Spoustu utajených míst v Olomouci neznají ani sami Olomoučané. Málokdo z obyvatel města měl šanci vidět, jak působivé jsou například podzemní prostory jen pár stovek metrů od věžového vodojemu na Nové Ulici. Mimochodem, právě tento vysoký vodojem nad obytným domem je moderním následníkem oné stavby, která disponuje tak krásnými podzemními prostorami. Jedná se o starý vodojem na Tabulovém vrchu, který od roku 1889 zaručoval obyvatelům Olomouce do té doby nevídaný luxus – kvalitní pitnou vodu, rozvedenou až do domácností. Jak to tedy bylo v Olomouci v 19. století s pitnou vodou?

Olomouc sice měla v díky řece Moravě a jejím ramenům vždy vody dost, to ovšem byla voda říční a tedy užitková. Pitnou vodu Olomoučané získávali ze studní, které měly limitovanou kapacitu. Ještě v polovině 19. století bylo v historické Olomouci napočítáno 147 studní, z nichž 110 bylo oficiálně radnicí určeno jako veřejný zdroj vody k pití a k vaření. Voda z Mlýnského potoka, kterou od 16. století do vodovodů a kašen rozháněla „velká vodárna“ u bývalé Rohelské brány v dnešní Vodární ulici, byla pouze užitková a používali ji řemeslníci nebo pivovarníci, řípdně ještě hospodyně na pr\aní. Spoléhat na desítky studní bylo ošidné a rozhodně to nesvědčilo dalšímu rozvoji Olomouce. Ne že by ve městě, obehnaném hradbami, mohlo nějak výrazně přibývat obyvatel, ale spotřeba vody i tak rostla například vlivem rozvíjejících se menších a středních průmyslových podniků.

Křížový pramen z Tabulového vrchu

Už v 18. století byl objeven perspektivní kapacitní zdroj pitné vody v areálu dnešní Fakultní nemocnice Olomouc, na Tabulovém vrchu. Pramen vyvěral u malého kostelíka svatého Kříže a říkalo se mu proto Křížový pramen. V roce 1751 vznikl projekt na vybudování potrubí od Křížového pramene do města. S ohledem na budování bastionové pevnosti a nadvládu armády nad městskou samosprávou to tehdy neklaplo. Voda z Křížového pramene začala téct do tzv. Křížové studny na Horním náměstí teprve po vybudování vodovodu v letech 1839 až 1846. Ani tento zdroj vody ale Olomouci nadlouho nestačil. Jednak bylo dřevěné potrubí náchylné k různým haváriím, pročež muselo být dost nákladně v 1864 přebudováno na železné, ale dostatečná nebyla ani kapacita pramene. Město proto začalo už na konci 70. let 19. století hledat nový vydatný zdroj vody za hranicemi hradeb a městského katastru.

Chválkovice a Černovír mají dostatečnou kapacitu 

Po marných pokusech u Slavonína se nakonec podařilo objevit dostatečně vydatné prameniště v lokalitě mezi Chválkovicemi, Černovírem, Pavlovičkami, Týnečkem a Hlušovicemi. Roku 1888 zde byl proveden důkladný geologický průzkum, který potvrdil, že podzemní zdroje vody jsou opravdu dostatečně veliké. Následně tedy městská rada zadala úkol vypracovat projekt zásobování města vodou z tohoto prameniště. Projekt inženýra B. Salbacha ze saských Drážďan počítal s tím, že na pomezí Černovíra a Chválkovic vznikne velká jímací studna. Protože bude na stejné výškové úrovni jako historické jádro města, vymyslel drážďanský stavitelský rada Salbach vlastní chytré řešení – vodu nejprve převést do vyšší polohy a pak ji teprve rozesílat dál do olomouckých ulic. Navrhl tedy vybudovat u jímací studny ještě parní čerpací stanici, která nejprve vytlačí vodu z Chválkovic do vodojemu, umístěného na nejvyšší vhodné lokalitě na Tabulovém vrchu, odkud pak už voda s dostatečným tlakem s využitím základních fyzikálních pravidel bude pokračovat vodovodním řadem do města k jednotlivým domům a domácnostem.

