Tento příběh z bohaté kriminální minulosti královského města Olomouce vypráví o strážmistrovi Matyáši Goldovi, který byl na Dolním náměstí zavražděn baronem Janem Václavem Oderským z Lidéřova. K tomuto incidentu se nám v olomouckých registraturách dochovalo několik dokumentů, mimo jiné zápis o celé události a také zápis z vyšetřování barona Oderského. Pojďme si podrobněji přiblížit, co se vlastně tehdy na Dolním náměstí událo a jak dopadl následný proces s obviněným baronem.

Vražda na Dolním náměstí a složitý proces s obviněným

Dne 4. dubna 1680 v časných ranních hodinách předával městský strážmistr Matyáš Gold královským zemským úředníkům hesla. Když přecházel kolem lékárny "U Bílého anděla" na Dolním náměstí 41 (čp. 24), vyšel z podloubí buď opilý nebo pomatený muž držící v pravé ruce a pod paží pistole a v levé ruce kord, vystřelil na Golda a smrtelně jej zranil. Tím mužem byl rytmistr baron Jan Václav Oderský z Lidéřova, který potom jako blázen jezdil hodinu na koni kolem náměstí a napadal další stráž, která pak byla přinucena koně mu zastřelit. Baron na městské stráže znovu vypálil z pistole a poté vyskočil na čerstvého koně, kterého mu pacholek přivedl. Odjel k bytu podplukovníka La Fosse, tam sesedl a spěchal na schody vedle stojícího kláštera kapucínů k tam stojícímu kříži, kde ho měšťané Cyprian Walter, soukeník, Ferdinand Plech, krejčí, a Jan Höhler zajali a odvedli na hlavní strážnici. Druhého dne byl na karetě (kočáře), v níž jeho paní sestra seděla vedle něho, odvezen na radnici a tam zavřen do pokoje, jehož okna, dveře a kamna rozbil a choval se jako pomatený, takže musel být svázán, položen na postel a puštěno mu žilou.

Bohužel však baron nepodléhal jurisdikci magistrátu, a proto byl sice tento případ ohlášen královskému úřadu zemského hejtmana, ten však odpověděl, že pachatel má být držen ve vězení a kromě jeho manželky, duchovního a lékaře nemá k němu být nikdo jiný připuštěn, jinak se však celá věc brala na lehkou váhu. Tehdy totiž si nebyli všichni občané rovni před zákonem a málokdy bylo úsloví o "velkých a malých šelmách" případněji ilustrováno, než tímto případem. Oderský byl právě šlechticem, který měl četná spojení směrem nahoru, odkud vycházela snaha tuto trapnou záležitost projednávat co možná šetrně. Velitel, který měl v úmyslu proti baronovi rázně zakročit pro spáchané násilnosti vůči stráži, dostal od dvorní válečné rady příkaz nemíchat se do této věci. Duchovenstvo žádalo propuštění Oderského, poněvadž bylo toho názoru, že kříž na schodech kapucínského kostela má právo azylu. Magistrát však tohoto názoru nebyl a vedl do sporu dva důležité svědky, totiž královského rychtáře a purkmistra Ferdinanda Stabla, kteří v době stavby kláštera byli ve funkci správců stavebního úřadu a po složení povinné přísahy vypověděli, že kapucínům tehdy byly ke stavbě kláštera a pod jejich církevní jurisdikci postaveny jen domy, nikoliv však místo, které jim bylo až později pro pohodlnější stavbu kláštera a k výstavbě schodů na jejich prosbu přenecháno a jurisdikci nad ním si vyhradil magistrát. Rovněž vedení mnoha měšťanů jako svědků před církevním soudem bylo odmítnuto (měli svědčit vě věci zdánlivého porušení imunity) s poukazem na to, že rada tyto svědky potřebuje pro svou vlastní obhajobu.

Mezitím podala vdova Anna Marie Goldová za sebe a za svých šest neplnoletých dětí žalobu s prosbou "o zakročení spasitelné spravedlnosti proti pachateli a o dopomožení k náležitému zadostiučinění". Je s podivem, že magistrát jí radil, aby záležitost chápala "ne jako kriminální, nýbrž civilní", což prý pro ni bude výnosnější. To však někteří páni považovali za špatné, jsouce toho názoru, že to "nejenom samé městské radě, nýbrž obzvláště i všem měšťanům může být velice na škodu a mohou z toho vzejít zlé následky, že ani páni z rady ani soukromí měšťané si nebudou jisti před takovými šlechtici, nýbrž všichni budou vydáni všanc libovůli takových násilníků".

V říjnu 1680 podal Oderský žádost, zda by mu nebylo možno povolit, aby se v radniční kapli zúčastnil mše. "Poněvadž však tento je vězněm královského pana zástupce a slavnému magistrátu je pouze svěřen do vězení", bylo mu vydáno rozhodnutí, že si smí vyjednat u biskupského úřadu, aby mu v jeho vězení byla čtena mše. Biskup sám se přimlouval za vyhovění baronově žádosti "s ujištěním, že v případě, že by kaple chtěl využít jako azylu, výše zmíněná biskupská Milost ho chce sama dát ozbrojenou rukou odtamtud vyjmout". Na základě tohoto ujištění obdržel povolení "po tři sváteční dny Letnic poslouchat v radniční kapli mši". Oderský též žádal o ulehčení svého vězení, načež mu magistrát povolil pohybovat se ve dne v místnosti radničního sluhy, "jíst, pít a spát však musí na obvyklém, pro vězení určeném místě".

