DOPLNĚNO Šest století je radnice symbolem samosprávy hrdých měšťanů královského hlavního města Olomouce. Za tu dobu nastřádala hodně bohatství i dost tajemství a záhad.
Radnice na Horním náměstí, vystavěná po požáru starší dřevěné stavby okolo roku 1420, skrývá množství stavebních památek prvotřídní kvality, a to zejména z prvního století své existence. Skrývá samozřejmě také tajemství a záhady. To vše už z nejstarší stavební fáze, z doby gotického stavitelství. Nejlepším příkladem toho je radniční kaple svatého Jeronýma, jejíž část zná každý, i když uvnitř radnice vůbec nemusel být – její nádherný arkýř totiž vystupuje z fasády jižní strany radnice.
Jak napsali autoři Stavebně historického průzkumu radnice Slavomíra Kašpárková a Jan Muk už v roce 1975, olomoucká radniční kaple svatého Jeronýma je „virtuosní dílo neznámého autora, které jak svou formou, tak časnou dobou vzniku, náleží k nejpozoruhodnějším architekturám ve státě. Předchází vrcholným dílům pražské hradní huti stejně jako dostavbě katedrály sv. Barbory v Kutné Hoře i nejpozoruhodnějším dílům rožmberské architektury v jižních Čechách.“
Kdo byl tím skvělým stavitelem?
Stavebně je kaple svatého Jeronýma skutečnou perlou, srovnávanou se špičkovými díly vrcholné gotiky na jiných místech Evropy. Kaple, dokončená zřejmě v roce 1488 a vysvěcená o tři roky později, má poněkud netradiční půdorys, daný dodatečným umístěním do již stojící radniční budovy. Radnice byla vystavěna ve 20. letech 15. Století, kaple vznikla o zhruba šedesát let později při zvýšení budovy o druhé patro. S ohledem na umístění do staršího půdorysu proto nemá kaple základ pravidelného obdélníku s pravoúhlými rohy, jak tomu běžně bývá; její půdorys tvoří nepravidelný lichoběžník. Systém kleneb proto musel být tomuto nepravidelnému tvaru uzpůsoben, což si vyžadovalo zkušeného architekta a velmi dobré propočty.
Konzoly vystupující ze zdí ukazují, jakou práci musel stavitel s umístěním kleneb do stávajícího zdiva mít. Každá konzola vystupuje ze zdi v jiném úhlu, přesto je výsledný celek neobyčejně harmonický. Pobyt v kapli člověku ani nijak neprozrazuje, že vlastně stojí v nepravidelném prostoru. Žebra kleneb v interiéru kaple vytvářejí dynamickou a na pohled velmi působivou kompozici. Důležité je podtrhnout, že se jedná o unikátní použití gotické kroužené klenby, první svého druhu na sever od Dunaje a první v českých zemích.
Odborníci se dosud neshodli, kdo byl autorem stavby. Musel to být velmi zkušený stavební mistr, nejspíš příslušník některé ze stavebních hutí, které tehdy pracovaly v bohatých městech střední a západní Evropy. Dříve byl v souvislosti s olomouckou kaplí zmiňován slavný vrcholně gotický stavitel Anton Pilgrim, vliv na stavbu prokazatelně měla škola Nicolause Gerhaerta van Leyden, špičkového nizozemského stavitele, který zhruba deset let před stavbou olomoucké kaple pracoval ve Vídni. Kvalita práce i odvážné pojetí připomínají dle odborníků vrcholnou gotiku, která byla v ještě mnohem větší míře využita při stavbě věhlasné katedrály ve Štrasburku.
Podstatné je, že v českých zemích té doby nemá olomoucká radniční kaple obdoby. Ukazuje se, jak dobře na tom bylo po stránce jistého uměleckého vkusu a povědomí město Olomouc ve druhé polovině 15. století, kdy těžilo z přízně uherského krále Matyáše Korvína i z blízkosti prosperující Vídně a z otevřenosti vůči kulturním vlivům z vyspělých center Evropy.
Kaple na radnici: jedna nebo dvě?
Další ze záhad, které téma radniční kaple dodnes vyvolává, je počet sakrálních prostor v sídle městské samosprávy. Na radnici totiž bývaly podle některých badatelů kaple dvě. Proč si to badatelé myslí?
Nasvědčují tomu jak opakované zmínky o kapli svatého Vavřince, tak i dochovaný svorník gotické klenby s motivem beránka Božího. Dnes je tato klenba na chodbě prvního patra, jen asi deset metrů od portálu současné kaple svatého Jeronýma. Vnitřní dispozice radniční budovy se ale mnohokrát měnily, takže na místě klenby dříve mohlo být cokoliv, například i kaple.
