Obyvatelé České republiky se kvůli klimatickým změnám musí v příštích letech připravit na stále častější extrémní výkyvy počasí a také na růst počtu tropických dní. Zemědělci pak na úbytek vláhy, intenzivnější zavlažování, na nové škůdce a choroby plodin. Klimatická změna má široké spektrum negativních dopadů, ovšem na rozdíl od aktuální pandemie přichází pomalu a nenápadně.

Problematice klimatické změny, a především pak jejím dopadům na život v českých městech, se věnují i Michal Lehnert a Martin Jurek z katedry geografie přírodovědecké fakulty. Následující rozhovor s mladými olomouckými vědci vyšel v Žurnálu UP. 

Ještě nedávno se čeští vědci domnívali, že v našich zeměpisných podmínkách pocítíme změny klimatu daleko později. Jaká je realita?

Michal Lehnert: Je pravda, že pokud se podíváme na starší výstupy modelů ze začátku milénia a srovnáme je se současnými trendy, pohybujeme se většinou spíše v rámci ‚pesimističtějších‘ scénářů. Z hlediska výzkumu můžeme hovořit o úspěchu, jelikož převážně nevybočujeme z předpokládaných intervalů. Z environmentálního a socioekonomického hlediska to už tak příznivá zpráva není. Paradoxně si proto přeji, aby i výstupy studie, kterou jsme v roce 2019 publikovali s kolegy z Ústavu informatiky AV ČR, CzechGlobe, Masarykovy univerzity a rakouského Zentralanstalt für Meteorologie und Geodynamik v časopise Climatic Change, byly nepřesné. V opačném případě můžeme na konci tohoto století v největších českých městech očekávat až šedesát tropických dnů v roce.

Vzhledem k tomu, že se zvyšuje globální teplota, máme se připravit na stále častější střídání extrémního počasí?

Martin Jurek: Vědecké studie věnující se projevům současných klimatických změn a projekcím jejich budoucího vývoje toto potvrzují – nejde jen o mírné zvýšení průměrné teploty, v klimatickém systému je díky tomu celkově větší množství energie a zvyšuje to jeho dynamiku. Změny mají a budou mít regionální specifika, proto se v globálních hodnotících zprávách Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) objevují regionální projekce vývoje klimatu. Pátá hodnotící zpráva IPCC z roku 2013 hovoří pro Evropu ve 21. století o trendu růstu průměrné teploty v letním i zimním období, o postupném nárůstu počtu horkých dnů a o změnách v očekávaném rozložení úhrnů srážek – zejména o častějším výskytu epizod vydatných srážek proložených delšími obdobími sucha. V letošním roce má být zveřejněna nová, v pořadí šestá hodnotící zpráva IPCC, která by mohla přinést dílčí zpřesnění těchto projekcí.

Jaké dopady bude mít změna klimatu na tuzemské zemědělství? Lze očekávat změnu skladby pěstovaných plodin?

Michal Lehnert: Klima má vliv na fenologické fáze i osevní postupy, takže je zřejmé, že měnící se podmínky budou pro některé zemědělské plodiny příhodnější a pro některé méně. Předpokládá se, že mnohem větší část intenzivně obdělávané půdy nejen na jižní Moravě a v Polabí, ale právě třeba také na Hané, bude muset být zavlažována. Určitou roli tady mohou sehrát i vyšlechtěné odolnější odrůdy či geneticky modifikované plodiny. Podrobnosti bych ale raději nechal odborníkům v těchto oborech. V každém případě můžeme vzhledem k rostoucí extremitě počasí očekávat větší škody na úrodě, a to nejen v důsledku sucha, ale také následkem přívalových srážek a krupobití.

Česká krajina je závislá na srážkách, v předchozích letech jsme se potýkali se suchem. Loni se situace zlepšila a poprvé od roku 2016 Česká republika na začátku léta nebojovala s nedostatkem vody, protože červenec byl srážkově nadprůměrný. Letošní únor zase přinesl vydatné sněžení. Doplnily se alespoň částečně zásoby vody v České republice?

Martin Jurek: Aktuální stav zásob vody v české krajině je příznivý, půdní sucho ve vrstvě do hloubky 40 cm se nyní prakticky nevyskytuje, protože tající sníh půdu nasytil. I v hlubších vrstvách je stav zásob vody příznivý. Tím ale není problém sucha do budoucna vyřešen, současný způsob hospodaření v krajině spolu s probíhajícími klimatickými změnami může v příštích letech opět sucho do české krajiny vrátit.

