Biskup, který byl obviněn ze dvou vražd a ze smilstva s jeptiškami, biskup, který odporoval papeži a stranil svému králi, biskup jako originální spisovatel. Olomoucký biskup Robert, který řídil diecézi v první polovině 13. století, se nyní dostává do středu zájmu historiků.

Ve středověkých dějinách olomouckého biskupství je několik veledůležitých postav. Především jde o biskupa Jindřicha Zdíka (1083 - 1150), reformátora, zakladatele skriptoria, tedy písařské dílny, i budovatele katedrály svatého Václava a biskupského paláce. Významný a historikům dobře známý je i biskup Bruno ze Schauenburku (1205 - 1281), rádce a pravá ruka králů Václava I. a Přemysla Otakara II., diplomat a velký zvelebitel olomouckého biskupství. Poněkud v pozadí zůstával dosud biskup Robert, zvaný Angličan. Historici se o něj nyní zajímají nejen jako o církevního hodnostáře a politika, ale i jako o spisovatele. 

Olomoucký biskup Robert (biskupem v letech 1201–1240) je především vnímán jako výrazná osobnost politických a církevních dějin českých zemí 13. století, neméně významné místo by mu však mělo náležet rovněž v dějinách středověkého písemnictví. Robert, který pravděpodobně pocházel z Anglií ovlivněného Porýní a nikoliv přímo z této ostrovní země, byl původně cisterciáckým mnichem a převorem kláštera na Zelené Hoře. Do biskupského úřadu v Olomouci nastoupil z vůle krále Přemysla Otakara I. v roce 1201. V tomto období pokračoval v Evropě vleklý staletý spor o význam a postavení církve v čele s papežem a světských panovníků v čele s císařem. Jedním z důležitých mezníků byl IV. Lateránský koncil v roce 1215, kterého se biskup Robert sice rovněž zúčastnil, ale pravděpodobně jím nebyl příliš osloven. Koncil se zabýval například důrazem na právo církve dosazovat do duchovních úřadů vysoké církevní hodnostáře a kromě jiného vyžadoval i dodržování církevní disciplíny duchovních osob. Právě v těchto bodech měl nejspíš biskup Robert do značné míry "vlastní hlavu".  

Když se horlivý pražský biskup Ondřej ve snaze prosazovat závěry koncilu ve zlém rozešel s českým králem, odešel z Prahy a nad královstvím vyhlásil interdikt, tedy zákaz konání bohoslužeb, olomoucký biskup Robert coby věrný králův spojenec svého pražského kolegu ochotně zastoupil a navzdory papežskému zákazu bohoslužby vykonával. Tím proti sobě popudil nejen papežský stolec, ale rozhořčil i některé tuzemské kleriky.

Tak se nejspíš stalo, že si vysloužil i velmi vážné obvinění - v roce 1219 jej želivský opat Vilém udal u papežské kurie, že spáchal dvě vraždy a porušuje celibát stykem s jeptiškami z kounického kláštera. Papež Honorius III. nechal vytvořit vyšetřovací komisi v čele s opaty z rakouských klášterů Zwettl a Walderbach, komise však k žádnému odsouzení a potrestání biskupa nedospěla. Pravděpodobně se tedy při onom obvinění jednalo spíše o snahu neposlušného biskupa zastrašit či veřejně pošpinit. Biskup tehdy tlaky ustál a v čele olomoucké a moravské církve stál až do abdikace krátce před smrtí v roce 1240. Kromě jiného se zasloužil o vznik katedrální školy v části biskupského paláce a o přebudování katedrály, poškozené požárem v roce 1204. V roce 1206 jej král Přemysl Otakar I. odměnil tím, že dal olomoucké kapitule právo svobodně volit biskupa. Olomoucké biskupství tak předběhlo řadu jiných evropských diecézí a toto privilegium si zdejší kapitula podržela až do roku 1916.

Pokud jde o místo olomouckého biskupa Roberta v dějinách literatury, příští týden, v úterý 1. prosince, mu bude věnována přednáška na půdě Ústavu pro českou literaturu Akademie věd v Praze. Historička Anna Pumprová zde bude přednášet na téma "Robert Olomoucký – opomíjený literát počátku 13. věku". V rámci přednášky bude představena literární pozůstalost tohoto badateli zatím spíše opomíjeného cisterciáka, přičemž pozornost se zaměří na způsob dochování jeho spisů, na okolnosti jejich vzniku, na jejich žánrové zařazení, na prameny, které v nich dosud bylo možno identifikovat, a na vztah Robertova díla k dobové evropské literární produkci.

Biskup Robert napsal přinejmenším tři knihy; Sbírky kázání na nedělní epištoly, Příručku pro udílení svátostí a Výklad Velepísně. Posledně jmenovaná kniha začíná být v poslední době řazena mezi neprávem opomíjená velká díla českého středověkého písemnictví. Velepíseň neboli Píseň písní je velmi specifickou součástí Starého Zákona, sbírkou krásné milostné poezie, která po celá staletí inspirovala vzdělance k pokusům o různé výklady, interpretace a alegorické čtení. Biskup Robert, byť byl nepochybně vytížen jak řízením své diecéze, tak výše zmíněnými diplomatickými a mocenskými tahanicemi, prokázal ve své knize nejen velmi dobré vzdělání, ale i schopnost originálního vhledu a myšlení. Právě tomu se bude věnovat přednáška Anny Pumprové v Akademii věd. Mozaika tisíciletých olomouckých kulturních dějin tak díky zájmu odborníků získává opět o jeden svébytný a velmi kvalitní kamínek navíc.