Podle jiných autorů ale kaple byla na radnici vždy jen jedna, a mluví-li se někde o druhé radniční kapli svatého Vavřince, jde spíše o nepřesnost, protože to prý byl pouze boční oltář v kapli svatého Jeronýma. Historické zprávy o kapli na radnici, které občas hovoří o zasvěcení prostoru svatému Vavřinci, jsou prý ovlivněny tím, že svatý Vavřinec byl v určitých historických etapách „módním světcem“.
Smutné osudy kaple v moderní době
Kaple sloužila svému sakrálnímu účelu do roku 1785. V rámci tehdejších radikálních josefinských reforem byla coby zbytečná svatyně kaple zrušena. Následně v ní správci města skladovali městské prapory a registratury, po roce 1836 se dokonce změnila ve dřevník. Jako radniční „kůlna“ a sklad otopu sloužila kaple po několik desetiletí.
Teprve v sedmdesátých letech 19. století se představitelé města začali k tomuto vzácnému gotickému prostoru chovat uctivěji. Roku 1874 byla z iniciativy starosty Josefa von Engel vyčištěna a byly objeveny i gotické fresky, na jejichž restaurování si ale tehdy nikdo netroufnul (k restaurování došlo až roku 1946, a prý se tehdejší restaurátorský zásah moc nepovedl…). Následně byla kaple upravena a využívána jako síň městského historického muzea, otevřeného roku 1879.
Zajímavostí je, že v době oprav kaple byly pořízeny neogotické vitráže s motivem tří slavných panovníků – Přemysla Otakara II., Rudolfa Habsburského a Jana Lucemburského. Všichni tři panovníci sehráli nějakou roli v dějinách Olomouce. Z těchto tří panovnických postav se ale dodnes dochoval jen jeden, a to Rudolf Habsburský, když v bočních oknech kaple jsou už od konce 19. století jen ornamentální motivy. Kam a proč zmizeli z kaple další dva králové, se neví.
Po válce zanikla zdejší muzejní expozice, ovšem původní sakrální funkce už samozřejmě vzhledem k novým politickým poměrům nebyla obnovena. Kaple tedy opět sloužila pracovníků městského národního výboru jako skladiště. Teprve nové poměry po roce 1990 umožnily rehabilitaci postavení kaple a návrat původního reprezentativního postavení prostoru v rámci nejvýznamnější městské budovy. Roku 1991 byla kaple znovu vysvěcena a v roce 1993 prošla zásahem restaurátorů. Dnes ji mohou vidět návštěvníci radnice jako doklad nádherné vrcholné fáze gotiky, v lednu se zde koná novoroční bohoslužba, jindy pak 24hodinové čtení bible.
Mimochodem, nádherný arkýř kaple byl dlouho z části zakryt přístavbou krámků, které podél radnice byly až téměř do poloviny 20. století. Spodní část arkýře s typickými maskaróny nebo s portrétem stavitele kaple tak nikdo nemohl vidět. Krámky byly zbourány teprve po druhé světové válce a radniční stěna s arkýřem a malými gotickými okénky tak byla konečně v letech 1946 až 1947 opravena a odkryta.
Tajemné obličeje, podivná zvířata
V kapli a na jejím arkýři najdeme několik portrétů. Ve svorníku pod arkýřem je asi nejznámější tvář. Další dvě jsou pod svorníky uvnitř kaple, jedná se o staršího a mladšího muže s dosti expresivními výrazy a otevřenými ústy.
„Obličej staršího, vousatého muže v severozápadním koutě je velice expresivní – má pootevřená ústa, výrazný dlouhý nos a udivený výraz. Na hlavě má čapku, jejíž lem je pojednán v pevných dekorativních záhybech. Muž je zahalen do pláště ostrého traktování a drží nápisovou pásku. Stejný výraz překvapení u mladšího muže (v jihovýchodním koutě) naznačují mírně pootevřená ústa a šikmo osazené oči v jeho oválném obličeji. Na vrcholku hlavy má též pokrývku (vysoký baret, tvarem připomínající klobouk mistra Conrada Einbecka z roku 1388 v kostele sv. Mořice v Halle), zpod které jsou modelovány delší vlnité vlasy a výrazné ušní boltce. Přes ramena má rozhalené roucho, na hrudi ukazuje obě zkřížené ruce.“ Tento podrobný popis podoby obou mužů z kaple přináší práce Marie-Christine Simek z roku 2014. Oba muži jsou dost pravděpodobně kameníci, tvůrci krásné gotické klenby a jednotlivých žeber.
