O okupaci Československa v srpnu 1968 toho bylo napsáno a řečeno už víc než dost. Známe stanoviska odborníků na gojenství, politologů i historicků. Podívejme se na srpen 1968 krátkou vzpomínkou mladých Olomoučanů. Začněme vyprávěním dvacetileté Evy, která tehdy žila u rodičů svého manžela kousek od centra Olomouce. 

Probudilo nás babiččino bouchání na zeď. "Obsadili nás Rusové!" Nechápala jsem to. Vlastně nikdo z nás tomu moc nerozuměl. Připadalo nám to jako nějaké nedorozumění, jako nějaký nesmysl, který snad ani nemůže být pravda a který nikdo nemůže myslet vážně. 

První starostí starších žen v domě byly nákupy. Pokud opravdu začíná válka, musí se sehnat zásoby mouky, cukru a všeho, co se dá skladovat. Ty z nich, které pamatovaly skutečnou válku, v tom měly jasno. My mladší jsme to brali pořád jako nějaký nesmysl. Zažila jsem tehdy krátce před srpnovou invazí setkání s ruskými vojáky během dovolené u České Třebové. Tehdy, myslím že to bylo v červnu, ještě byli v Československu na cvičení vojsk Varšavské smlouvy, i když později jsem si říkala, že si to tady byli spíš obhlédnout, aby pak šli najisto. Když se nás tenkrát u Třebové jakýsi voják ptal na cestu, z legrace jsme ho poslali na opačnou stranu, a cítili jsme se jako frajeři. Rusáky jsme prostě už tehdy vnímali jako něco nižšího, jednoduššího a komičtějšího než jsme my. Zdálo se nám, že jsou opravdu spíš k smíchu. Když pak ale v srpnu okupovali naši zem, bylo to samozřejmě už poněkud méně k smíchu. Stejně jsme si ale pořád mysleli, že se to musí nějak vysvětlit a že odsud musí odejít. 

Kdy jsem pak ruské okupanty viděla v Olomouci poprvé? Bylo to kousek od Hotelového domu. Tehdy tam ještě nebyla výpadovka na Brno a ani nestálo dnešní panelové sídliště, bylo tam jen pár domů. Oni se utábořili na takové planině a vypadali docela bezradně. Nikdo z Olomoučanů se neměl k tomu, aby těm okupantům dal jídlo nebo vodu. Ruští vojáci se tak museli živit zelím, cibulí a kdoví čím dalším, co našli na vedlejším poli. Na hrdinskou armádu osvoboditelů od kontrarevoluce tedy skutečně nevypadali, působili spíš žalostným dojmem... 

A doplnění od pana Karla, kterému byl v té době osmadvacet let.

Den předtím jsme se s manželkou vraceli z dovolené v Polsku. Byli jsme po dovolené samozřejmě dost utahaní, ale přesto nás trochu znervózňovalo, když nás naši polští přátelé varovali, že se prý něco chystá a že se na našich hranicích soustřeďuje podstatná část vojsk. Neuměli jsme si ale představit, co se to doopravdy chystá. Den poté, 21. srpna, jsme bez vědomí toho, co se děje, brzy ráno vstali a šli do práce...já jsem doprovázel manželku na tehdejší náměstí Míru, kde pracovala na ČSD-KPT (pozn.redakce - dnešní budova pošty na Horním náměstí). Cestou do práce jsme zaregistrovali, že se něco děje, ale pořád ještě nebylo úplně jasné, co. Kdo neposlouchal rádio, brzo ráno ještě nevěděl, co se děje. Až teprve pak na náměstí - byli jsme z toho naprosto v šoku! U ústí Riegrovy ulice stál ruský tank a mířil na radnici. Přesto se pak normálně nastupovalo do zaměstnání. Teprve až během dne se pak začalo centrum města plnit jak protestujícími lidmi, tak i různými letáky a nápisy proti okupantům. 

Tolik z vyprávění olomouckých pamětníků. V první den byli lidé spíše šokováni a nemohli pochopit, jak se něco takového vůbec mohlo stát. Většina mladých lidí to vnímala jako absurdní omyl, který se musí rychle vysvětlit. V dalších dnech pak přibývalo odporu. Domy pokrývala hesla proti okupantům, směrovky na silnicích byly otáčeny opačným směrem nebo zatírány barvami. V nedalekém Prostějově došlo o pár dní později k vraždě tří Čechů, a to právě při palbě z nervózní vojenské kolony, která do města dorazila z Olomouce. 

Rusům a dalším národům Sovětského svazu se u nás nakonec tolik zalíbilo, že si z Olomouce vytvořili jednu ze svých hlavních posádkových základen. Zatímco v prvních dnech okupace se museli spokojit s kradeným zelím, později v Olomouci měli základní školu, kulturní středisko, sídliště, dva vlastní obchody, vojenskou nemocnici a několik kasáren. Srpen 1968 pak připomínaly jen na několika místech Olomouce vybledlé nápisy, oslavující Svobodu a další představitele planých nadějí toho roku. Trvalo to dlouhých dvaadvacet let...