Musela to být děsivá apokalypsa. Na Svatý Kopeček dorazily v roce 1705 tisíce poutníků z celé Moravy. Bylo jich tolik, že část musela být ubytována v provizorních podmínkách na slámě. Když pak v noci 28. září vypukl v poutním hostinci požár, mezi sotva probuzenými poutníky vznikla panika a chaos. Oheň a dým zahubil 121 lidí.
Podle kronikářů byl původcem požáru neopatrný čeledín, který navečer na půdě manipuloval s otevřeným ohněm. Přesněji šlo o horní předsíň poblíž hlavního schodiště.
Od svíčky, snad svržené na zem, se rychle vzňala uskladněná sláma a požár se bleskurychle šířil. Poutníci, kteří tou dobou už spali, se probouzeli rovnou do ohnivého pekla. Vypukl ohromný zmatek, lidé se snažili zachránit, jak se dalo, někteří skákali z oken. V panice byla část poutníka udupána ostatními lidmi, někteří se udusili kouřem, další doslova uhořeli. Hrůzné výjevy lze jen těžko popsat. Výsledná statistika byla děsivá – zemřelo 121 poutníků ze 44 různých farností z různých koutů Moravy.
Nebyl to první oheň na Svatém Kopečku
Slavnému poutnímu kostelu předcházela kaple, kterou se souhlasem majitelů pozemku, premonstrátů z kláštera Hradisko začal roku 1629 stavět obchodník Jan Andrýsek. Poutní místo zažilo požár už pár desítek let po založení. Kaple byla vypálena švédskými okupanty Olomouce už v roce 1645. Tehdy prý vhodil jeden švédský poručík do kaple zapálený smolný věnec. Kaple tehdy zcela vyhořela a zůstaly z ní stát jen obvodové zdi. Hned poté, kdy Švédi z Olomouce konečně odtáhli, nechali premonstráti spolu s kupcem Andrýskem kapli opravit.
Věhlas mariánského poutního místa rostl, v letech 1669 až 79 byl vybudován nový velký chrám, a samozřejmě přibývalo také poutníků. Ti bývali ubytováváni na různých místech, mimo jiné v domě z roku 1671, postaveném původně pro umělecké řemeslníky, kteří zdobili nový chrám. V roce 1699 byl velký sál tohoto domu rozdělen příčkami na více místností a tak vznikly pokoje pro poutníky. V době, kdy přicházela na Kopeček početnější procesí, jako právě v roce 1705, spali poutníci i na slámě na půdě. A právě tehdy bohužel došlo k onomu velikému požáru…
Duše mrtvých z Kopečka zpívaly u Madony ve Frýdku
Po tragédii, kdy vznikaly fámy dokonce až o pěti až sedmi stovkách mrtvých (podle zápisu v diáři premonstrátské kanonie na Hradisku), bylo třeba postatrat se o ostatky zemřelých.
Z více než sto dvaceti oficiálně přiznaných obětí bylo 96 lidí pochováno do velké šachty v lese kousek za poutním místem. Ostatní mrtvé jejich pozůstalí převezli na hřbitovy v jejich domovských obcích. Už roku 1705 bylo místo pohřbu většiny obětí uznáno za příležitostný hřbitov. Roku 1718 byla nad šachtou s ostatky uhořelých postavena barokní kaple, původně zasvěcená zřejmě Panně Marii, později svaté Barboře. Nad oltářem býval obraz ubohých duší, dost možná jako poukaz na oběti požáru. Kolem kaple byl pak v roce 1784 založen řádný a zídkou ohrazený hřbitov, který slouží k poslednímu odpočinku obyvatel Svatého Kopečka dodnes. Okolo malebné kaple jsou pohřbeny různé významné osobnosti církevního života, na hřbitově našlo místo posledního odpočinku i několik desítek sester premonstrátek.
Hrozné drama z oné noci 28. září ale ovlivnilo i životy jinde na Moravě. Například ve Frýdku není dodnes zapomenuta legenda o duších obětí požáru. Podle této pověsti jejich duše ještě tu noc připutovaly k zázračné mariánské soše na frýdecký vrch Vápenky, kde zpívaly zbožné písně, které byly zřetelně slyšet až v ulicích města.
A jen tak, na okraj – na místě někdejšího poutního domu dnes stojí svatokopecký hospic, tedy rovněž místo s neveselým posláním. A podle svědectví některých klientů i zaměstnanců hospice mají jisté zkušenosti s neobvyklými jevy. Prý jsou zde vídány i slyšeny postavy z onoho světa. Prokazatelné to pochopitelně není, nicméně bylo by spíš s podivem, kdyby na místě, kde zemřela během jedné noci za hrozných okolností více než stovka poutníků, nezůstala žádná ozvěna takové tragédie…
(mb)
Z historie Svatokopeckého poutního místa
Dějiny poutního místa na Svatém Kopečku začínají na počátku 17. století, v době, kdy Evropou zmítala třicetiletá válka. V této neklidné době se po roce 1623 stěhoval z Ratiboře do Olomouce Samuel Andrýsek, tamní městský písař s rodinou. Dostal místo u biskupské konzistoře. … Jeho syn Jan Andrýsek narozený roku 1595 získal v Olomouci dům, oženil se s Annou, vdovou po radním a zřídil si obchod s vínem. Víno dovážel často z Rakouska. Při cestě tam i zpět odpočíval se svými formany a koňským spřežením v Tučapech u Vyškova. Ráno chodíval na mši svatou do kostela sv. Martina nad Lulčí. Jednou učinil před svými lidmi slib, získá-li jmění, postaví Panně Marii kostelík na kopci východně od Olomouce. Plnění slibu však odkládal, až mu jej sama Matka Boží ve snu dvakrát připomněla.
