Historie olomouckých městských hřbitovů je bohatá a mimořádně barvitá. K dějinám olomouckých hřbitovů patří jak kapitoly o jejich založení a vzestupu, tak i dost pochmurné části, týkající se pozdějšího chátrání hřbitovů, odporu, který budily v měšťanech a jejich postupné rušení. To vše v sobě zahrnují i dějiny nejvýznamnějšího městského hřbitova a kostnice u kostela svatého Mořice, o němž bude dnešní povídání. Nejprve ale krátký exkurz do dějin pohřbívání, protože bez znalosti základních faktů se na této historické výpravě neobejdeme.
Dějiny pohřbívání sahají až do pravěku
Důstojné nakládání s ostatky zemřelých sahá do samého úsvitu lidského rodu. Nejstarší doklad o pochování člověka v českých a moravských zemích spadá do starší doby kamenné - paleolitu. Tehdy začali lidé ukládat ostatky členů svého kmene do hrobů. Od mladší doby kamenné - neolitu bylo pohřbívání již rozšířeným zvykem, kterým se projevovala úcta k zemřelému spojená s patřičným obřadem. Slované, kteří přišli do českých zemí v polovině 6. století, pohřbívali své zemřelé žárovým způsobem. Žárové hroby přetrvaly jako nejčastější způsob pohřbívání v Čechách až do 9. století. Na Moravě se vedle žárového způsobu objevuje výjimečně v druhé polovině 8. století kostrový ritus, který začíná v průběhu 9. století převládat. V nejstarší fázi hřbitovů se vyskytovalo řadové uspořádání hrobů, ale úsilí o přiblížení hrobů ke kostelu vedlo k porušování hrobových jam a umísťování hrobů nad sebe, tento způsob uspořádání hrobů se nazývá etážovitý. S přijetím křesťanství v 9. století se v Čechách a na Moravě postupně přechází na kostrový způsob pohřbívání. Hroby na pohřebišti byly do konce 9. století uspořádány nepravidelně nebo ve skupině. Zřejmě v souvislosti s křesťanstvím dochází od konce 9. století ke změně uspořádání hrobů do pravidelných řad orientovaných většinou ve směru sever - jih. Vzhled hrobů v nejstarší fázi pohřbívání lze jen předpokládat, protože se mimo mohylových násypů jiná podoba nezachovala. Označení hrobu mohlo být ve tvaru dřevěné nebo kamenné stély (ploché desky), přibližně od 11. a 12. století se začínají objevovat náhrobní kameny.
Pohřebiště slouží stejně jako hřbitov k pohřbívání zemřelých. Termín pohřebiště bývá často označením pro jakékoliv místo sloužící k pohřbívání, tedy i pro hřbitovy. Pohřebiště od prehistorického období představovalo místo, kde se soustřeďovaly hroby zemřelých osob. Zavedením křesťanství se začaly rozlišovat dvě pohřební místa - pohřebiště a hřbitov. Pohřebištěm je chápáno místo pohřbu uvnitř kostela, v kaplích a v hrobkách pod podlahou kostela - kryptách. Této pocty se dostávalo většinou společensky a politicky významným osobám z církevního i světského prostředí. Hřbitovem se rozumí místo sloužící k pohřbívání "běžného" lidu kolem kostela spadajícího do jeho farnosti. Hřbitov tvoří většinou uzavřený areál, který je obehnán zdí. Na uspořádání hřbitova, umístění jednotlivých náhrobků a sakrálních staveb měla vliv řada faktorů, od náboženského vyznání (katolická, evangelická, židovská) přes regionální odlišnosti až po majetnost zřizovatele.
V Olomouci se pohřbívalo od pradávna na mnoha místech
Pohřbívání zemřelých na území města Olomouce můžeme směle datovat do samých počátků osídlení této lokality. Ještě před osídlením samotného olomouckého návrší se v místech dnešních Nových Sadů a Povelu nacházelo velké opevněné hradiště, původní mocenské centrum, kde se dá předpokládat, že se zde nacházela i pohřebiště, protože ta byla téměř vždy spojená s místy, kde stávaly svatyně, modlitebny, rotundy, kaple a kostely. Hroby byly nalezeny i v místech dnešního Slavonína, kde byly odkryty mimo jiné i pohřbené ostatky koní, ale i na mnoha dalších místech, pohanské pohřebiště bylo například v místech dnešního Kláštěrního Hradiska.
