Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.

Verše Karla Hynka Máchy, vážící se k prvnímu květnovému dni, zná u nás asi každý, kdo chodil do školy. Ovšem první květen, to nemusí být jen romantické lásky čas. My, obyvatelé Čech, Moravy a Slezska, máme v žilách prokazatelně také díl krve od keltských předků. A v keltském duchovním světě se k přelomu dubna a května váže docela jiný svátek. Na západě Evropy mu říkají beltain, a možná že tak nějak podobně jej nazývali i keltští Bójové a Volkové-Tektoságové, kteří v posledních asi pěti staletích starého letopočtu žili v Čechách a na Moravě. Jistě jej znali i keltští obyvatelé Olomoucka a zdejších sídlišť a svatyň, třeba té v Ludéřově.  

Keltové měli svátky rádi, a během roku jich slavili vícero. Hlavní byly ovšem čtyři, a byly spojené s pravidelným ročním cyklem. Odehrávaly se na jaře, uprostřed léta, na vrcholu podzimu a v nejtěžší fázi zimy. Šlo o beltain (přelom dubna a května), lugnasadh (přelom července a srpna), samhain (přelom října a listopadu), a imbolc, slavený 1. února.  

Beltain, v moderní irštině Bealtaine, anglicky Beltane, gaelsky Bealltainn, starším pravopisem Bealltuinn, se vázal nejspíš k noci z posledního dubna na prvního května. Samozřejmě se hned nabízí paralela s naší Valpuržinou nocí a pálením čarodějnic. Oheň byl také hlavním atributem tohoto svátku. Vědci se ostatně domnívají, že etymologie názvu tohoto svátku vyplývá z předpony bel- což může znamenat jasný, a taine nebo teine, což by měl být oheň. Termín tohoto svátku odkazuje na moment, kdy zemědělci vyháněli dosud ustájený dobytek na pastvu. Neobešlo se to bez významného rituálu. Nejprve musely zhasnout staré ohně, aby byl pak slavnostně rozdělán nový živý oheň, „teine éigen“, a ten pak očišťoval dobytek a chránil jej před nemocemi a ztrátami. Jednotlivá zvířata procházela mezi dvěma ohni. Po nich to dělali i lidé, i oni chtěli být ochráněni před nemocemi a neštěstím.

Podotkněme, že tyto znalosti se týkají dlouho dochovaných zvyků na západní výspě keltského světa, tedy ve Skotsku a Irsku, a že u nás mohly před více než dvěma tisíciletími probíhat trochu jinak. Podstata takových prastarých zvyků, spjatých se zemědělským rokem, ale bývá společná a skutečně je předávána po generace i přes propast věků, byť třeba během staletí a tisíciletí může ztratit část původního významu a naopak nabrat symboliku jinou, která v původním svátku obsažena nebyla. A ještě pro jistotu dodejme, že naši keltští předkové nebyli žádní duchovně vytříbení svatouškové. Byli to drsní lidé, válečníci, z pohledu antického světa barbaři, kteří neváhali obětovat svým bohům lidské oběti a byli známí například zálibou ve sbírání lebek zabitých nepřátel. Není tedy úplně vhodné si Kelty nějak přehnaně idealizovat.  

Svátky a náboženské obřady se odehrávaly i na našem území. Svědčí o tom množství nálezů předmětů, u nichž se při vší snaze těžko dají najít jiná vysvětlení než právě kultovní účely. A svědčí o tom i objevy staveb, které všichni odborníci považují za svatyně starých Keltů. Říká se jim německým slovem viereckchanze , a jde o čtyřúhelníkové stavby, obehnané valem a příkopem. Většina z nich se nachází v Německu a Francii, několik dokladů je i z našich zemí. Uvnitř těchto čtyřúhelníkových staveb většinou nenašli archeologové nic dalšího, nanejvýš stopy po pár menších stavbách a někdy i jámu, do níž byly vhazovány obětiny. Právě tady tedy zřejmě keltští duchovní prováděli náboženské obřady, včetně dnešního beltainu

Ostatně, z Olomouce je to jen kousek na místo, zvané Švédské šance u Ludéřova. To je jedna taková svatyně, kam chodívali keltští duchovní, zvaní druidové, vykonávat dnes už neznámé náboženské obřady. Možná, že i zde se na první májový den zapalovaly ohně a obřadně se očišťoval dobytek i lidé. Konec konců, na úrodné Hané bylo keltské osídlení velmi husté. Například v okolí dnešního Ptení bylo živo víc než dost, šlo o množství zemědělských usedlostí. A jak se zdá, asi dost bohatých. U Ptení byl archeology objeven depot s velikým množstvím vzácných předmětů.

Takže, ať už slavíme první máj, nebo beltain, je to den, který se slavil po tisíce let. A to i tady u nás, jen kousek od Olomouce…