názvu Purkrabská. Dříve se ulici říkávalo Záhrobí, (staročesky Žarowie) a poté přes následnou zkomoleninu tohoto staročeského slova v německé podobě Zarten také nově Carty. Byť by tyto středověké názvy byly nepochybně dostatečně romantické i zajímavé a hlavně správnější, pojem Purkrabská ulice už zůstal, byť vznikl vlastně chybou.
A co ti učitelé? Jakmile se dům jednou dostal do majetku města, čekalo jej velmi pestré využití. Kromě úředníků zde sídlilo městské divadlo, pak sem nastěhovali městského drába a zřídili konírnu, a v době válek s Pruskem v polovině 18. století se sem nastěhovali vojáci, po nichž dům v té době nesl název Purkrabská kasárna (Burgrafenkaserne). Vojsko v někdejším paláci zůstalo až do poloviny 19. století. Roku 1853 se do uvolněných prostor konečně dostalo i to školství – konkrétně v podobě německé chlapecké reálky. Dům ovšem nebyl v těch časech příliš vlídný, vojáci se o interiér příliš dobře nestarali a německých školákům ani jejich učitelům se tu nelíbilo. Reálka proto brzy dostala nové sídlo na Mořickém náměstí a do domu Žerotínů byla roku 1874 přesídlena německými radními nemilovaná česká obecní škola. Co bylo špatné pro německé školáky, muselo těm českým stačit. I když si na neutěšený stav interiérů opakovaně stěžovali rodiče i učitelé, a postupně jim daly zapravdu zemské školské úřady, vídeňské ministerstvo a dokonce i soud, město bylo neoblomné a jinou budovu české škole nenabídlo. Situace se změnila až po říjnu roku 1918.
Česká škola dostala od nového vedení města prostory po jedné ze zrušených škol německých a starobylý, leč zanedbaný dům Žerotínů byl předán Vlasteneckému spolku muzejnímu, který zde zřídil muzeum a muzejní depozitáře. Teprve roku 1967 došlo k další výrazné změně. Rozlehlou budovu převzala Univerzita Palackého, konkrétně její pedagogická fakulta. Budoucí učitelé se v již upravených prostorách, připravují v budově doposud. Před pár týdny byl ostatně palác předán do provozu po další velkorysé rekonstrukci, díky níž už uvnitř nemusí být nikomu zima, neútulno ani vlhko, a objekt tak může důstojně připomínat časy, kdy v Olomouci sídlily ty nejmocnější tuzemské šlechtické rody.
V textu byly použity informace z prací Karla Žurka a Milana Ticháka
Žerotínové
Žerotínové či pánové "ze Zierotina", jak se staročesky název rodiny psal, patří k nejstarším a nejvýznamnějším moravským šlechtickým rodům. Jejich doloženým předkem byl Blud z Bludova, markraběcí purkrabí na hradě Přerov. Bludov, stejně jako Přerov, patřily po celá staletí k základním stavebním kamenům žerotínského panství, vybudovali ale i zámky Velké Losiny, Náměť nad Oslavou, Valašské Meziříčí, Rosice, Štramberk a mnoho dalších. Nejslavnějším obdobím rodu bylo 16. a 17. století. Pánové ze Žerotína patřili v té době k nekatolické části české a moravské šlechty, k Jednotě bratrské. Karel Starší ze Žerotína (1564 - 1636) byl na Moravě hlavním zemským ochráncem Jednoty bratrské. On i jeho bratr Ladislav Velen ze Žerotína měli hlavní slovo v panském stavu na Moravě v době napětí mezi stavy a panovníky z habsburského rodu. Toto napětí vyvrcholilo v roce 1618 slavnou pražskou defenestrací a tzv. českou válkou, na níž se Morava zprvu právě díky rozvážnosti Karla Staršího ze Žerotína nepodílela. Válka skončila porážkou stavů, a současně spustila dlouhý a krvavý celoevropský konflikt, známý jako Třicetiletá válka. Ladislav Velen musel emigrovat do Uher, Karel Starší mohl na svých panstvích zůstat. V dřívějších desetiletích Karel Starší působil v řadě státnických funkcí, například jako člen moravského zemského soudu, direktor zemských financí či moravský zemský hejtman. Žerotín podporoval i Jana Amose Komenského, který pro něj sestavil rodovou genealogii. Posledním mužským potomkem velkého rodu byl Ladislav ze Zierotina (1912 - 1985), dnes pokračují nástupci v rodu Mornstein - Zierotin.
Komentáře
Xshqyb uehrft