Secesní pavilony, gondoly, horská dráha. Glanc olomouckých výstav

Druhá polovina 19. století přinesla Evropě spoustu atraktivních novinek a vylepšení. Přibývalo vynálezů, průmysl rostl ohromným tempem a tak není divu, že tento hospodářský rozvoj dostal brzy i svou luxusní výkladní skříň - světové průmyslové a obchodní výstavy. Začalo se s tím v nejdynamičtějším velkoměstě tehdejšího světa - v Londýně. Nový trend samozřejmě dorazil po čase i do Olomouce.

Chlubili se průmyslníci, vynálezci i politici

Jaký byl vůbec význam takových průmyslových výstav? Vcelku jednoduchý – touha pochlubit se úspěchy, podělit se o hrdost nad dosaženým pokrokem, a v nemalé míře, zvláště v našem prostředí, dát najevo sílu a vyspělost toho či onoho národa. Angličané byli nepochybně hrdí na to, že jejich světová výstava byla první a největší. Pařížané pak zase rozhodně nezůstali pozadu, když z jedné z jejich světových výstav vzešla i slavná dominanta města nad Seinou, Eiffelova věž. Jak tato výšková stavba, tak třeba slavný Crystal Palace v Londýně byly nejen ukázkou schopnosti tamních stavitelů a konstruktérů i tamní ekonomické síly, ale i přehlídkou celkové technologické vyspělosti.

Kdo měl z takových prezentací dokonalosti užitek? Sami podnikatelé, tedy průmyslníci i živnostníci, obchodníci a v neposlední řadě i politici, kteří se rádi na lesku takových výstav podíleli. Koneckonců, první výstavu v Londýně zahajovala královna Viktorie a i Olomoučané si dokázali pro své výstavy sehnat záštitu zvučných jmen, třeba habsburského arcivévody Evžena nebo arcivévody Otty Františka Josefa.

V neposlední řadě měly z výstav radost i firmy, kterým se povedlo získat nějaké ocenění – symboly nejrůznějších medailí a ocenění pak zdobily obaly úspěšného zboží a zvyšovaly jeho lesk i prodejnost.

Soutěživost byla vlastní podnikavým průmyslovým vrstvám i u nás. Soupeření se týkalo nejen průmyslových konkurentů, ale i národů, tedy Němců a Čechů.

Olomouc: Němci versus Češi

V Olomouci to s průmyslem nebylo moc valné, v době, kdy Londýn hostil první světovou výstavu, v Olomouci ještě fakticky průmysl neexistoval. Vše bylo v plenkách, potřebnou produkci stihli zajistit drobní živnostníci a řemeslníci, převažovala potravinářská výroba a zemědělství. Přesto se i v Olomouci věci měnily – už skoro deset let sem vedla železnice, tedy mimochodem dříve než do Prahy, a postupně se zde objevovaly alespoň malé podniky na zpracování kovů a výrobu různých nástrojů. Během několika desítek let se mohla Olomouc do nového trendu zapojit, byť to s ohledem na těsné sevření hradbami stále nebyla žádná průmyslová metropole.

Důležitým faktorem je skutečnost, že se Olomouc v roce 1851 stala sídlem jedné ze dvou moravských obchodních a živnostenských komor.  Pod kontrolu této komory spadalo celé Olomoucko, střední i severní Morava včetně stále průmyslovějšího Ostravska. A právě Obchodní a živnostenská komora Olomouc byla roku 1892 pořadatelem první olomoucké průmyslové a obchodní výstavy.

Komora jako zájmové profesní sdružení obchodníků a podnikatelů plnila roli jakéhosi prostředníka mezi vládou a regionálními průmyslovými kapitány. V Olomouci, která byla městem převážně německým, byla samozřejmě i v obchodní komoře jednací řečí němčina a až do 80. let 19. století v ní nebyli zastoupeni ani žádní čeští podnikatelé. Od předposlední dekády 19. století se ale tento stav začal pomalu měnit, první skupina českých podnikatelů se stala členy komory a Češi se postupně začali emancipovat i v rozvoji průmyslu a obchodu. Pokud chtěla německá politická reprezentace Olomouce dát nějak najevo národnostní nadřazenostnad českými rivaly, bylo celkem zřejmé, že právě taková průmyslová výstava je pro to skvělým prostředkem.

První velikou výstavu olomoucká komora uspořádala v roce 1892. Místo bylo tehdy jasně dané – oblíbený areál měšťanské střelnice, tedy tam, kde je dnes malý parčík a okolí ulice Na Střelnici, fotbalový a tenisový areál a tak dále. Tato lokalita byla totiž pro Olomoučany už od roku 1758 oblíbeným cílem výletů a místem pro pořádání všelijakých městských slavností. My, kteří známe jen dnešní malý parčík, bychom tehdejší olomouckou střelnici nepoznali.