Až konečně koncem února 1629 si zakoupil statného koně k jízdě a vyjel na něm do lesnaté krajiny plné sněhových závějí. Zvedl se silný vítr, který cestu ztěžoval, a v lese nad Droždínem mu větve stromů zatížené sněhem natolik šlehaly do obličeje, že si jej zahalil. Prudká sněhová bouře ustala až ve chvíli, kdy kůň s jezdcem dorazili na jeden kopec. Andrýsek si odhalil tvář a spatřil, že je na místě prozářeném světlem, podobném místu, na němž se mu zjevovala Matka Boží ve snu. Po modlitbě díků sjel do vesnice Samotišky, kde zjistil, že majitelem lesa a onoho místa je klášter premonstrátů Hradisko. Těžce nemocný opat Leodegarius s přítomným převorem Maximiliánem Pracherem uvítali Andrýskův záměr. Olomoucké biskupství pak dalo 13. března 1629 souhlas ke stavbě kaple.
… Stavba kaple na Svaté Hoře, jak se místu původně říkalo, byla dokončena za čtyři roky a 3. dubna 1633 posvěcena olomouckým světícím biskupem Filipem Breunerem. Na oltáři kaple stál již od minulého roku kamenný reliéf Panny Marie s Ježíškem. O podivuhodném nálezu vyprávěl muž-poustevník, který bydlel v nedaleké dřevěné chatrči a jehož Andrýsek pověřil službou kostelníka. Jednoho rána jej probudil zpěv poutníků. Rychle vstal, aby jim kapli otevřel. Dveře však již byly otevřené, kaplička plná světla a neznámí, bíle odění poutníci, kladli na oltář s velikou úctou mariánský obraz a pak zmizeli. Ohromený poustevník pospíchal do Olomouce oznámit Andrýskovi, co se stalo. Dnes převažuje mínění, že jde o umělecky hodnotnou plastiku, která byla dříve umístěna a uctívána na vhodném místě v přírodě, která po dostavbě obohatila kapli i dnešní chrám a stala se paladiem kraje.
Úcta poutníků k obrazu vzrostla, když v den svěcení kaple během mše svaté nabyl zraku do té doby slepý Alexandr Bory, syn šlechticův. Olomoucká biskupská konzistoř si vyžádala k mimořádnému případu písemnou svědeckou výpověď, kterou podali lékař dr. Stupani a měšťan Erazim Blitling.
... Po vypálení Švédy měl zakladatel Andrýsek další sen, jehož obsah, tak jak jej vypověděl hradištskému opatovi Bedřichu Schinalovi, byl zapsán a zní: "Když jest dům Boží na Svaté Hoře od Švédův spálen byl a v zkáze největší bez střechy stál, ukázala se jest mi po třetí a posledně Panna Maria ve snách, jak by se to v tom zkaženém kostelíčku stalo, všecka hněvivá a žalostivá, majíce děťátko Ježíše na pravé ruce. Já pak hledíc na zarmoucenou Matku Boží, velmi jsem se ulekl..." Andrýsek požádal premonstráty o pomoc s obnovou kaple. Když se opat se spolubratry vrátil do pobořeného Hradiska, hned také nechal kostelíček opatřit novou střechou, uvnitř jej vyčistit a obnovit tam bohoslužby.
Obnovená kaple s podivuhodným mariánským obrazem se opět stala v poválečných letech cílem mnoha poutníků. Její velikost už dávno nestačila a proto hradišťští opati uvažovali o její přeměně v prostornější chrám. Opat Bedřich Sedlecius-Sedlák si nejdříve vyžádal od Andrýska písemné prohlášení, že ani on, ani jeho potomci nebudou již uplatňovat vlastnická práva ke staré kapli.
Opat požádal biskupa Karla II. Lichtenštejna o souhlas s výstavbou nového chrámu a s patronací Navštívení Panny Marie. Biskup doporučil k realizaci stavby císařského architekta Giovanniho Pietra Tencallu. Základní kámen byl položen roku 1669 a stavba rychle pokračovala. Nového chrámu se však zakladatel poutního místa nedočkal; Jan Andrýsek umírá 10. února 1673. Posvěcení nového chrámu bylo 1. října 1679 a světitelem byl olomoucký biskup Karel II. Lichtenštejn. Přítomen byl již nový opat Norbert Želecký z Počenic, který se velice zasloužil o pozdější rozvoj poutního místa. Nechal postavit budovu pro ubytování šestnácti kněží sloužících potřebám poutního místa a vybudoval za chrámem hospitál pro dvanáct chudých mužů.
Historie chrámu převzata ze stránky www.svatykopecek.cz
Komentáře
Dbamji mslxhe