Nyní započala jednání s vdovou o spravedlivé odškodné. Hrabě Bruntálský z Vrbna jí nabídl 200 zl., ona požadovala nejprve 4000 zl., byla však nakonec ochotna spokojit se s 800 zl. Rovněž magistrát si činil nároky na náhradu útrat. Jelikož vyrovnání se nedařilo, byla celá záležitost přednesena císaři, který nařídil, že baron Oderský má být po složení kauce a vykonání přísahy podáním ruky propuštěn na svůj zámek Vikštejn, "předtím však musí učinit spravedlnost s vdovou, poškozenými a magistrátem ve věci jejich nároků přátelskou smlouvou prostřednictvím komise. Do té byli určeni Jeho milost pan hrabě Kryštof Filip z Liechtenštejna a královský hejtman Olomouckého kraje pan Zikmund Leopold Sak z Bohuňovic". První jednání komise se konalo dne 25. spna 1681 v soudní světnici radnice. Zástupci města požadovali jménem účastníků sporu 6000 zl., zatím co protivná strana nabízela pro vdovu a děti nejprve 300 zl., pak 600 zl. A konečně 700 zl. Dát více prohlašovala "za čirou nemožnost". První jednání komise proběhlo bezvýsledně, stejně tak i druhé. Nato byli deputovaní dne 18. srpna povoláni do Liechtenštejnovy kanovnické residence, kde čachrování začalo znovu a po dlouhém smlouvání po intervenci zemského podkomořího byla konečně uzavřena dohoda na částce 1300 zl. pro všechny společně. Dne 6. září byl tento obnos "na zdejší radnici vyplacen, kauce a písemné vyrovnání tamtéž v soudní světnici vyhotoveno a všem zúčastněným písemně doručeno; pan Oderský pak byl rukoudáním komisí vzat do přísahy ve věci zastavení sporu a z vězení propuštěn". Ze složených peněz obdrželi:

vdova Anna Goldová                                  = 100 zl.

4 sirotci z prvního manželství po 150 zl.    = 600 zl.      

2 sirotci z druhého manželství po 100 zl.   = 200 zl.

bolestné a náklady na léčení postižených   =   70 zl.

celkem                                                            970 zl.

Zbývajících 330 zl. vyúčtoval magistrát za stravu a jiná vydání a tím byl celý případ vraždy strážmistra Matyáše Golda uzavřen.

Smutní hrdinové této události

Matyáš Gold, prýmkař, majitel domu čp. 111 (Dolní náměstí 27), který koupil v r. 1658. Zastával úřad strážmistr-poručíka mezi měšťany a byl mu "pro potěšení a za jeho námahu" povolen týdenní plat, byl mu však na základě jakýchsi stížností zase odebrán. V roce 1663 vystupoval jako poručík II. měšťanské setniny a v r. 1675 opět jako městský strážmistr. Z Goldovy pozůstalosti stojí ještě za zmínku, že kromě domu na Dolním náměstí, který vdova prodala dva roky po manželově smrti, vlastnil i dům na Bělidlech (dnes Sokolská ulice) a na Nových Sadech.

Baron Jan Václav Oderský z Lidéřova patřil k rodu Oderských. Těm z královského rozhodnutí od konce 16.století do r. 1708 patřil hrad Vikštejn u dnešní obce Radkov v okrese Opava. Oderští měli v rodovém erbu mlýnské palečné kolo. Členové tohoto rodu měli zcela jistě blízko k městu Olomouc. Byli častými hosty u šlechtických rodin, Jan Václav Oderský byl v Olomouci době incidentu ubytovaný u Jindřicha Künzela. Je pravděpodobné, že vlastnili i některý z olomouckých domů. Sestra obviněného barona, která s ním byla hned na druhý den, v Olomouci patrně žila.

Z popsané kauzy je jasné, že se vrchnost snažila všemi prostředky celý případ pokud možno rychle zamést po koberec. Kdyby se jednalo o obviněného z řad poddaných, nižších vrstev obyvatelstva, putoval by dotyčný nejkratší cestou do věznice na Šerhovně (v těsné blízkosti dnešní kaple sv. Sarkandera, dříve mučírny) a po krátkém procesu by skončil v rukách městského kata a na šibenici. O mnohém vypovídá i nabízená výše odškodného, pohrdání lidmi nižšího původu bylo zcela nepokryté. Naopak výpomoc pánům ze stejných a vyšších vrstev bylo velkou prioritou i v případě jako je tento, kdy dotyčný byl zcela prokazatelně zločinec.

Zdroje:

Kronika olomouckých domů od Wilhelma Nathera (vydala Univerzita Palackého v Olomouci, 2007)

Státní okresní archiv Olomouc, U Husova sboru 10, 771 00 Olomouc