DOPLNĚNO Zmizelé olomoucké památky a jejich příběhy. Legendy a báje, které umí na dnešního člověka dýchnout kouzlem pohádek ze starých časů, ačkoliv je v nich často nemalá část pravdy, potvrzené i historiky či archeology. K těmto příběhům z olomoucké minulosti patří i kostel či kaple Svatých schodů a s ním spojená pověst o záhadných mniších, kteří sice byli z kamene, přesto se však uměli přesunovat z místa na místo. 

Kaple Svatých schodů má v seriálu zmizelých památek poněkud specifické místo. Ačkoliv ze seznamu olomouckých svatyní zmizela, přesto ji nikdo nezboural. Z větší části dodnes stojí. Málokdo by ovšem dnes v této stavbě spatřoval barokní kostel. 

Kostel nebo podle jiných pramenů kaple Svatých schodů je od počátku úzce spjata s gotickým kostelem Neposkvrněného Početí Panny Marie, který dodnes stojí na rohu ulic Sokolská a Slovenská. Jeho neobvyklá jehlanovitá střecha, připomínající stan, patří už pět a půl století do olomouckého panoramatu a v našich zemích je stavebním unikátem. Od založení kostela v roce 1453 a jeho vysvěcení v roce 1468 (za přítomnosti uherského a částí naší šlechty voleného i českého krále Matyáše Korvína) patřil kostel a sousední klášter řádu františkánů - bosáků či bernardinů (bosáci a bernardini jsou dobová označení pro odnože řádu františkánů). Kostelu Neposkvrněného Početí Panny Marie se ovšem v tomto textu věnovat nechceme, zajímá nás ona kaple Svatých schodů. Ta vznikla jako již několikátá stavba v bezprostředním okolí kláštera a kostela v roce 1702. Předcházely jí už v dříve například kaple Božího hrobu (1653) či kaple svatého Antonína Paduánského (1675). Svaté schody nechali bernardinští mniši vystavět za představeného kvardiána Khytribia v roce 1702. Všechny tyto nové vedlejší kaple vyjadřovaly velmi rozvinutou barokní zbožnost. Ta se mimo jiné vyžívala i v poněkud teatrálním a velmi barvitém připomínání různých biblických reálií - tak třeba kaple Božího hrobu měla připomínat kapli téhož jména v Jeruzalémě, Svaté schody zase odkazovaly na schodiště ze starého jeruzalémského paláce místodržících, po kterém musel vystoupat Ježíš Kristus k Pilátu Pontskému krátce před svým odsouzením k smrti. Schody nechala ve 4. století z Jeruzaléma přestěhovat do Říma svatá Helena, matka známého císaře Konstantina. V barokní době pak vznikaly kopie těchto schodů na mnoha místech Evropy. V Olomouci ostatně jsou ještě jedny, a to v bazilice na Svatém Kopečku.

Barokní stavba s půvabným ozdobným průčelím a krásným zábradlím stávala naproti kostelu a tvořila protější nároží dnešních ulic Slovenská a Sokolská (zde jen podotkněme, že tehdy nešlo o ulice, jak je známe dnes - především současná Slovenská ulice tehdy vůbec neexistovala, protože celý františkánský klášter s kostelem, kaplemi a hospodářským zázemím tvořil uzavřený areál). Uvnitř měla tato elegantní vysoká kaple tři schodiště do patra, z nichž právě to prostřední se nazývalo Svatými schody. Po Svatých schodech měli věřící chodit po kolenou vzhůru ke svatým relikviím, konkrétně zde šlo o maličkou část svatého Kříže a o trn z Kristovy trnové koruny.

Sláva olomouckých Svatých schodů ale neměla dlouhého trvání - už v roce 1785, tedy jen 83 let po založení svatyně, padlo v rámci Josefinských reforem rozhodnutí o tom, že bude františkánský klášter zrušen a že zanikne i kaple Svatých schodů. Klášter sice nezanikl, ale františkáni museli odejít, aby je nahradili o něco později přestěhovaní dominikáni, Svaté schody však skutečně existovat přestaly. O pár let později, v letech 1799 až 1802, prošla již odsvěcená kaple podstatnými úpravami - stavba přišla o zdobné barokní průčelí, které bylo ubouráno, aby uvolnilo prostor dnešní Sokolské ulici, a stavba tak téměř zcela ztratila svůj sakrální charakter.

Pěvecký spolek, hudební škola i  soustružník a strojní knihař

Dnešní pohled na průčelí, které ještě donedávna zdobíval velký nápis Žerotín, prozradí jen velmi všímavému chodci, že se jedná původně o sakrální objekt. Onen nápis Žerotín pak připomínal, k jakým účelům byl nakonec někdejší kostelík Svatých schodů využit - vzniklo zde zázemí pro olomoucký sborový zpěv. Pěvecký (dnes Akademický) spolek Žerotín, s nímž dlouhá léta s potěšením spolupracoval i věhlasný Antonín Dvořák, dodal budově zcela jiné využití i jinou atmosféru. Hudbě je konec konců budova zasvěcena dodnes - celá tato strana bývalého klášterního komplexu slouží různých pěveckým spolkům a školám. Nebylo tomu tak ale vždy.