Archeologické průzkumy samotného města Olomouce odkryly hroby na místech dnes už pro pohřbíváni zcela nemyslitelných. V raném středověku se důležitá nekropole nacházela v místech dnešní ulice Wurmova, raně středověké hroby se našly v ulici Pekařské, na Horním i Dolním náměstí, kde se pohžbívalo několik století. V pozdějších dobách se místa městských hřbitovů ustálila, nacházela se především v těsném sousedství největších kostelů. Pohřbívalo se na Václavském návrší, kde se nacházel původní olomoucký hrad, dnes zde stojí katedrála sv. Václava. Hřbitov byl také kolem kostela sv. Petra nedaleko Biskupského náměstí. Dále také v blízkosti dnešního náměstí Republiky, kde stával kostel Panny Marie na Předhradí. Hřbitov byl i u kostela sv. Michala a kolem kostela sv. Blažeje na Blažejském náměstí. V Olomouci je doložen i židovský hřbitov, který se nacházel poblíž dnešní Univerzitní ulice, v blízkosti olomouckého židovského ghetta. Stávala zde židovská modlitebna, dnes se v těchto místech nachází kaple Božího Těla.
Kde se po staletí nacházel největší městský hřbitov?
Nejrozsáhlejší ze všech městských hřbitovů v Olomouci byl hřbitov městského farního kostela sv. Mořice, o němž je první zmínka už z roku 1257. Potvrdil se i předpoklad, že v jeho blízkosti stál starší románský kostelík, archeologické nálezy zde potvrdily hroby už z doby velkomoravské a po-velkomoravské, tedy z 9. až 11. století. Kolem kostela, pod jehož správu spadala podstatná část města (ke svatomořické farnosti patřila až do třetí čtvrtiny 18. století nejen největší část města, nýbrž i celá řada předměstských vsí, Holice, Lazce, Neředín, Nové Sady, Povel, Řepčín, Nový Svět, Střední ulice a Zelená ulice), se rozkládal hřbitov, který zaujímal prakticky celé volné okolí kostela (po zrušení hřbitova byla tato plocha pojmenována Mořické náměstí). Území hřbitova zmenšovaly od 14. století postavené tři kaple, a to kaple sv. Mikuláše (stála zde už před rokem 1331, zbořena roku 1535), kaple sv. Felixe a Adaukta, která byla po požáru roku 1492 přenesena na předměstí Gošikl (v místech dnešní ulice Štítného - městské části Nová ulice), a mladší tzv. česká (či moravská) kaple sv. Cyrila a Metoděje, poprvé připomínaná roku 1453 a zbořená roku 1812. Při této kapli stávala ve středověku i kostnice, která spolu s kaplí vyhořela při velkém požáru města v roce 1709.
Jako součást výzdoby hřbitova se u jižní stěny kostela od první poloviny 15. století nacházelo sousoší Olivetské hory, v jejíž blízkosti si olomoučtí měšťané často přáli být pochováni, jsou doloženy dva případy z let 1670 a 1703, kdy v poslední vůli měšťané projevili toto přání. K opačné, severní straně kostela byla v roce 1572 přistavěna hrobka olomoucké rodiny Edelmanů z Brosdorfu, uvnitř chrámu lze nalézt různé náhrobky významných osob, jako např. šlechtické rodiny Adamů z poloviny 17. století či generála - polního zbrojmistra svob. pána Brettona, velitele olomoucké pevnosti, z roku 1779. Pod chrámem je celkem sedm krypt, k nimž přístup je z předsíně severního vchodu; dvě mladší boční krypty byly vystavěny teprve v polovině 18. století a jejich používání skončilo zároveň se zrušením hřbitova roku 1784.
Dochoval se doklad - regest, vydaný 18. května 1528, ve kterém Tomáš, kardinál ostřihomský a legát papežský, "povoluje Olomoučanům pohřbívat vně městských hradeb v kostele a na větším hřbitově u sv. Felixe a Adaukta, poněvadž hřbitov u sv. Mořice je malý, v dobách epidemie nestačí a výpary z něj vycházející šíří nákazu". Problémy s nedostatečnou kapacitou hřbitovů byly časté a v pozdějších dobách jen narůstaly. V 18. století bylo město Olomouc, sevřené krunýřem hradeb, přeplněné městskými obyvateli a vojáky. Přítomnost hřbitovů byla tedy pro život i zdraví lidí pomalu, ale jistě neúnosná. Kupodivu však nebyly nalezeny žádné další záznamy nebo dokumenty o tom, že by ze strany města mělo dojít k nějakému řešení nebo opatření. Existovaly sice jisté zdravotně policejní předpisy, například za jak dlouho smí být hrob znovu použit, ne vždy však byly dodržovány. Proto v dubnu roku 1772 bylo gubernium (správní úřad) nuceno nařídit, aby ze zdravotních důvodů byli mrtví včas pochováni do hloubky šesti stop (tj. asi 2 metry). Avšak vzhledem k tomu, že již několik let před rokem 1772 byl mořický hřbitov zaplavován povodněmi, uvedené nařízení nebylo dodržováno. Na počátku roku 1773 začalo jednat o zřízení nového hřbitova pro svatomořickou farnost a to nedaleko dosavadního hřbitova po pravé straně císařské silnice u hněvotínské cesty poblíž hostince U Dřevěného zvonu.