Stavby jako z Verneovek

Tento velkorysý projekt za 400 tisíc zlatých, na jehož principu v základě funguje zásobování Olomouce vodou až dodneška, pak během pouhých šesti měsíců roku 1899 realizovala pražská firma Karel Corte & spol. Výtlačný řad z Chválkovic vedl skoro osm kilometrů vodu do nové vodárny na Tabulovém vrchu. Zde vznikla dvoukomorová podzemní cisterna o celkové kapacitě 1500 metrů krychlových neboli 15 tisíc hektolitrů vody, vybudovaná z velmi kvalitních pálených cihel. Konstrukce musela být vymyšlena tak, aby byla současně velmi pevná i dostatečně prostorná, tedy aby byl objem vody co největší. Odsud pak další, zhruba osmikilometrový řad rozváděl vodu k jednotlivým ulicím a domům ve městě. Vzhledem k tomu, že už od roku 1887 platil na Moravě zemský zákon, který majitelům domů bez kvalitní vody nařizoval povinnost připojit se na obecní vodovod, bylo o odběratele z nového městského vodovodu postaráno.   

V průběhu skoro století provozu byla vodárna na Tabulovém vrchu dvakrát rozšířena o dalších 5000 kubických metrů (v letech 1931 a 1955-58). Rozšiřována postupně byla i prameniště k odběru vody, a celý systém byl průběžně modernizován a doplňován. Jeho jádro ale tvoří základní síť olomouckého systému rozvodu pitné vody dodnes.  

Dvoukomorová podzemní cisterna je ukryta na Tabulovém vrchu dodnes, vodu byste v ní už ale hledali marně. Na začátku 70. let (1973) ji nahradil nedaleký věžový vodojem, který dokázal pokrýt i mnohonásobně zvýšenou poptávku z nových olomouckých sídlišť. Původní podzemní cisternový vodojem je tak dnes už jen zajímavou a krásnou technickou památkou. Stejně je na tom i parní čerpací stanice ve Chválkovicích, která je ovšem olomoucké veřejnosti díky občasným komentovaným prohlídkám mnohem známější.

Povznesení zdravotního stavu hlavního města Olomouce

Připomeňme si tedy ještě jednou, že zdroj vody v prameništi mezi Černovírem a Chválkovicemi byl nalezen a geology a hydrogeology potvrzen roku 1888, následně vypracoval drážďanský projektant technické řešení a během šesti měsíců od 20. května do 23. listopadu 1889 bylo vše postaveno - jímací studna, strojovna a kotelna čerpací stanice ve Chválkovicích, výtlačný řad profilu 275 milimetrů, dlouhý 7,9 kilometrů s navazujícími rozvodnými řady o profilu 80 až 150 milimetrů v délce asi 8 kilometrů a dvoukomorový zemní vodojem o objemu 1500 m3. Parní čerpací stanice ve Chválkovicích byla v provozu až do r. 1960, kdy byla převedena na elektrický provoz s ponornými čerpadly. Vodojem na Tabulovém vrchu byl definitivně nahrazen až roku 1973. To si zaslouží smeknout pomyslný klobouk a vyjádřit velký respekt našim předkům…  

„Uznati musíme, že si nynější zastupitelstvo Olomouce v čele se šlechticem Josefem Englem zjednalo opravdovou zásluhu o povznesení zdravotního stavu hlavního města Olomouce a obyvatelstvo Olomouce bez rozdílu národnosti nemá lepšího přání, než aby se dílo v jeho prospěch učiněné také osvědčilo.“ Slova redaktora olomouckého deníku Selské listy z prosince roku 1889 bychom mohli nepochybně podepsat i dnes.

Zdroje:

VODA PRO OLOMOUC / Z historie zásobování města Olomouce vodou

Jiří Fiala, Zdeněk Kašpar, Jan Štěpán, nakladatelství Danal v Olomouci v roce 2010

www.vhs-ol.cz

Edit: Objekt staré vodárny s podzemními nádržemi a další vodárnská zařízení se nacházejí v oploceném areálu mezi ulicemi Mošnerova a Bacherova. Veřejnosti není bohužel přístupný...