Hrdinové, bojovníci, politici, slavní vědci i tragické postavy literárních a národních dějin. Generál Gilbert Lafayette, poslanec Jean Baptiste Drouet, ministr Pierre Riel de Beurnonville, osvícenský reformátor a politik Hugo Stumberg Kołłątaj, bojovník generálporučík Józef Zajaczek, novinář, spisovatel a "národní zrádce" Karel Sabina, revolucinoář a ideolog anarchismu Michail Bakunin, věhlasný filozof Ludwig Wittgenstein a geniální matematik János Bolyai. Ti všichni trávili docela dost času v Olomouci více či méně nedobrovolně. Většina z nich jako vězni, poslední dva jmenovaní zde kroutili svou vojenskou službu. Tedy rovněž nic moc veselého.  

Jak se zdá, Olomouc se do životopisů mnoha velkých osobností zapsala ne právě lichotivými kapitolami. V ulicích, domech a chrámech Olomouce samozřejmě trávili čas různí věhlasní lidé i zcela dobrovolně a často i s potěšením, stačí připomenout Antonína Dvořáka, Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Josefa, Marii Terezii, maršála Radeckého a další, je ale pravda, že pro mnoho V.I.P. osobností byla Olomouc místem trápení za mřížemi nebo na vojenském kavalci. Určitým pravzorem těch, kdo v Olomouci trpěli, by mohl být kněz Jan Sarkander, kterého sem jako zajatce přivezli protestanští vzbouřenci, aby ho tu umučili, nemluvě o králi Václavu III., jehož pozemská pouť rovněž skončila v Olomouci. Další nedobrovolné pobyty celebrit se ale vážou k podstatně mladším dějinám. Hovoříme o závěru 18. a velké části 19. století. 

Bylo to dáno charakterem Olomouce jako perfektně opevněného města, plného vojenských posádek a vojenských objektů. Především poslední dekáda 18. století pak zásobovala věznice v habsburské monarchii jednak zajatci z revoluční Francie, a za druhé pak účastníky polských povstání za obnovení samostatnosti jejich království. Zatímco běžní vězni končívali ve velmi nepříjemných podmínkách cel v kasematech, o nichž napsal třeba Karel Sabina román Oživené hroby, významní, takzvaní státní vězňové bývali drženi v poněkud lepším prostředí. To se týkalo třeba legendárního hrdiny francouzské revoluce a americké války za nezávislost, generála Lafayetta a dalších výše zmíněných Francouzů, stejně jako Poláků Kołłątaje, Zajaczka a dalších. Takové vězení se přeci jen lišilo od pekelných podmínek řadových vězňů, například s generálem Lafayettem jej nakonec dobrovolně sdílela i manželka, vědec a osvícenec Kołłątaj zde zase mohl sepsat rozsáhlé vědecké pojednání a řadu básní. Přesto však sotva mohly zmíněné osobnosti na roky, strávené v Olomouci, vzpomínat s velkou láskou a nostalgií.  

Pamětní desky zatím připomínají jen malou část těchto nedobrovolných olomouckých hostů. Z náměstí Republiky většina Olomoučanů zná pamětní desku Gilberta Lafayetta. V úterý k ní na stejný objekt přibyla i připomínka na věznění Huga Stumberga Kołłątaje (1750 – 1812), polského kněze a církevního reformátora, publicisty, rektora krakovské univerzity a hrdiny bojů za obnovení polské samostatnosti z roku 1794. Jedná se o budovu někdejší jezuitské univerzitní koleje, která už ale v 90. letech 18. století patřila armádě a byla využívána i jako prominentní V.I.P. věznice.  

Hugo Kołłątaj se do zajetí dostal po porážce protiruského povstání, vedeného Tadeuszem Kosciuszkem. Do Olomouce poslala Huga Kołłątaje jako významného, takzvaného státního vězně rakouská vláda už v roce 1794, poté byl vězněn v Josefově, pokusil se o útěk, a další roky trestu trávil v Olomouci, kde byl v letech 1798 až 1802 „státním vězněm číslo 4“. V Olomouckém vězení napsal prominentní vězeň například dílo Kritický rozbor historie a původu lidského rodu, psal také verše. Při kratičkém pobytu v roce 1794 se mohl setkat na chodbách vězení i s Lafayettem, který byl v olomouckém "fešáckém kriminále" od roku 1794 do roku 1797. Když pak polského vězně přivezli znovu do Olomouce na delší, čtyřletý pobyt, Lafayette už byl na nátlak Francouzů i amerického prezidenta George Washingtona propuštěn. 

O něco lépe na tom byli ti, kteří v Olomouci trávili vojenskou službu. Tak třeba uherský kapitán János Bolyai, svérázný a autodidaktický matematik, ve své době více méně nepochopený, je dnes uznáván jako jeden ze zakladatelů neeukleidovské geometrie. Tento muž s neobvykle dokonalým abstraktním myšlením sloužil v Olomouci rok, od léta 1832 do léta 1833, což připomíná i pamětní deska na další ohromné armádní budově v ulici 1. máje. Nakolik matematika Bolyaie Olomouc ovlivnila v jeho práci, to lze jen těžko odhadovat.

Poměrně prokazatelný naopak je vliv Olomouce na jedno z největších děl filosofie 20. století, Tractatus Logico-Philosophicus Ludwiga Wittgensteina. Tento zakladatel analytické filosofie a jeden z nejvlivnějších myslitelů 20. století přijel do Olomouce v roce 1916, aby zde navštěvoval coby dobrovolník školu pro dělostřelecké důstojníky. Ve městě se spřátelil s architektem Paulem Engelmannem, žákem Adolfa Loose a tvůrcem krásné Müllerovy vily, a trávil s ním množství času, jak sám vzpomínal, podnětnými diskuzemi na filosofická témata. Paulu Engelmannovi pak také věnoval jeden z prvních výtisků své stěžejní práce. Není tedy od věci představa, že na toto dílo mohl mít vliv i Wittgensteinův pobyt v Olomouci včetně filosofických vycházek s přítelem Engelmannem.

Seznam osobností, jejichž život a dílo ovlivnilo město Olomouc, je tedy, jak vidno, velmi dlouhý a velmi pestrý. A také tipů na další pamětní desky by určitě bylo ještě dost a dost.