Roku 1892 zde v parkově upraveném areálu s celoročně provozovanou restaurací a krásnou klasicistní budovou střelnice vyrostlo množství menších staveb, slavnostně vyzdobených pavilonů, stánků, vináren a pivnic. Když hovoříme o stáncích, nesmíme si představovat to, co se pod tímto pojmem skrývá dnes. Tehdejší stánky by dnes samy o sobě byly hodny vlastní výstavy, byly to krásné umělecké kousky, ukázky technické dovednosti zdejších řemeslníků. Na výstavě byly k vidění prezentace olomouckých podnikatelů a obchodníků, stejně jako stánky a pavilony z jiných koutů Moravy. Pod olomouckou komoru spadalo i Ostravsko, takže se zde prezentovaly i dravé důlní či železárenské společnosti ze severu Moravy, ale i firmy z Brna a dalších míst země.

Dle dobových fotografií i katalogů je jasné, že oficiálním jazykem byla němčina, i když na výstavu samozřejmě chodili i Češi. Na druhou stranu – český tisk v Olomouci od návštěv německé výstavy více méně zrazoval. Český novinář v Olomouci se v létě 1892 zabýval raději národopisnou výstavou v Kojetíně a rozplýval se nad hanáckými kroji a jízdou králů, než by analyzoval úspěchy či neúspěchy olomouckého průmyslu. Olomoučtí Češi si naopak zkoušeli čas od času uspořádat vlastní výstavnické truc-podniky třeba v prostorách Národního domu, jenže ty nikdy nepřekročily rámec většího trhu. Nakonec to bylo tak, že podnikatel, který chtěl uspět, musel národnostní rivalitu hodit za hlavu a účastnil se výstav na té i oné straně. Zakladatel velkolepé olomoucké tradice výroby čokolády František Mikšovský tak například svou první výstavnickou medaili získal právě na „německé“ výstavě v Olomouci, mezi vystavujícími byl vidět i legendární olomoucký uzenář František Vymětal.

Lidé se především bavili

První velká průmyslová výstava se konala 1892 v areálu střelnice na Lazcích, ta druhá, jubilejní, roku 1902, byla ještě blíže k městu. Dodnes z ní Olomouc má kamennou památku, která se za více než stovku let od postavení změnila doslova k nepoznání. Dnešní Slovanský dům vznikl právě tehdy, na dosud nezastavěné ploše, jako hlavní výstavní hala, a neuvěřitelně krásné bylo i okolí s dalšími stánky, pavilony, pivnicemi a okrasnými záhony v místech, kde je dnes z velké části parkoviště nebo nepořádek.

Výstava, to ale byla především velká paráda pro návštěvníky. Všichni dnes známe Křižíkovu světelnou fontánu na pražském výstavišti, ovšem v roce 1902 měla světelnou fontánu na výstavišti i Olomouc! Návštěvníci si mohli samozřejmě prohlížet všechny možné expozice, nakupovali či ochutnávali, ale čas mohli trávit i na atrakcích, jako byl kolotoč či horská dráha. Na další výstavu v roce 1907 Olomoučané pořídili dokonce umělou sáňkařskou dráhu! A když se vrátíme zpět do roku 1902 – tehdy jste se mohli v Olomouci na chvíli cítit jako v benátských kanálech. Na Lazcích vedle tamního mlýna totiž stál výletní hostinec (zhruba v místech dnešního finančního úřadu), který konání výstavy maximálně využil. Vedle hostince vedl přes Mlýnský potok nový betonový most, a právě zde vzniklo v létě 1902 dočasné přístaviště gondoliérů. Olomoučané i přespolní se vozili v benátských gondolách po klidném toku vedlejšího říčního ramene a měli se náramně. V tu chvíli byly nejspíš národnostní spory aspoň na chvíli zapomenuty…

Město bylo na svou výstavu pyšné. Vycházely obrázkové katalogy, nakladatelé tiskli speciální pohlednice, a na periferii získalo město krásné výstaviště. Z něj ale bohužel do dnešních dnů takřka nic nezůstalo, kromě přestavěného hlavního pavilonu. Následně to už z výstavami šlo z kopce. Jak uvedl olomoucký historik Milan Tichák, třetí olomoucká průmyslová výstava v roce 1907 příliš povedená nebyla, zúčastnilo se jí méně vystavovatelů a slabší byl i zájem návštěvníků. V dalším desetiletí pak bohužel vypukla světová válka a s výstavami byl načas konec. Nám se ale díky dochovaným obrazovým materiálům nabízí možnost alespoň si představit, jak to bylo v Olomouci krásné, když jste v létě mohli jezdit na sáňkách, místo parkoviště stály secesní výstavní sály a po Mlýnském potoce jezdily gondoly jako v Benátkách.