V Olomouci a blízkém okolí bývala celá řada mlýnů. Jeden z vodních toků, rameno řeky Moravy, se konec konců také jmenuje Mlýnský potok. Jeden takový mlýn stával v dnešních Bezručových sadech, nebo chcete-li, ve Výpadu. Se svolením autora Čendy Šopka jsme si vypůjčili úžasné povídání o tomto mlýně, známém jako Jakubský, a především jednu strašidelnou historku. Zkuste si na ni vzpomenout, až půjdete Výpadem kolem Mlýnského potoka... 

S olomouckým Jakubským mlýnem je spojená opravdu strašidelná pověst. Než se ale ponoříme do příběhu, chce to nejdřív trochu pohledu do historie. 
Na místě, dnes označovaném jako Bezručovy sady, existovala ve středověku předměstská osada Závodí. S ulicemi Koželužskou a Jirchářskou (pojmenovaných podle profesí, které se zabývaly zpracováním kůže) a dvěma mlýny, Sladovým (také Václavským) a Jakubským. První písemná zmínka o Jakubském mlýně je z roku 1213, kdy olomoucký biskup Robert věnoval mlýn klášteru. Mlýn se nacházel na toku jednoho z ramen řeky Moravy, nazvaného Moravice (dnes Mlýnský potok), u velkého jezu pod klášterem sv. Jakuba či Petra, dnes pod budovou filozofické fakulty.
Veškerá zástavba byla v letech 1742 až 1757 odstraněna, jen Jakubský mlýn zůstal. V roce 1909 tento objekt koupilo město Olomouc a chtělo ho zrušit. Dříve, než tak mohlo učinit, mlýn 31. října 1909 do základů vyhořel. Jeho zbytky byly poté rozbořeny a odvezeny. Na jeho místě stál do nedávné doby statný jilm. Dnes zde stojí čtyři barokní sochy Herkulů, které byly do parku přemístěny v roce 1965 z bývalého hejčínského cukrovaru.

A nyní už tedy k oné strašidelné pověsti. 

Strašidlo z Jakubského mlýna
V polovině 18. století hospodařil v Jakubském mlýně pod hradbami města Olomouce mlynář Vít Wypínal. V jednom z mlýnských hospodářských stavení žil i mlynářův šafář Martin. Měl hezkou mladou ženu Lenku, hodnou a pracovitou. Jejich obydlí bylo čisté a upravené, stejně jako malá zahrádka a dvorek pod okny. Lenka dobře vařila a byla šetrná a také Martin nebyl útrata. A tak si žili štastně a spokojeně, ukládajíce ušetřené penízky do malované truhlice. Nic nerušilo jejich vzájemnou pohodu, nic jim nechybělo. Až jednou.

Byl poslední den v roce, bylo Silvestra. Ráno nalezl Martin svou manželku v posteli mrtvou. Marně s ní třásl a nejsladšími slovy ji volal k životu, jak jen tak náhle se mohla se světem rozžehnat, bez slovíčka rozloučení? Večer ještě tak čilá, sám hovor a smích, vyzvídající, co chutného by si mužíček přál pro poslední den v roce. S pláčem uvědomil Martin mlynáře i čeleď o náhlé Lenčině smrti a poprosil je, aby mu pomohli mrtvou přistrojit do rakve, že sám musí zařídit pohřeb. Přišly sousedky, politovaly, nebožku umyly a oblékly do rubáše a těšily zarmouceného šafáře. Bylo jim však divné, že nebožčino tělo nebylo vůbec ztuhlé, ale naopak poddajné, pleť vláčná a v obličeji zdravě zardělá, jakoby jen Lenka tvrdě spala. Odnesly mrtvou do komory, u hlavy rozžehly svíčku a odešly.

