Ponorka v Mlýnském potoce? Ne, jen připomínka vodního opevnění Olomouce

Jako Benátky vypadalo blízké okolí olomoucké pevnosti, když se měl přiblížit nepřítel. Okolo ostrých hrotů bastionů, ravelinů, redut a dalších součástí barokní bastionové pevnosti totiž tekla či stála voda. Doslova všude. Zavodňovací či inundační systém byl totiž důležitou součástí tohoto opevnění.

V době míru sice hradby Olomouce obtékaly vodní toky, ale to byl Mlýnský potok a další říční ramena a umělé kanály. V době nebezpečí nařídil velitel pevnosti spustit stavidla a během jednoho dne se blízké okolí hradeb změnilo v ucelenou vodní plochu. To už byla pro nepřítele dost nepříjemná komplikace pro případný pokus o zteč městských hradeb.

První části bastionového opevnění dali Olomouci už ve 40. letech 17. století Švédové, ta skutečná a perfektně fungující bastionová pevnost vznikala ale pod vedením generála Petra Filipa de Rochepine až v polovině 18. století (1742 – 1757). Už o rok později se pevnost skvěle osvědčila. V červenci roku 1758 ji nedokázal ani po více než měsíčním obléhání pokořit obávaný pruský král Fridrich II. V 19. století se ale vývoj dělostřelectva natolik posunoval dopředu, že se musela zcela změnit i pevnostní díla – proto se od 30. let 19. století začalo s přeměnou bastionové ve fortovou pevnost, tedy takovou, kterou chrání systém pevnůstek v poměrně velké vzdálenosti od hradeb samotných. I v té stále hrál důležitou roli inundační systém, byť se předpokládané boje měly odehrávat dále od města.

Když se dnes projdeme kolem Mlýnského potoka, ať už v Bezručových sadech (ve Výpadu) nebo třeba v parku pod dómskými hradbami, můžeme sledovat stopy dávných inženýrských opatření ve vodním toku. Zvláště při nízké hladině říčky, se najednou ukazují zpevněné plochy hradícího zařízení na dně či viditelně profilované kamenné či cihlové stěny břehů, v nichž chybí už jen pohyblivé stavidlo. Ve všech vodních tocích byl připravený systém stavidel, který umožňoval velmi rychlou proměnu Olomouce téměř v Benátky. Dnešní pohled na dochované pozůstatky systému dovoluje si představit, jak to asi vypadalo při rozkazu zatopit okolí hradeb. Stavidla přehradila vodní toky a voda se začala pomalu rozlévat do všech příkopů a celého inundačního prostoru, takže například v místech dnešní Envelopy vzniklo docela slušné jezero.

V 19. století byly vodní prvky opevnění dopracovávány. V některých domech poblíž zátopového prostoru jsou dnes k vidění další prvky tohoto systému, připomínající studny. Ty měly údajně sloužit k vyrovnávání hladiny vody, aby opatření proti útočníkům neničilo současně i stavby uvnitř hradeb. Současně ovšem 19. století přinášelo i snahu ubrat z okolí hradeb vodního živlu. Pro obyvatele města totiž nebylo zrovna příjemné, když ze všech stran od hradeb do města přicházel vlhký vzduch, od jara do podzimu i se spoustou komárů. Například maršál Radecký coby velitel pevnosti v letech 1829-31 nechal část mokřin severně od hradeb vysoušet.

Po zrušení pevnosti, o kterém rozhodl roku 1886 císař František Josef I., už nehrál vodní systém okolo města svou původní fortifikační roli a postupně chátral. V 50. letech 20. století bylo zasypáno i rameno řeky Moravy, které obtékalo hradby na západní straně města. To byla symbolická tečka za společnou existencí města Olomouce a vodních obranných prvků.  Dnes už můžeme sledovat pouze výše zmíněné stopy, které důmyslnost pevnostních inženýrů připomínají.