Pohledy do minulosti mají stále více přízniců. Leckdo se mnohem raději v duchu brouzdá starými (krásnými) časy, než by se zabýval současností. Svědčí o tom například trvalá obliba všech možných filmů pro pamětníky či s gustem využívané návraty současných filmařů do dob první republiky i hlouběji, do dob císaře pána. Podívejme se tedy do předvánoční Olomouce roku 1900. 

V Olomouci v těch dobách žije necelých 22 tisíc obyvatel, z toho 15 tisíc Němců, 6 tisíc Čechů a asi 1700 Židů. Díky silné vojenské posádce jsou navíc permanentně ve městě zhruba 4 tisíce vojáků. Čas od času se v denním tisku člověk dočte o nějaké rvačce mezi civilistou a vojákem. Olomouc je v té době krajským městem a sídlem krajského soudu. Vše podstatné se rozhoduje ve Vídni, některá nařízení do města přicházejí i z Brna z moravského zemského místodržitelství.  

Na samém začátku 20. století, v roce 1900, nebyly v těchto prosincových dnech hlavním tématem ani tak Vánoce, jako spíš blížící se volby do Říšské rady v Předlitavsku, tedy západní části rozdvojené monarchie. V sázce bylo skoro pět stovek míst v poslaneckých lavicích. Volit mohli jen muži, a hodnota hlasu se lišila podle toho, do které z pěti tzv. kurií občan připadal (podstatným faktorem v tomto směru byl cenzus, tedy výše odvedených daní). Do Říšské rady tehdy kandidoval i zemský advokát z Olomouce a předseda Katolické strany národní Mořic Hruban. Uspěl a stal se poslancem, což znamenalo start jeho další úspěšné politické kariéry. Po první světové válce se, po sloučení katolických stran do Československé strany lidové, stal jedním z nejznámějších lidovců a působil také jako ministr a později jako senátor. Jeho jménem, tedy Hrubanovo, se pak po jistou dobu dokonce jmenovalo i náměstíčko u chrámu svatého Mořice. Jinak ovšem volby, konané tehdy na přelomu prosince a ledna 1900/1901, nakonec nepřinesly kýženou stabilitu, protože Říšská rada zůstala i po nich roztříštěna do mnoha navzájem nespolupracujících frakcí a subjektů. 

V Olomouci současně čeští vlastenci jednoznačně odmítali snahy dosavadního německého starosty Olomouce Karla Brandhubera získat část českých voličů na jeho stranu. Apely v tisku ovšem nic nezměnily na tom, že se českého starosty Olomouc ještě dalších 18 let nedočkala.

Hmatatelnější výsledky zřejmě měly další vlastenecké apely novinářů, a to k nakupování v českém Národním domě. Tam se během adventu konaly výstavy a vánoční trhy, samozřejmě výhradně v provedení českých výrobců a obchodníků pro české zákaznictvo. Národ sobě - v Praze divadlo, v Olomouci alespoň ty trhy.

Nakupovat se dalo v tomto předvánočním období ledacos, nejen zlaté či stříbrné šperky u Rubringera (tedy až od roku 1902), což samozřejmě nebylo pro každého, ale třeba také fotoaparát v droguerii pana F.J.Mlčocha či cukrovinky na vánoční tabuli i na stromeček u Fr. M. Ptašinského v Hodolanech nebo okrasy na stromeček ve velkolepém výběru u pana Františka Dvořáka v Ostružnické ulici. Velký výběr kalendářů na rok 1901, například Hanáckého poutníka či Moravský kalendář národní, čekal na zákazníky v knihkupectví Eduarda Hölzela. A jak vidno z dobového humoru, už tehdy bylo možné darovat voucher neboli poukázku na nějaké služby.

Nu a dámský odbor Národní jednoty už před Vánoci pilně připravoval na následující měsíc "velký kostimní ples" ve prospěch Matice Národního domu, tentokrát "s vedoucí myšlenkou Letem světem"... Pro solidnější povahy pak právě vyšlo 69. číslo XVIII. ročníku Časopisu Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci. Takže nuda nikomu rozhodně nehrozila.