DOPLNĚNO Ačkoliv se dnes při pořádání všelijakých velikonočních jarmarků odvoláváme na lidové tradice a obyčeje, vypadaly Velikonoce ještě v 19. I na začátku 20. století podstatně jinak než dnes. Nejde jen o srovnání uměle vytvářené rádoby velikonoční atmosféry v supermarketech s původními tradicemi, ale i o skutečné zvyky a chování běžných lidí.
Podstatné je už to, že lidé na přelomu 19. a 20. století prožívali Velikonoce především jako křesťanský svátek. Nejdůležitější, třeba z pohledu dobových médií, je dodržení půstu, účast na bohoslužbách a prožívání mystéria Velké Noci, kdy se Kristus obětuje za lidstvo, aby pak vstal z mrtvých. Termíny jako Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota nebyly jen prázdné pojmy, ale ústřední body kalendáře prostých lidí i těch movitějších a mocnějších. Platilo to především pro katolíky, ale v jisté míře pro jakéhokoliv obyvatel tehdejší habsburské monarchie, samozřejmě včetně Moravanů a Olomoučanů. Mimochodem, velikonoční půst měl zajímavé důsledky - nejen že se více jedly ryby, ale ti méně bohatí si v 19. století pochutnávali na žábách! Ryby, ale i žáby a další vodní tvorové, totiž byly považováni za postní pokrm a lidé je brali jako dobrou náhražku za maso, které si museli odříkat. V novinách tak najdeme reklamy třeba na "velokonoční kapry" nebo na "velikonoční sumce"...
Na venkově vládly tradice
Velké rozdíly byly mezi venkovem a městem. To, co v upravené podobě známe z dnešních velikonočních jarmarků a skanzenů, patřilo především k vesnici. Pomlázky, vajíčka, koledy… to nebylo mezi měšťanstvem kdovíjak populární, vnímalo se to jako ryze venkovský folklór. Na vsi by žádná žena barvení vajíček na Velikonoce rozhodně nevynechala, zatímco ve městě se už dala pořídit například i vejce čokoládová. Tedy napodobenina, která sice připomíná idové zvyky, ale ignoruje původní smysl - vejce coby symbol života a zrození.
Vajíčka, velikonoční zajíčci a kuřátka se do města dostávaly spíše jako zajímavý kolorit, využívaný třeba na nejstarších pohlednicích. O vzory na lidových kraslicích se zajímali učenci, jako například profesor Jan Havelka z olomouckého Vlasteneckého spolku musejního. Ve městě se ovšem o Velikonocích především dbalo na to, aby se lidé účastnili bohoslužeb, hrála se křesťanská divadelní představení. Terčem ostré společenské kritiky se stávala ta část nekatolických obyvatel, kteří se místo půstu klidně šli bavit na taneční večer.
Za první republiky se poměry uvolňují
Zato velikonoční pondělí se už slavilo! V Olomouci se lidé bavili v Obecním domě na Dolním náměstí, v Národním domě v tehdejší České ulici (dnes ulice 8. května), v divadle a na dalších místech. Velikonočním pondělkem končily svátky, a ti, kdo se předtím drželi zkrátka, to tedy pořádně oslavili.
Je patrný i posun v průběhu desítek let; zatímco v 19. století jde především o oslavu náboženské podstaty Velikonoc, za první republiky je to už z větší části společenská událost se vším všudy. Třeba olomoucké noviny Pozor z roku 1930 lákají na sokolskou taneční zábavu, kde se v pondělí od 20 hodin bude hrát i jazz! Ve stejném roce se chystala na velikonoční pondělí velká společenská zábava v olomouckém Národním domě. V roce 1928 třeba zve sportovní redaktor na velikonoční "fotbalovou sensaci", zápas Čechie Olomouc versus Slavoj Praha VII. To je už o dost jiná atmosféra než o pár desítek let dříve.
V něčem se ovšem velikonoční svátky od těch dnešních přece nelišily: byl to další důvod k prázdninám. "Jsou dny sváteční. Členové sněmovny poslanecké už před týdnem opustili Vídeň a odebrali se ke krbům domácím, aby oddechli si po rozčilujících výjevech posledních jednání sněmovny poslanecké. Jsou velikonoční prázdniny, a tedy oddech a odpočinek od činnosti veřejné." Tak začíná článek ve velikonočním čísle olomouckých novin Našinec z roku 1885. Za dlouhých 130 let se nezměnila ani chuť po prázdninách, ani ty rozčilující výjevy z poslanecké sněmovny...
Komentáře
Tbxrnq rkujsk