Rok 2020 byl v Evropě nejteplejším za posledních čtyřicet let, teplota stoupla o 2,17 stupně Celsia. Je podle vás reálné, aby státy dosáhly do konce století cíle globálního oteplování pod 2 °C?

Martin Jurek: Oněch 2,17 °C je regionální odchylka roční průměrné teploty v Evropě za rok 2020 oproti dlouhodobému průměru za roky 1910–2000 a jde o nejteplejší rok od počátku takto hodnocené teplotní řady. Cílem Pařížské dohody je udržet nárůst globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, jedná se tedy o odlišnou teplotní řadu jak časově, tak prostorově.

Podle zvláštní zprávy IPCC vydané k cílům Pařížské dohody (Global Warming of 1.5°C – IPCC Special Report, 2018) je dosavadní míra oteplení o asi 1 °C, a pokud bude současným tempem pokračovat, dosáhneme už před polovinou století oteplení o asi 1,5 °C. Cíl Pařížské dohody je splnitelný v případě, že s výrazným omezováním emisí skleníkových plynů nebudeme dále čekat na „někdy v budoucnu“, ale začneme pracovat na dekarbonizaci ekonomik už v této dekádě. Nebavíme se přitom o utopii, proces uzavírání uhelných dolů už začal.

Pokud se nepodaří růst teploty tlumit, jaký dopad to bude mít na Evropu?

Martin Jurek: Ani optimistické varianty vývoje emisí během 21. století neodvrátí určité změny v klimatu Evropy, bude ale snazší a levnější adaptovat náš styl života na menší míru změn než na drastičtější projevy, které by přinesla nečinnost v otázce ochrany klimatu. Dopady změn klimatu v Evropě přitom nespočívají jen v častějších extrémních projevech počasí, ale vedou k ohrožení pobřežních oblastí stoupající hladinou oceánu, ke změnám ve vegetačním období s důsledky pro zemědělství a krajinu, k možnému šíření dosud nezvyklých škůdců a chorob a mohou vyvolat i migrační vlny z oblastí, které extrémní klima učiní nevhodnými k životu.

Sektory, které nejvíce znečišťují, jsou energetika, průmysl a doprava. Počítá ČR s ukončením uhelných elektráren a budou nahrazeny čistějšími obnovitelnými zdroji? Jaká další opatření přicházejí v úvahu?

Martin Jurek: V souvislosti s útlumem těžby uhlí v ČR byla v roce 2019 ustanovena Uhelná komise při ministerstvu průmyslu a obchodu a podle jejího doporučení z prosince 2020 by měla těžba uhlí u nás skončit do roku 2038. Některé doly přitom zavírají právě teď. OKD v úterý 23. února ukončilo těžbu na dole Darkov, v sobotu 27. února ukončí těžbu na dole ČSA a v příštím roce plánuje uzavřít i doly ČSM. Už v březnu 2017 byl uzavřen důl Paskov. Na územní limity naráží těžba hnědého uhlí v Podkrušnohoří. Náhradu pro energetiku a teplárenství může na určitou dobu představovat zemní plyn, ale i ten je fosilním palivem s emisemi skleníkových plynů. Hledá se proto cesta v jaderné energetice doplněné o obnovitelné zdroje ruku v ruce s šetrným provozem budov, průmyslových zařízení i dopravy.

Vzhledem k tomu, že výkyvy počasí jsou na celém světě stále výraznější, apeluje se na snižování emisí. Mnohé země slíbily, že do poloviny století dosáhnou klimatické neutrality. Je to vůbec možné?

Michal Lehnert: Je i není, záleží totiž s jakými čísly a rovnicemi budete počítat. Koncept uhlíkové neutrality je postaven mj. na znalostech cyklu uhlíku (resp. jeho ukládání), kde je na můj vkus stále mnoho neznámých na to, abych podobný ukazatel zatím považoval za vypovídající. Je však nepochybně důležité se upnout k nějakému cíli a postupně pokračovat v dekarbonizaci ekonomiky s využitím (v dané době) nejlepších dostupných znalostí a technologií.

