Nejprve pozinkovaný plech bez nátěru, poté zelená, pak červená, a dnes opět zelená. Tak se měnil vzhled plochou ohromné střechy bazilikální stavby Husova sboru. Střecha, na jejíž nátěr bylo zapotřebí přibližně půl tuny speciálně namíchané barvy, dnes do dálky svítí zelenou. Ještě nedávno přitom byla tmavě červená, a právě tak si ji pamatují všichni, kdo Husův sbor znají od 80. let.
Monumentální neoklasicistní stavba s výrazným průčelím a sloupořadím tvoří dominantu pohledové osy od pomyslného bulváru třídy Sobody už od roku 1926. Podíváme-li se ale na staré obrazy, zachycující budovu ještě coby novostavbu, střecha neměla ani zelenou, ani červemou barvu. Třeba na olejomalbě olomouckého malíře Fráni Šéna (či Schöna), kde je kostel ještě nedokončený, vidíme plechovou střechu bez nátěru.
To potvrzují i historické záznamy. Po dostavění střecha opravdu nebyla natřena, čekalo se údajně na to, až se na pozinkovaném plechu vytvoří zoxidovaná patina, na níž se barva lépe udrží. Když po nějakýh patnácti letech střecha konečně dostala barvu, byla zelená. Teprve při opravě v 80. letech dostala střecha nad chrámem i nad zvonicí onen červený nátěr, který dnes většina Olomoučanů považovali za tradiční a nedomyslitelnou součást Husova sboru. O tom, že je střecha velké stavby opravdu rozlehlá, svědčí i údaj faráře Jaroslava Křivánka o množství použité barvy - podkladové barvy plus zeleného nátěru bylo dohromady zhruba 500 kilogramů, tedy půl tuny. Zelená barva byla navíc namíchána tak, aby odstínem co nejvíce připomínala původní nátěr.
Jak vznikla jedna z největších církevních staveb v Olomouci?
Husův sbor patří k největším a současně nejmladším sakrálním stavbám v Olomouci. Za jeho vznikem stojí rozkol v církvi po roce 1920. Tehdy se od katolické církve oddělila část věřících i kněží s národoveckým a částečně modernistickým zaměřením a posléze založili vlastní Československou (husitskou) církev. Ta potřebovala samozřejmě své vlastní bohoslužebné prostory.
V roce 1924 tedy požádali představitelé nové církve významného olomouckého architekta Huberta Austa o pořízení projektu k novému chrámu v místech, kde ještě nebyla žádná zástavba, s výjimkou nedaleké německé tělocvičny. Nový územní plán profesora Ladislava Skřivánka z roku 1923 zde ale počítal s pokračováním městské zástavby, takže nic nebránilo tomu, aby zde mohl vzniknout i budoucí Husův sbor. Hubert Aust, který se sám stal členem nově ustavené církve, se k úkolu postavil s vědomím, že jde velmi pravděpodobně o jeho největší životní dílo. Tento architekt měl vynikající vzdělání, kromě jiného jej na Vysoké škole uměleckoprůmyslové učil i slavný slovinský architekt Josip Plečnik, který pro prezidenta Masaryka upravoval prostory Pražského hradu a na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze postavil chrám Nejsvětějšího srdce Páně.
Stavbu pojal Aust jako opravdu monumentální prostor, pro nějž využil všechny tvarové prvky neoklasicistního stylu. Vysoké sloupoví v průčelí, zdálky viditelná kopule, ohromná hlavní loď chrámu, působivě čisté vnitřní prostory bez jakékoliv nadbytečné výzdoby, věž opakující architektonické motivy hlavní stavby. V rekordně krátké době, mezi lety 1925 a 1926, byl Husův sbor skutečně postaven a ihned se stal jednou z dominant širšího centra Olomouce. Tomu napomáhalo i tehdy ještě nezastavěné okolí, neexistence vysokých vzrostlých stromů a samozřejmě i působivý pohled přes Mlýnský náhon, který kolem chrámu a dále po třídě Svobody až do padesátých let tekl.
Husův sbor z roku 1926 není jedinou velkou meziválečnou církevní stavbou v Olomouci. Druhým takovým je katolický chrám svatých Cyrila a Metoděje v Hejčíně, který byl postaven v letech 1929 až 1932.
Komentáře
Zgatdj dxhsis