Láska, touha, kouzla a čarovné bylinky, a k tomu i přinejmenším jedno málo známé tajemství. Olomoucký dům U Černého koně (či koníčka) v sobě skrývá krásnou starobylou pověst i množství stavebních a historických zajímavostí. Neméně poutavá je totiž ta část domu, kterou lidé z Dolního náměstí obvykle nevnímají.

Dům s číslem popisným 21/44 dnes vstupuje do veřejného prostoru mezi blokem domů „pod svatou Markétou“ světlounce šedou fasádou v neoklasicistním slohu. V parteru jsou dlouhá léta prodejny textilu, Olomoučany a občas i všímavější návštěvníky města ale zaujme především krásný černý hřebec, či spíše jeho polovina, která je umístěna ve druhém patře mezi okny. Tam někde měl totiž vyvrcholit dramatický děj pověsti, která patří mezi všemi olomouckými nejen k těm nejmilejším a nejhezčím, ale i nejoriginálnějším.

K domu se vázalo vinné právo, což znamená, že zde býval provozován šenk, nalévalo se víno a fungoval tady i zájezdní hostinec, dlouho známý jako U zlatého lva (a dodejme, že je moc pěkné, když si stejný název zvolili provozovatelé podniku na opačném konci domu, který má vchod z Uhelné ulice). Dům měl řadu majitelů, patřili k nim údajně i mocní Lichtenštejnové. Pro nás je ale zajímavé třeba i to, že dům v 19. století vlastnil Jan Zvěřina (tehdy se psal jako Zwierzyna), který mimo jiné roku 1827 založil huť a železárny v Mariánském Údolí. Právě tento Zvěřina dal při poslední stavební úpravě do fasády domu zasadit torzo černého koně.

Dům stojí na dvou parcelách, na místě dvou středověkých budov. Teprve při pohledu na mapu si uvědomíte, o jak velikou a členitou stavbu se jedná, fakticky jde o komplex staveb až do Uhelné ulice, kde pod číslem popisným 11 najdeme dnes restauraci. Z nepříliš pohledného plácku mezi Uhelnou a Pavelčákovou ulicí a Dolním náměstím, donedávna průchozí přes pasáž až na Horní náměstí, lze dobře vidět zadní trakt domu a pokud se vám to poštěstí, pak i jeho dvůr. Při pohledu na ohromnou stěnu bez oken, s jedinými dveřmi ve starobylém pískovcovém ostění, upoutá diváka ve výšce desítek metrů koruna stromu. Právě ta výška budí dojem, že ve dvoře musí být mnohem vyšší terén…ale to je mýlka. Jedná se totiž o skutečně věkovitý platan, neuvěřitelně urostlý, který dosahuje pohodlně nad střechy okolních vícepatrových domů.

Další fascinující skutečností je existence zazděné uličky. Po staletí vedla mezi domem U černého koně a sousedním domem číslo 46 ulička, zvaná Obecní či též Bezejmenná. I pohled na současnou mapu prokazuje, že zde byl průchod mezi Uhelným pláckem (či Uhelnou ulicí) a Dolním náměstím. Problematice uličky se věnoval olomoucký patriot Čenda Šopek (jemuž děkujeme za inspiraci). Jeho text ze stránky facebookové skupiny Milujeme Olomouc si zde vypůjčíme:
„Zcela bez povšimnutí zůstává zajímavá připomínka na doby minulé, a to "vchod" v přízemí domu 44 úplně vpravo. Ač při pohledu z Dolního náměstí vypadá jen jako zaslepený domovní vstup, ještě v 19. století to byla jedna ze spojnic mezi náměstím a Uhelným pláckem, ulička mezi lidem známá jako Obecní, někdy také jako Bezejmenná ulička. Z Uhelného plácku se sice můžeme do této uličky dostat, ale celou ji už dnes bohužel projít nelze. V polovině uličky je zamčená kovaná brána a samotné překlenutí pod domem je zabrané, zazděné a používané obyvateli domu. I tak se ale vyplatí jít se do uličky podívat, zadní trakty měšťanských domů si dodnes zachovaly středověký ráz, atmosféra těchto míst je opravdu magická!“

Souhlasíme, tato místa mají veliké kouzlo! Při pohledu na stěny domů nelze přehlédnout různé kamenné prvky, připomínající středověkou či renesanční stavební epochu těchto budov. Místy je také patrné, jak živelně se měnilo využití některých částí domu, například když jeden novější vchod takřka překrývá druhý, starší. Ještě kdyby tak obyvatelé či možná spíše majitelé zdejších domů trošku více dbali na stav veřejného prostranství a sem tam zde nechali poklidit, bylo by to o něco příjemnější. Zaslepená Bezejmenná ulička je momentálně poněkud neuklizená a ještě víc žalostně dopadla někdejší spojnice na Horní náměstí, kde u vchodu do pasáže najdeme dnes jen počmárané zamčené skleněné dveře. Škoda.  