Na venkovní části stavby je zobrazen další muž, prostovlasý a vousatý, s nataženou rukou. Říká se, že jde o stavitele, který na svých bedrech nese tíži stavby, gesto s nataženou rukou evokuje pověsti o marném čekání na zaplacení honoráře. K tomu se váže další legenda o tom, že maskaróny, vyobrazené o kousek výše, zobrazují zkamenělé tváře za trest proměněných proradných radních. Tyto pověsti jsou sice posluchačsky přitažlivé, ale nikterak podložené skutečnými fakty.
Pokud jde o uhrazení nákladů na vytvoření nádherné kaple, jejím objednavatelem a zřejmě i hlavním mecenášem byl kanovník, duchovní od svatého Mořice a člen zámožného šlechtického rodu Zikmund Kalivoda ze Švábenic. Znaky jeho rodu, zavinutá střela, jsou dodnes k vidění v dolní části arkýře kaple.
Bohatá figurální výzdoba arkýře kaple není devíti groteskními maskaróny a portrétem stavitele zdaleka vyčerpána. V horní části nelze přehlédnout čtyři krásné figury zoomorfních chrličů. Při pohledu zleva zde najdeme stylizované postavy prasete, kozla, berana a medvěda. Co vedlo stavitele k výběru zrovna těchto zvířat, také nevíme.
Gotické hrátky
Středověké výtvarné umění je známo hravostí a velkou mírou kreativity při práci s motivy. Umělci si libovali v kombinování reálných předloh s mýtickými motivy, rádi také vytvářeli složeniny z prvků antropomorfních a zoomorfních. Přesně to je vidět na oněch devíti maskaronech, kde se zvířecí a lidské tváře prolínají s naprostou samozřejmostí.
Podobný přístup je vidět i na dalších místech radnice – gotická výzdoba slavnostního (rytířského) sálu, která pochází zřejmě z poloviny 15. století, nabízí rovněž zajímavá ztvárnění lidí a reálných i mýtických zvířat. Gotičtí výtvarní umělci měli bohatou fantazii, dnešními slovy řečeno byli velmi kreativní a hraví.
Radniční budova je vůbec plná gotických prvků, přičemž o některých z nich ani veřejnost neví. V jedné z přízemních prostor například bývala tzv. městská váha, což souviselo s původní tržní a kupeckou funkcí radnice. V místnosti jsou rovněž gotické klenby a pod jednou z konzol je další antropomorfní grimasa, zobrazující tvář neznámého muže, snad místního kameníka. Ve zdi bývalé městské váhy je osazen i kamenný reliéf s iniciálami IHS. Nad hlavním vstupem do radnice jsou (respektive budou, protože nyní je v rámci rekonstrukce objektu odvezli do restaurátorské dílny) gotické kamenné erby se znaky zemí koruny české. Také ty připomínají slávu a postavení radnice někdejšího královského hlavního města Olomouce.
Okno s trojitou mříží, zazděné gotické dveře
Radnice skrývá i další tajemství a otazníky. V prvním i ve druhém podlaží jsou zajímavé vstupy do věže, která zdobila radnici už od první fáze výstavby v 15. století.
V obou případech se jedná o vstupy s gotickými portálky, v jednom případě jsou dochované i samotné dveře, vytvořené z kovové konstrukce a silných plechových plátů. Zatímco vstup z druhého patra těmito působivými kovovými dveřmi pokračuje jen asi metr dál a následně je zazděný, dveře v prvním poschodí vedou novodobé dveře dvěma gotickými portálky do místnosti uvnitř věže. Na ní je kromě klenutého stropu zajímavé i okno, zajištěné hned třemi kovovými mřížemi. Je doloženo, že právě ve věži uchovávala městská reprezentace nejdůležitější listiny. Vzhledem k několikanásobnému zajištění vstupu do této místnosti se pak samo nabízí, že kromě listin zde bývalo uloženo i něco dalšího cenného - například pokladnice s městskou hotovostí.
Zdroje:
Slavomíra Kašpárková – Jan Muk, Stavebně historický průzkum Olomouc: Radnice, I. etapa. Podrobný výzkum exteriéru, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, Olomouc, 1975
Marie-Christine Simek: Architektura a kamenosochařská výzdoba radniční kaple sv. Jeronýma v Olomouci, Olomouc 2014
Josef Kšír, Málo známé kroužené klenby v Olomouci, in: Památky a příroda XXXII, Olomouc 1972
Komentáře
Yojyho fgiifj