Plné paradoxů nemusí být jen osudy lidí. Olomoucká Sarkandrova kaple a její bezprostřední okolí jsou toho perfektním důkazem. Na tom místě, mezi velkolepým chrámem svatého Michala, dominikánským klášterem a místem jednání zemského sněmu, a někdejší židovskou ulicí, stávala po staletí městská věznice a mučírna. Kousek vedle chudobinec. Tedy instituce ne zrovna příliš atraktivní. Dnes jedna z nejmalebnějších lokalit centra Olomouce a navíc místo, kam míří kroky mnoha katolických poutníků.
Na začátku roku 1620 se městská věznice stala dočasným (a posledním) domovem katolického kněze Jana Sarkandra, kterého protestantští vůdci Moravy obvinili ze zrady, spolčení s nepřítelem a podpory katolického pána Ladislava Popela z Lobkovic. Čtyři týdny zde kat za osobní asistence protestantských pánů podroboval kněze útrpnému právu, prošel všechny tři stupně tortury, přičemž si věznitelé vymýšleli i nové metody mučení. Jan Sarkander se nepřiznal k ničemu (a ani dodatečná historická bádání tehdejší podezření nepotvrdila) a neprozradil ani to, co mu jeho pán svěřil při zpovědi. O pár týdnů později kněz na následky mučení ve vězení zemřel. Jen co se opět změnily poměry a městu znovu začali vládnout katolíci, šířila se mezi katolíky úcta k umučenému Sarkandrovi, byť ten ještě zdaleka nebyl oficiálně rohlášen za svatého.
Z popudu kardinála Františka knížete z Ditrichštejnu byla nejprve zrušena mučírna. Provozovat mučírnu na místě, kam přicházeli lidé vyjádřit úctu svatému muži, bylo přinejmenším dost nevhodné. V 70. letech 17. století zde byla nad bývalou věznicí a mučírnou vybudována malá jednoduchá kaple v barokním slohu. V letech 1721 až 1724 byla kaplička výrazně rozšířena a zvelebena. Až do poloviny 18. století přitom pod kaplí stále existovalo vězení (v posledních desítkách let vojenské). Kněz Jan Sarkander přitom oficiálně pořád ještě nebyl světcem, ovšem lidová úcta k jeho dramatickému osudu už byla pevná. Kněz byl teprve v roce 1859 výnosem papeže Pia IX. blahořečen, v květnu roku 1995 jej přímo v Olomouci prohláil papež Jan Pavel II. za svatého.
Kaple jako místo umučení i uložení části ostatků mučedníka stále nebylo příliš působivé a důstojné. To se rozhodl změnit olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer v roce 1908. Arcibiskupská konzistoř oslovila renomovaného pražského architekta Eduarda Sochora s žádostí, aby vypracoval projekt přestavby kaple a dostavby domu, kde by vzniklo muzeum Jana Sarkandra, takzvané Sarkandrinum. Architekt Sochor byl velkým znalcem architektury předchozích staletí, během studijních cest bedlivě studoval gotické katedrály ve Francii a Anglii, maurské stavby ve Španělsku a množství dalších špičkových objektů různých historických slohů. V českých zemích pak své zkušenosti zúročoval při historizujících stavbách.
Znalci říkají, že Sochorovým nejlepším a životním dílem se stala právě nová podoba Sarkandrovy kaple. Neobarokní sloh, nádherně souznící s blízkým svatomichalským chrámem, obsahuje i prvky z tehdy moderního secesního slohu. Na místě dvou starých měšťanských domů a chodobince navrhl velký objekt Sarkandrina. Stavba obou objektů začala v roce 1909 a trvala do roku 1912, kdy byla kaple vysvěcena a Sarkandrinum, kde jsou dnes byty kněží i laiků a mateřská škola, otevřeno. Štěstí, že se vše stihlo před vypuknutím světové války v roce 1914 - poté už stavební ruch nejen v Olomouci značně ochabl.
Bez ohledu na to, jakého je kdo vyznání či jaký má vztah k postavě kněze Jana Sarkandra, snad každý dnes v této lokalitě vnímá, jak silné a půvabné místo to je. V nedávné době toto působení ještě umocnil olomoucký rodák, slavný sochař Otmar Oliva, který v prostoru mezi kaplí a Sarkandrinem vybudoval fontánu Pramen živé vody. Jak sám s oblibou říkal, tento kousek Olomouce mu silně připomíná některé partie starobylého Říma. A tak můžeme říct, že někdejší mučírna, věznice a tragické osudy kněze Sarkandra jakousi velikou historickou oklikou rezonují s dávnými olomouckými reminicencemi na římské založení města. A obohacují Olomouc o velký kus krásy i duchovního dědictví.
Komentáře
Rikldf nypzfb