Všímáte si na datech nějakých změn a dopadů na klima v souvislosti s pandemií covidu-19?

Michal Lehnert: Prokazatelné změny lze sledovat z hlediska kvality ovzduší ve městech v důsledků snížení intenzity dopravy. Z hlediska základních meteorologických prvků, jako je teplota vzduchu nebo srážkové úhrny (natož z pohledu dlouhodobých klimatických charakteristik), však nelze o vlivu pandemie prokazatelně hovořit. Nemůžeme jej však úplně zavrhnout, jak někdy slýchávám, a to zejména na úrovni mikroklimatu a místního klimatu. Uvedu jednoduchý příklad: pokud je v průmyslové zóně pozastavena výroba, sníží se antropogenní emise tepla v oblasti, v důsledku se teplotní poměry průmyslové zóny o něco přiblíží těm v okolní krajině. Když to poženu do extrému, a teď mě berte trochu s rezervou, tak snížení teplot v průmyslové zóně rozhodne, že vzestupné konvektivní proudění nedosáhne potřebné rychlosti a díky tomu nevznikne lokální bouře z konvekce. A tak bych podle principu efektu motýlích křídel mohl pokračovat do delších časových, resp. menších a větších prostorových úrovní.

V posledních letech se změna klimatu stala velkým tématem. Jedná se o skutečný problém, který se řeší na mnoha úrovních. Myslíte, že dostatečně?

Michal Lehnert: Z pohledu veřejnosti je medializace problému dostatečná, více se strašit nemá význam. Konkrétně v České republice však trpíme tradičně vysokou mírou klimaskeptismu. Jak ukazují i naše výzkumy, ochota jednat v oblasti mitigace klimatické změny na osobní úrovni zůstává u mnoha mladých lidí poměrně nízká, přestože lze stále více slyšet o menší skupině lidí, která na problémy klimatické změny upozorňuje. Problém vidím v nedostatečných znalostech, na tom je potřeba na základních a středních školách zapracovat. Úkolem vysokých škol je potom spíše šířit fakta o klimatické změně a produkovat kompetentní absolventy, kteří mohou ovlivnit názory a dění ve společnosti. Jsem proto rád, že v rámci oboru Vědy o Zemi otevíráme na přírodovědecké fakultě nový studijní program Environmentální rizika a klimatická změna.

Martin Jurek: Z pohledu politických řešení naráží problém na nesouměřitelnost časového měřítka mezi intervalem projevů klimatických změn a délkou volebního období. Mitigační opatření, která mají zlepšit stav ve vzdálenější budoucnosti, vyžadují od současných politiků odpovědnost za investice a rozhodnutí, která nenesou okamžitý prospěch. Zároveň politici řeší, jak jednotlivé kroky provést v širokém společenském a ekonomickém kontextu. Jedná se o odraz rozdílných postojů a zájmů jednotlivých částí společnosti.

Pokud se ohlédneme uplynulými sto lety nazpět, fungování lidské společnosti a ekonomiky se vyvíjelo dramaticky nejen v objemu produkce a spotřeby, ale i v technologiích a přístupech. Není důvod se domnívat, že ve 21. století ustrneme na modelu letošního roku. Představitelé průmyslu jsou si vědomi zákonitosti nástupu inovací a sami aktivně hledají cesty, jak se udržet na budoucím trhu. Investují do výzkumu, zkoušejí nové postupy, u nastupujících technologií ladí počáteční nedokonalosti. I dnes masově rozšířené technologie byly zprvu drahé a moc toho neuměly. Vzpomeňme si na mobilní telefony nebo internet v polovině devadesátých let – o pouhých 25 let později je realitou chytrá domácnost, v níž můžete cestou z práce ovládat svůj domácí termostat. Omezenost zásob fosilních paliv byla tématem už během ropných šoků v sedmdesátých letech 20. století. Hledání alternativ k nim není jen otázkou ochrany klimatu, s tímto tématem se ale zintenzivnilo. Logicky se jde cestou šetrnějšího provozu, zvyšování energetické účinnosti, hledání udržitelných zdrojů energie.

Autor: Šárka Chovancová

Foto: Kristýna Křištofová

Převzato ze Žurnálu UP (https://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/clanek/michal-lehnert-a-martin-jure...)