Archivní fotografie prozrazují, že ve 20. letech 20. století býval v bývalém kostele a části někdejšího kláštera doma i drobný průmysl. Olomoučané zde mohli najít strojní knihařství Jarky Vohrny, dílny soustružníka Josef Filipi nebo stolaře Alois Zedníček a sídlila zde i správa městské cihelny a vápenky (město Olomouc od 19. století intenzivně využívalo vápenku v Grygově). Zajímavé je, že na snímcích z roku 1928 vidíme silně omšelé budovy s reklamními tabulemi výše uvedených podniků, jen o rok později pořídil fotograf Vladimír Dufka snímky nově omítnutých budov už bez jakýchkoliv reklamních poutačů. V bezprostředním sousedství kostela Svatých schodů stojí dnes budova bývalé měšťanské sladovny a pivovaru, které předcházela lazebna. V 19. století zde byla otevřena pivnice, která tak dotvářela zajímavou lokální atmosféru vedle bývalé barokní církevní stavby.     

Vraťme se ale o pár století zpět. Jak je to s těmi kamennými mnichy, kteří neměli tu trpělivost, aby stáli pořád jen na jednom místě? Více nám řekne stará pověst, v níž zaznívá mnoho zajímavých motivů. Třeba i ten, že na konci 15. století měla údajně Olomouc postihnout velká přírodní pohroma - neobyčejně silná vichřice, která strhávala střechy a vzdouvala i vodu v řece, a dokonce snad i zemětřesení. Podle historiků je písemně doložené, že jakási pohroma město roku 1495 opravdu postihla. Zda to bylo opravdu zemětřesení, nebo nějaká jiná přírodní katastrofa, to bohužel nevíme.

Více si přečtěte v legendě, kterou přebíráme ze stránek Vědecké knihovny Olomouc. Přejeme příjemné čtení. 

Pověst o zemětřesení a vroucích modlitbách mnichů bosáků

Roku 1495, těsně před velikonočními svátky, postihla město Olomouc vichřice, jakou nikdo nepamatoval. Vítr rval střechy domů, bořil zídky, trhal ploty, lámal stromy na zahradách, divoce vzdouval vody v řece i na rybnících, a litoval každý, koho vichřice zastihla na ulici. Pojednou se zakymácela celá země. Zemětřesení mělo potrestat město a jeho obyvatele za jejich hříchy - lakotu, obžerství a závist. Na všechny obyvatele padla nepopsatelná úzkost a děs. Navíc se rozbouřila ztemnělá obloha a za hrozivého dunění hromů se ozval pronikavý hlas, nařizující zahubení města: "Uhoá! Bij i Trestej nemilosrdně!" A jemu vzápětí odpovídal shůry jiný hlas: "Nemohu, protože mniši bosáci mne zdržují a brání mi." V tom okamžiku jako když utne, rozběsněné živly ztichly a černá mračna na obloze ustoupila nádherné jarní modři.

Vyděšení měštané s radostným údivem shledali, že nikde nejsou patrny žádné větší škody, ale lekli se, když uviděli v plamenech klášter bernardinů s kostelem Panny Marie na Bělidlech. Rozběhli se, aby pomohli mnichům s hašením, ale když vyběhli za hradby ke klášteru, nebylo po ohni ani stopy. Chrám byl otevřen dokořán a na dlažbě před rozsvíceným oltářem s velebnou svátostí leželi všichni mniši s rozepjatýma rukama, pohříženi do vroucích modliteb za odvrácení pohromy od města i jeho obyvatel. K slzám dojatí měšťané se připojili k modlitbám mnichů a děkovali Bohu za záchranu. Městská rada pak dala na památku této události zhotovit sochy mnichů, jak leží pokorně v prachu země a modlí se. Tyto sochy uschovala na radnici. Současně nařídila, aby každoročně v úterý velikonoční putovalo procesí z chrámu sv. Mořice ke kostelu Panny Marie Ochranitelky na Bělidlech.

Přešla léta a roku 1634 si přáli řeholníci, kteří o této podivné příhodě mnoho slyšeli, alespoň jednu sochu uvidět. Představený kláštera proto požádal purkmistra Jiřího Schreffela o zapůjčení jedné sochy. Ten milerád svolil a nařídil, aby jedna socha byla donesena do kláštera ke kvardiánovi, který ji za tři dny s díkem vrátil. Den nato za svítání někdo silně zabušil na klášterní bránu. Když vrátný odemknul, spatřil ke svému úžasu stát u brány sochu, kterou včera vrátili na radnici. Kolem nebylo živé duše. Vrátný vzal sochu a odnesl ji kvardiánovi. Ten se velmi podivil a zakázal vrátnému vypravovat o tom, co se stalo. Asi za týden zašel za purkmistrem a znovu ho požádal o zapůjčení této sochy, že by chtěl nechat podle ní vytesat další pro klášter. Purkmistr poručil sluhovi, aby sochu přinesl, ten se však bleskurychle vrátil celý rozčilený, že socha na svém místě není, i když ji tam vlastnoručně ukládal. Rozzlobený purkmistr pohrozil sluhovi trestem v případě, že sochu nenajde. Do rozmluvy se však vmísil kvardián a vysvětlil, co se se sochou přihodilo. Poté se purkmistr rozhodl darovat konventu všechny sochy, představující františkány - bernardiny z roku 1495.

Členové řádu sochy umístili na "Svaté schody," vystavěné naproti svému kostelu. A tak tam stály až do zrušení kláštera a pak se najednou ztratily. Říkalo se, že je sám ďábel odnesl do horoucích pekel, aby nelákaly kajícníky, zbavující se zde břemen hříchů a nemařily tak ďáblovo dílo, několikrát zde slibně započaté.