Nejrychlejší žena světa byla z Olomouce! Závodila i pod Svatým Kopečkem

Chybová zpráva

  • Deprecated function: Function create_function() is deprecated ve funkci eval() (řádek: 1 v souboru /var/www/clients/client0/web26/web/modules/php/php.module(80) : eval()'d code).
  • Deprecated function: The each() function is deprecated. This message will be suppressed on further calls ve funkci _taxonomy_menu_trails_menu_breadcrumb_alter() (řádek: 436 v souboru /var/www/clients/client0/web26/web/sites/all/modules/taxonomy_menu_trails/taxonomy_menu_trails.inc).
Sobota, 26.9.2020

Eliška Junková, to je pojem. Odvážná mladá dáma, která se nebála sedět za volantem závodního vozu Bugatti a zručnou a rychlou jízdou porážet věhlasnější mužské soupeře. Eliška Junková (16. 11. 1900 Olomouc -5. 1. 1994 Praha), nejslavnější žena motoristického sportu všech dob, se narodila v Olomouci a u Olomouce také úspěšně závodila.

Narodila se před sto dvaceti lety do rodiny olomouckého zámečnického mistra jako Alžběta Pospíšilová. Bylo to velmi šikovné děvče, už v šestnácti letech nastoupila jako korespondentka burzovního oddělení do nově vznikající olomoucké pobočky Pražské úvěrové banky. Právě zde se setkala se svým osudovým mužem.

Nastartování nové pobočky měl totiž na starosti Čeněk Junek (1894 – 1928), sympatický a velmi schopný mladý muž. O šest let starší Junek byl schopným finančníkem, bankéřem a organizátorem a v pouhých dvaadvaceti letech měl velkou důvěru vedení banky. To jej po úspěšném zprovoznění olomoucké pobočky poslalo se stejným úkolem do filiálky v Brně. Pan Junek s sebou vzal z Olomouce i pár nejlepších kolegů, mezi nimi i mladou Alžbětu, budoucí slavnou závodnici.

V Brně kromě práce v bance studovala angličtinu a také hudbu přímo u Leoše Janáčka. Když Čeněk Junek pracovně odešel do Prahy, šla opět s ním. Zde složila zkoušky z angličtiny a začala studovat francouzštinu. Aby se v ní zdokonalila, nechala se zaměstnat v jednom francouzském zahradnictví v Antibes. Tentokrát to byl Junek, kdo následoval její směr cesty. Vydal se do Paříže a tam společně navštívili autosalon, kde je oba dva velmi zaujala značka Bugatti. Junek se už tou dobou zajímal o motoristický sport a Alžběta se jím nechala inspirovat. Sama dokonce v roce 1922 tajně složila řidičské zkoušky v autoškole.

Závodům v automobilech propadl nejprve Čeněk Junek, jeho partnerka ho ovšem rychle následovala. Mezitím se stačili během příprav na závod Karlovy Vary – Mariánské Lázně v červnu 1922 vzít, přičemž dosavadní Alžbětě Pospíšilové se změnilo nejen příjmení, ale i křestní jméno. Ze zahraniční totiž byla zvyklá své křestní jméno Alžběta přepisovat na mezinárodně srozumitelnější verzi Elisabeth. A tak tehdy od oltáře odešla už jako Eliška Junková. Ještě v rámci svatební cesty stihl novomanžel nabourat vůz Mercedes Benz a tak se vydali znovu do Paříže pro vysněný speciál Bugatti. Nejprve jezdili v modelu T30, později si pořídili ještě lepší verzi Bugatti T35. A aby dnešní čtenář neměl mylnou představu, že šlo o nějaké staré slabé dědečky-automobily, takový Bugatti T35 měl v nejsilnější motorizaci výkon 150 koní!  

Eliška byla nejprve dobrou spolujezdkyní svého skvělého muže. Při tom nasbírala cenné zkušenosti. Nedá se ovšem říct, že by svého muže kopírovala - její styl jízdy byl výrazně jiný než Čeňkův. V září 1924 se tedy posadila poprvé sama na startovní čáru závodu a hned vyhrála okruh Lochotín - Třemošná. Následně pak vyhrála i závod ve Zbraslavi. Na dalších tratích se už potkávali jako soupeři; oba v Bugatti – Čeněk na novějším modelu T35, Eliška v původním T30. Jakmile se objevili na startovní listině některého závodu, bylo to předem skoro jasné – manželé Junkovi byli prostě nejlepší. Pohár vyhrál buď Čeněk, nebo Eliška. Ta svého muže brzy překonala. Když si v roce 1926 pořídil Čeněk ještě silnější Bugatti T35B, Eliška převzala jeho T35 a s ním na desátém ročníku závodu Zbraslav – Jíloviště zajela absolutně nejrychlejší čas, přičemž porazila i svého manžela. Tomu nepomohl ani silnější motor. 