A než se dostaneme k pověsti, ještě jedna perlička na závěr. Víte, že Bezejmennou uličku mají mimo jiné také v izraelském Tel Avivu? A představte si – stojí v ní socha lva! Kuriózní shoda s faktem, že naše Bezejmenná ulička vedla po staletí od hostince U zlatého lva…  

A teď konečně ta slavná pověst. Známo je několik verzí, v hlavní roli pokaždé vystupuje nešťastně zamilovaná mladá dívka Markétka nebo Veronika, nejspíš podle gusta vypravěče. Dovolíme si převzít pověst v podobě, v jaké je uvedena na stránkách Vědecké knihovny Olomouc.

Ve starém měšťanském domě, číslo popisné 21 na Dolním náměstí v Olomouci, bydleli v polovině 16. století bohatí manželé. Byli bezdětní a tak, jak je pomalu s přibývajícími léty unavovala stálá starost a péče o dům, přenášeli tyto povinnosti na své nejvěrnější služebníky. Paní měla nejraději svou komornou Markétu, která u ní sloužila už hezkou řádku let. Vzala si ji k sobě jako mladinké děvče asi před deseti lety, a protože neměla vlastní děti, přilnula k Markétce jako ke své dceři. Markéta měla svoji paní ráda a snažila se jí sloužit tak, aby s ní byla spokojena. Pán domu měl také svého oblíbence - správce Kiliána, ten však byl jen o něco mladší než jeho pán a tak už mnoho práce nezastal. Jednou, když pán opět pozoroval, že Kilián už nemá dřívější fortel a u čeledi potřebnou autoritu, rozhodl se, že si na toto místo najde někoho mladšího a schopnějšího. Protože však měl starého správce rád, chtěl se poradit nejdříve s ním, neví-li o nějakém vhodném nástupci. Kilián pánovi doporučil svého šikovného synovce Pavla, který se právě vrátil z vojny proti Turkům a nebyl úplně zdráv. V bojích byl zraněn tak, že nemohl vládnout levou rukou. V práci se však dovedl ohánět i tak dost dobře, byl bystrý, mezi čeledí měl autoritu a tak pán byl spokojen, že vybral dobře. Ještě někdo byl však spokojen s tím, že se v domě Pavel objevil. Byla to komorná Markéta, dívka ještě dost mladá a pohledná, která se mužům líbila. Jí se však žádný nezdál dost dobrý, ale od chvíle, kdy uviděla Pavla, měla oči jen pro něj. Ten však jako by byl slepý, hleděl si jen své práce a o Markétčině trápení nevěděl nebo vědět nechtěl. Ta byla nešťastná, konečně se našel muž, kterému by dala své srdce a on si jí nevšímá.

Když už nevěděla kudy kam, rozhodla se poprosit o radu bábu kořenářku z Dolan. Ta, znalá trápení i radostí, co jich jen na světě je, poradila Markétce, aby před východem slunce svařila byliny, natrhané o sv. Jiří a v noci filipojakubské a svatojánské. Nápoj ze vstavače, kandíku, brotanu, třebule a svlačce pak měla dát vypít muži, po němž toužila, tak, aby o ničem nevěděl. Vědma ji však varovala, aby se pořádně rozmyslela, než dá nápoj někomu vypít. Jeho moc je totiž tak silná, že se už žádným kouzlem nedá zrušit a ten, kdo se ho jednou napije, jí bude v patách až do smrti. Markéta poděkovala, dobře kořenářce zaplatila a s nadějí se vracela domů. Byla si jistá, že už má štěstí na dosah ruky a tak zapomněla na opatrnost. Uvařený čarovný nápoj nechala v kuchyni vychladnout a odběhla za jinou prací. Netušila, že mezitím přišel do kuchyně čeledín, aby nabral vodu pro koně. Nechtěně zavadil o hrnek s nápojem lásky a část jeho obsahu vylil do džberu s vodou. Čeledín, který o Markétčiných kouzlech nic nevěděl, odnesl džber do stáje a napojil koně. Jako první se napil krásný mladý černý hřebeček, kterého měl pán moc rád a který byl jeho chloubou. Kůň začal být nesvůj, poskakoval, řehtal a nebyl k utišení. Když na dvůr vyšla Markéta a kůň ji otevřenými vraty uviděl, utrhl se a běžel rovnou k ní. Markéta se samozřejmě polekala, protože kůň se začal vzpínat, tancovat na zadních a radostně řehtat. Utíkala do domu, ale kůň se hnal za ní. Čeledínovi se ho podařilo chytit, ale neudržel ho. Kůň se mu vytrhl a byl Markétce těsně v patách. Markétka vyběhla na schodiště, kůň za ní. Zoufalá vyběhla až do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Myslela si, že už je v bezpečí. Kůň však vyběhl po schodech až nahoru, vyrazil dveře a byl v pokoji. Jako smyslů zbavená otevřela Markétka úzké okénko v arkýři, protáhla se jím, vyskočila a pádem na dlažbu se zabila. Černý hřebeček se i do okna hnal za ní, ale protože bylo úzké, uvázl v něm. Nepodařilo se ho vyprostit a tak musel být utracen. Nešťastná paní oplakávala Markétku, pán želel svého koně. Byla to náhoda či osud, že ani kouzelný nápoj nepřinesl Markétce štěstí?

Příběh nešťastné lásky, který se v domě udál, nám připomíná plastika poprsí koně ve skoku, umístěná do průčelí domu, kterému se od těch dob až podnes říká "U Černého koníčka."