Rovněž pevnostní velitelství olomoucké nebylo spokojeno s dosavadním stavem a koncem roku 1777 důrazně žádalo, aby svatomořický hřbitov, nacházející se v těsné blízkosti Mořických kasáren (ty se nacházely na místě dnešní základní školy Komenium na ul. 8. května), byl přemístěn před město, neboť je pro vojáky zdraví škodlivý. Na tuto stížnost odpověděla konsistoř (biskupský poradní sbor) svoláním komise na den 22. prosince 1777, avšak zároveň upozorňovala, že budoucí hřbitov musí být po ruce a musí být zaručeno, že zvěř nebude vyhrabávat mrtvé. Pro umístění hřbitova navrhla konsistoř místo před Terezskou bránou v blízkosti tam již umístěného hřbitova.
Jednání však nedosáhlo žádného výsledku, jak vyplývá z okolnosti, kdy v září 1783 podal pevnostní velitel nótu, v níž opakoval již dříve vyslovené důvody a přinášel další argumenty pro nutnost přemístění hřbitova mimo město. Upozorňoval především na to, že hřbitov je již značně přeplněn a při kopání hrobů se často narazí na neporušená těla, přičemž situace je o to horší, že hřbitov je uprostřed města a ze všech stran obklopen domy, takže škodlivé výpary šířící se do přilehlých ulic ohrožují jak v blízkosti hřbitova stojící Mořické kasárny, tak i ostatní sousedy v okolních domech. Velitel se odvolával i na to, že císařským nařízením bylo již před delší dobou zakázáno pohřbívat mrtvé uvnitř měst, přesto se zde pohřbívají až tři těla denně. Z uvedených důvodů proto požadoval, aby pohřbívání bylo okamžitě ukončeno, zvláště když se očekává 20. září 1783 průjezd císaře městem.
Na tuto stížnost odpovědělo město krajskému úřadu dne 17. září 1783. Přiznalo, že důvody velitelem pevnosti uváděné jsou pravdivé a že na základě došlého nařízení o zastavení pohřbů na městském hřbitově bude svolána komise, která posoudí vhodnost pozemků v blízkosti dosavadního hřbitova před Terezskou bránou, jež se jeví jako nejlepší. A skutečně, již 1. listopadu 1783 byly oceněny některé pozemky v blízkosti vojenského hřbitova před Terezskou bránou naproti domu U Dřevěného zvonu pro zřízení dvou hřbitovů. Na základě těchto jednání bylo dekretem gubernia z 22. ledna 1784 nakázáno zřídit dva nové hřbitovy před hradbami města, avšak ani tentokrát se tento příkaz nerealizoval.
Všechna dosavadní bezvýsledná jednání, táhnoucí se již od roku 1772, byla ukončena vydáním císařského nařízení z 23. srpna 1784, sděleného magistrátu cirkulářem moravského gubernia 30. srpna 1784, jímž se přikazovalo okamžité uzavření všech krypt a hřbitovů nacházejících se uvnitř městských hradeb. Ze zrušeného hřbitova u sv. Mořice byly pak na základě císařského nařízení z března 1788 odstraněny náhrobky, márnice i ohradní zeď, pozůstatky nebožtíků byly vykopány a uloženy na novém hřbitově U Dřevěného zvonu a celá plocha někdejšího hřbitova vyrovnána, takže již v druhé polovině roku 1788 se zde rozkládal lidmi hojně navštěvovaný trh na dříví a okolí bylo konečně zbaveno zápachu ("sám panovník Josef II. nařídil toto zkrášlení města a brzy nato živí odstranili mrtvé. Hřbitov sv. Mořice, šířící smrdutý vzduch, je nyní náměstím, lidnatým trhem na dříví"). Zadláždění takto nově vzniklého náměstí, od té doby nazývaného Mořické, smělo být provedeno až šest let po úředním zrušení hřbitova, tedy nejdříve v roce 1790.