Eliška sice žila v Praze, nezapomněla ale na své rodiště - i sem přijela ukázat, jak je dobrá. V Olomouci fungoval od roku 1923 Středomoravský klub automobilistů a motocyklistů SKAM, který také pořádal silniční závody. Od roku 1926 to byl závod do vrchu a jezdil se pod Svatým Kopečkem s různými názvy - „První Národní závod do strmého vrchu Sv. Kopeček“, "Hanácký okruh" nebo později Svatokopecký okruh. Různá dobová média ovšem tuto sportovní událost svorně nazývala "americkými závody". V roce 1927 dorazili i manželé Junkovi. Nikdo se nedivil tomu, když poháry pro vítěze skončily právě u nich. Čeněk Junek byl nejrychlejší, druhý nejrychlejší čas měla jeho žena. Dnes se po Elišce Junkové jmenuje i jedna ulice v Droždíně, kudy závod vedl. (Mimochodem, středomoravský klub SKAM po roce 1990 obnovil činnost a závody autoveteránů znovu pořádá.)

Ve stejném roce Eliška vyhrála v kategorii do dvou litrů Německý pohár na okruhu v Nürburgringu. Nejslavnější okamžiky přišly v roce 1928 na netěžším závodě té doby, na sicilském horském okruhu Targa Florio. To byl mimořádně náročný okruh v horách, kde celková délka závodu byla 540 kilometrů a závodník musel zvládnot tisíce zatáček. Tehdejší vozy samozřejmě neměly žádné posilovače řízení, takže taková jízda vyžadovala i obrovský fyzický výkon. Na Targa Florio Elišce sice v posledním kole jízdu pokazily záhadné technické potíže, ale i tak si vysloužila velký obdiv a poháry za nejrychlejší čas druhého kola, za celkově pátý nejlepší čas a za nejlepší amatérský výkon. (Zde je potřeba dodat, že ona i její muž se nadále živili v oblasti finančnictví a závody pro ně byly volnočasovou zábavou, nikoliv profesionální obživou. Tehdejší motoristický sport byl ostatně z velké částí doménou movitých mužů, nikoliv silných firemních stájí, jako je tomu dnes.)   

Rok 1928 znamenal nejen největší úspěch, ale současně i tragický konec kariéry. V červenci během jízdy na Velké ceně Německa, kde sama Eliška rok předtím triumfovala, dostal její manžel Čeněk smyk, havaroval a po nárazu do hlavy zemřel. Eliška v reakci na to ukončila svou závodnickou dráhu, byť se ji přátelé i slavný automobilový konstruktér Ettore Bugatti snažili přesvědčit, aby opět závodila.

Motoristický sport ovšem nikdy nezavrhla. Dál se mu věnovala organizátorsky, pomáhala jak uměla, díky skvělým jazykovým schopnostem působila jako tlumočnice i sportovní diplomatka, pro závody v Československu dokázala díky šarmu i osobním kontaktům zajistit slavné závodníky, například Francouze Louise Chirona. Po válce později psávala i odborné komentáře a reportáže do sportovních rubrik tisku. Sama ale za volant na závodním okruhu už neusedla.

Dnes o mimořádné osobnosti Elišky Junkové nepochybuje nikdo. V roce 2005 byla vyznamenána Cenou města Olomouce, je držitelkou řady dalších ocenění. Mezinárodní encyklopedie motoristického sportu „Historic Racing“ píše o Alžbětě z Olomouce mimo jiné toto: „Regarded as one of the greatest female drivers in Grand Prix motor racing history. However with communist rule in Czechoslovakia she was largely forgotten by the motor racing world until recently. She nearly won the 1928 Targa Florio in her Type 35B Bugatti but rocks mysteriously appeared in front of her on the second lap.“ (Je považována za jednu z největších ženských řidiček v historii motoristických závodů Grand Prix. Kvůli komunistickému režimu v Československu na ni však donedávna svět motoristických závodů zapomínal. Ve svém Bugatti typu 35B byla roku 1928 blízko vítězství v okruhu Targa Florio, ovšem ve druhém kole se jí v trati záhadně objevily kameny.)

Tak se tedy Alžběta, dcera zámečnického mistra z Olomouce, zapsala jako nejrychlejší žena světa.   

Největší úspěchy Elišky Junkové (dle Wikipedie)

  • 1. místo v závodu do vrchu Zbraslav – Jíloviště (roku 1926)
  • 2. místo v závod do vrchu Klaussenpass (1926)
  • 1. místo ve Velké ceně Německa na Nürburgringu (1927)
  • 1. místo v závod Coupé des Dames (1927)
  • 1. místo ve velké dámské ceně Montlhéry (1927)
  • 5. místo v závodu Targa – Florio (1928)
Fotogalerie: 
Autor: 
(MB)