Venku mrzlo, jen praštělo, ostrý severák lomcoval okenicemi a skučel v komíně. Úzko bylo Martinovi v osiřelé kuchyni. Večer ho však přišli potěšit kamarádi ze mlýna. Mládek zatopil v kamnech, na stole se objevily láhve vína a punče a než se uvařila voda na čaj, rozpleskaly se karty o desku kuchyňského stolu, ještě včera Lenkou do běla vydrhnutého. Vzduch houstl dýmem z dřevěnek a čpěl lihovinami a nikdo již nedbal, že v komoře čeká Lenka na pohřeb. Padl šprým a vtip a za chvíli si již rozjařený stárek dobíral Martina - vdovce, že je na tom vlastně dobře, protože se může znovu oženit a vybrat si mladší, hezčí a bohatší nevěstu. A hned mu povídal o bohatých vdovičkách z Hřebenářské nebo z Pekařské ulice či z Hněvotína, i o ovdovělém řemenáři Řehořovi, který se po smrti své ženy oženil s bohatou vdovou hostinskou "U Bílé labutě", a jak si žijí. Nálada k půlnoci stoupala a štěstí v karetní hře španělské, zvané taroky, pamatovalo spravedlivě na všechny hráče, takže ve společnosti vládla pohoda. Odbila půlnoc. Starý rok se potichu z místnosti vyplížil a nový rok byl hlučně přivítán číšemi vína a punče. V tom hrůzo hrůzoucí, otevřely se dveře komory a na prahu stála umrlá Lenka. "Pěknou tu vyvádíte. Oni si tu topí, zavdávají si a mne nechají mrznout v komoře." Návštěvníci rázem vystřízlivěli a rozutekli se, div se ve dveřích neumačkali. Jenom Martin zůstal a vytřeštěným zrakem hleděl na svou ženu. Ta se schoulila ke kamnům na lavici, na Martina ani nepromluvila a zahleděla se kamsi do neurčita.

Zpráva o zmrtvýchvstání Lenčině se rozletěla městem. Všichni se Jakubskému mlýnu začali zdaleka vyhýbat, že prý tam straší. Lenka jen seděla, nejedla, nepila, s nikým nepromluvila, na otázky neodpovídala, na Martina nepohlédla. Nešťastný Martin zašel o radu na faru ke sv. Michalovi, kde mu stařičký farář poradil: "Nevšímej si jí, Martine, a dělej jakoby nic. Až přijde docela k sobě, sama promluví, ty nic nevyzvídej". Devátého dne vstala Lenka z lavice, svlékla rubáš, uklidila svíce, stuhy a vůbec vše, co bylo v komoře již nachystáno k jejímu pohřbu a pustila se do obvyklých prací. Toho večera se dala do vypravování: "Byla jsem daleko, Martine. Ve spánku ke mně přistoupil plavovlasý mládeneček, vzal mě za ruku a vyzval mě, abych se s ním vydala na dalekou pouť, že nebudu litovat. Vešli jsme do hlubokého lesa, pak na palouk, odtud na písečnou pláň, která žhnula rozpáleným pískem a kamením. Nikde nebylo ani známky života. Chůze mne unavovala a namáhala, nohy jsem necítila, horko mi bylo k zalknutí. Krásný jinoch mne však povzbuzoval k vytrvalosti a ke spěchu. V dáli na obzoru se rýsovala malá chaloupka jak z pohádky. Nebyl k ní však volný přístup. Obtékala ji ze všech stran široká mohutná řeka, která ale žádný hukot nevydávala a valila se zcela neslyšně. "Zůstaň tu na břehu," povídá mládeneček, "zeptám se, smíš-li vstoupit" a přeběhl po vlnách jako po koberci. Zima mne roztřásla, když se za ním zavřela dvířka, na jejichž prahu se usadil velký černý pes, který divoce koulel očima jako dvě lucerny a zlověstně cenil zuby. To čekání bylo ze všeho nejhorší a zdálo se mi nekonečné. Tu se konečně mládeneček vrátil a pravil: "Nepřišel ještě tvůj čas. Nesmíš dovnitř." Pojal mne v náruč a v mžiku jsem byla zpátky. Zadržela jsem ho, aby přece pověděl, kde jsme byli. "V údolí smrti," zašeptal a zmizel. "A tak jsem, milý Martine zase u tebe."

Lenka hospodařila jako dříve, nic se v domácnosti nezměnilo, až na její roztržitost - někdy se uprostřed práce zamyslela a ztrnule hleděla do prázdna. Změnila se i v chování a v podivína se změnil i její muž, takže za nimi jen málokdo přišel na návštěvu.

Uplynulo devět let a opět přišel Silvestr. Mrzlo a severák se divoce proháněl ve stromech kolem mlýna, když do rakve ukládali na kost vyhublou Lenku. Tentokrát se již Lenka z výletu do údolí smrti nevrátila. A za devět dní nato pochovali i Martina.

Do jejich opuštěného domku se nikdo nechtěl nastěhovat a tak ho mlynář nechal zbořit. I potom se tohoto místa lidé báli a nikdo přes něj nešel v nočních hodinách a zvláště pak na Silvestra. Pověstí o strašící Lence pak byl až do svého zániku opředen Jakubský mlýn a nikdo se do míst, kde kdysi kdosi umřel, k životu se vrátil, za živa strašil a straší i po smrti, neodvážil ve dne ani v noci.

Čerpáno z www.vkol.cz a www.mistopisy.cz, snímek mlýna (1908) je převzat z knihy Zmizelá Olomouc (Pavel Zatloukal, 2013)

Čenda Šopek