Olomoucké hřbitovy U Dřevěného zvonu a Na Špici
Důsledkem reforem Josefa II. byla v letech 1782-1785 zrušena celá řada olomouckých klášterů a kostelů. Zavřen byl klášterní kostel klarisek, kostel sv. Blažeje, kaple sv. Cyrila a Metoděje a též farní kostely sv. Petra a P. Marie na Předhradí, což si v roce 1784 vyžádalo i reorganizaci městských far. S touto velmi podstatnou změnou souviselo i založení dvou nových hřbitovů, jelikož byly uzavřeny hřbitovy u sv. Mořice, sv. Petra, u P. Marie na Předhradí a u sv. Blažeje. Pro farnost svatomořickou a svatomichalskou bylo pro první hřbitov určeno opět místo před Terezskou bránou, v sousedství dosavadního hřbitova na opačné straně císařské silnice, který byl v roce 1784 zrušen a jeho pozemek prodán na pole. Nový hřbitov byl založen v roce 1785, naproti hostince U Dřevěného zvonu (právě podle něj také získal tento hřbitov svůj název), kde se o zřízení hřbitova a zakoupení pozemků od dosavadních majitelů jednalo již od roku 1783. Tento hřbitov (nacházející se v místech dnešního areálu výstaviště Flora, v blízkosti a na místě pavilonu A), později rozdělený na římskokatolický, protestantský a židovský, sloužil svému účelu až do roku 1901, kdy byl zřízen ústřední hřbitov v Neředíně. Ale až v letech 1926-1927 byl tento hřbitov definitivně zrušen a o tuto lokalitu byly rozšířeny městské parky, založené v r. 1820.
Druhý hřbitov, který byl zřízen v roce 1785 pro farnost sv. Václava a další farnosti na Předhradí, se nacházel v blízkosti středověkého hostince Na Špici (dnes restaurace a hotel Senimo), podle kterého dostal nový hřbitov i název. Tento hřbitov byl zrušený v roce 1855, kdy byl pozemek odprodán privilegované rakouské státní železniční společnosti. Ta zde později zbudovala železniční trať Olomouc-Praha, která těmito místy vede dodnes.
Raně středověká česká osada v místech dnešní ulice 8. května
V půdorysu městského organismu a rovněž v písemných pramenech se zachovala stopa po staré předměstské osadě v okolí románského hradu, který se nacházel v místech dnešního obchodního domu Moritz (dříve Prior). Jak lze zjistit z údajů o Olomouci, dnešní ulice 8. května se od středověku až do roku 1945 původně nazývala ulice Česká. I její pojmenování tedy dokazuje existenci české osady právě v těchto místech z dob dlouho před založením samotného města, které tuto osadu v průběhu časů zcela pohltilo. Tato osada musela mít přirozeně i své zvláštní jméno, které se však dosud nepodařilo vypátrat. Historie české osady ale velmi pravděpodobně souvisí s nejstaršími dějinami hlavního městského kostela, později vysvěceného a pojmenovaného podle svatého Mořice. Kostel zde totiž patrně existoval ještě před vznikem samotného města a byl svatyní vzpomínané české osady, leží totiž na konci původní České ulice.
Zajímavostí také jistě je, že v kapli sv. Cyrila a Metoděje, která se nacházela poblíž jižní věže kostela sv. Mořice, a která se lidově nazývala česká nebo také moravská, se od roku 1516, v jako jediném svatostánku na území města Olomouce, konaly mše a další obřady pouze v českém jazyce. V roce 1727 byla kaple přestavěná na kostel pro tři sta lidí, ten byl v rámci josefinských reforem v roce 1784 zrušen, o dva roky později přestavěn na budovu pevnostních kasáren a v roce 1812 byl definitivně zbořen.
Čenda Šopek
Zdroje:
Kniha "Olomoucké hřbitovy a kolumbária", vydaná nakladatelstvím Memoria v r. 2001.
Kniha "Raněstředověká Olomouc" od Václava Richtera, vydaná v Brně v r. 1959.
Magisterská práce "Člověk 9. až 12. století v Hornomoravském úvalu" od Lukáše Šína z r. 2006.
Mapy a archiválie SOkA Olomouc.
Kresba mořického hřbitova od Libora Schuberta https://www.facebook.com/malbalibor/
Komentáře
Siubjb vewbhl