Historie

Eliška Junková, to je pojem. Odvážná mladá dáma, která se nebála sedět za volantem závodního vozu Bugatti a zručnou a rychlou jízdou porážet věhlasnější mužské soupeře. Eliška Junková (16. 11. 1900 Olomouc -5. 1. 1994 Praha), nejslavnější žena motoristického sportu všech dob, se narodila v Olomouci a u Olomouce také úspěšně závodila.

Narodila se před sto dvaceti lety do rodiny olomouckého zámečnického mistra jako Alžběta Pospíšilová. Bylo to velmi šikovné děvče, už v šestnácti letech nastoupila jako korespondentka burzovního oddělení do nově vznikající olomoucké pobočky Pražské úvěrové banky. Právě zde se setkala se svým osudovým mužem.

Je to jen jeden list papíru a přitom obsahuje takové množství informací a má takovou hodnotu. Kolorovaná mapa Olomouce a okolí spolu s vyobrazením válečné scény byla vytištěna v Praze někdy kolem roku 1758 a do Olomouce se dostala na přelomu minulého a tohoto roku z americké Kalifornie. Co víme o mapě obléhání Olomouce pruským vojskem v roce 1758 a co ukazuje zajímavého? Třeba to, kde stály některé později zmizelé kostely, kaple či barokní zahrady. Ukazuje velmi přesně i pohyby pruské armády, která se více než měsíc marně snažila dobýt Olomouc. 

Olomouc je městem památek a krásného umění, a tak je logické, že je i olomoucká historie plná umělců. Bez vynikajících malířů, architektů, sochařů a kameníků jako byli Jan Kryštof Handke, Filip Sattler, Giovanni Pietro Tencalla, Jan Jiří Schauberger, Václav Render či Ondřej Zahner, by Olomouc nebyla nejkrásnějším městem na Moravě a dost možná v celých českých zemích. Neměla by jedinečné kašny, neměla by nádherné chrámy a neměla by ani největší barokní sousoší u nás, Sloup Nejsvětější Trojice.

Díla těchto slavných mistrů znají Olomoučané i lidé odjinud. Znalci umění do Olomouce kvůli jejich dílům jezdí. Co ovšem víme o samotných těchto tvůrcích? Podívejme se dnes na poslední dva jmenované, kameníka Václava Rendera a sochaře Ondřeje Zahnera. Mají totiž více společného než jen to, že patří k prvořadým moravským barokním umělcům. 

Tenhle stadion toho viděl už hodně – zažil ke dvěma desítkám utkání české fotbalové reprezentace, ať už v rámci přátelských, nebo kvalifikačních zápasů, viděl řadu evropských TOP týmů, které zvláště v 90. letech tehdy skvělá Sigma Olomouc v pohárech srdnatě trápila a mnohdy i vyřazovala, a zažil i část Mistrovství Evropy ve fotbale do 21 let 2015 včetně semifinálového zápasu. Andrův stadion v Olomouci má na co vzpomínat, a zanedlouho přivítá další ligové a poté i reprezentační utkání. To vše ve chvíli, kdy slaví 80. narozeniny.

Na jižním okraji Předhradí, na tzv. Petrském návrší, stával starobylý kostel sv. Petra a Pavla. Tento kostel byl následovníkem nejstaršího chrámu v Olomouci, který údajně vysvětil samotný svatý Cyril v roce 863 a kníže Svatopluk ho v roce 885 zajistil příjmy, toto jsou ale informace založené jen na falzech. První ověřenou informaci o tomto kostele máme z listiny z roku 1063, kdy se stal kostelem biskupským při založení olomouckého biskupství a stal se "matkou všech kostelů té provincie". Jako sídelní kostel biskupů sloužil kostel sv. Petra až do roku 1141, kdy biskup Jindřich Zdík přenesl své sídlo k nově vybudovanému kostelu sv. Václava na Václavském návrší, který dnes známe jako Dóm.

Historie a zánik kostela a kláštera

Stovky zničených domů, skoro dvacetinásobný pokles počtu obyvatel, lesk hlavního města, vydrancované kulturní a umělecké poklady v čele s románským horologiem z dílny biskupa Jindřicha Zdíka. Co všechno švédská okupační armáda, která Olomouc devastovala dlouhých osm let (1642 – 1650), městu vzala, to je Olomoučanům celkem dobře známo. Že mu však něco i zanechala, se ví jen málo.

Volání po návratu historického orloje na olomouckou radnici se opakuje s železnou pravidelností. A k tomu se obvykle váže zákeřná otázka, která že historická podoba by to měla být. Teď se na radnici vrací orloj v podobě z barokní přestavby, z 18. století. Můžete si ho prohlédnout pěkně zblízka…

Ve druhém patře radnice je totiž umístěna už řadu let volně přístupná expozice o historii olomouckého orloje. Minulý týden do ní přibyl jedinečný exponát. Pražský architekt Martin Šimek sem totiž nainstaloval věrný model ciferníkové části barokního orloje v měřítku 1:1. Tento model byl jedním z hlavních exponátů výstavy, kterou na konci loňského roku uspořádalo Vlastivědné muzeum Olomouc k příležitosti 500 let od první písemné zprávy o orloji. Když se výstava chýlila ke konci, naštěstí někoho napadlo, že by byla škoda, aby tak krásný exponát skončil v depozitáři, a tak se město s muzeem dohodlo na instalaci velmi rozměrného díla právě v radniční expozici.  

Bez povšimnutí chodíme v ulicích staré Olomouce kolem nárožních kamenů - nenápadných pamětníků, starých mnohdy až několik století. Jsou označovány též jako kameny rohové nebo odrazníkové, říká se jim také nákolníky, odrazníky nebo nárožníky, lidově nárožáky. Jde o venkovní architektonické prvky, které dříve chránily rohy a nároží starých domů, také jejich soklové zdivo, ostění vrat a portálů, ale třeba i svody na dešťovou vodu. Používaly se jak neopracované balvany z různých hornin, tak kamenicky opracované prvky, později byly také betonové nebo litinové. Po těchto kamenech se svezla kola koňských povozů, které se přiblížily k budově víc, než bylo zdrávo a hrozilo, že vyčnívající osy dřevěných kol poničí dům. Zprávy v tisku z 19. století ale svědčí i o tom, že nárožní kameny sice budovy chránily, byly však současně příčinou havárií rychle jedoucích kočárů a vozů.

Plný pokladů z pohledu archeologie je nároží olomouckých ulic Wurmova a 1. Máje. Uvnitř areálu, o němž jsme psali v souvislosti se strašidelnými domy v Olomouci, jsou uloženy dějiny od Velké Moravy dál do dob, kdy byla Olomouc hlavním přemyslovským mocenským sídlem na Moravě. Nyní byl dokončen archeologický průzkum dvora tohoto objektu.

Spoustu utajených míst v Olomouci neznají ani sami Olomoučané. Málokdo z obyvatel města měl šanci vidět, jak působivé jsou například podzemní prostory jen pár stovek metrů od věžového vodojemu na Nové Ulici. Mimochodem, právě tento vysoký vodojem nad obytným domem je moderním následníkem oné stavby, která disponuje tak krásnými podzemními prostorami. Jedná se o starý vodojem na Tabulovém vrchu, který od roku 1889 zaručoval obyvatelům Olomouce do té doby nevídaný luxus – kvalitní pitnou vodu, rozvedenou až do domácností. Jak to tedy bylo v Olomouci v 19. století s pitnou vodou?