Je to už 940 let od chvíle, kdy se olomoucký přemyslovský kníže Ota I. s manželkou Eufemií, dcerou uherského krále Ondřeje, rozhodli založit nedaleko svého olomouckého hradu klášter. V roce 1077 tedy na knížecím dvoře padlo toto důležité rozhodnutí a hned na začátku roku 1078 byl vysvěcen klášterní kostel svatého Štěpána a do provizorních dřevěných staveb kláštera uvedeni první mniši benediktini.

Připomíná dnes na Hradisku něco onu vzdálenou dobu před více než devíti staletími? Ano, především klášterní podzemí. Tajemné, rozlehlé, a plné dosud nezodpovězených otazníků.

Zdivo ze dvanáctého století a záhadné slepé chodby

Za skoro devět a půl století existence byl klášter mnohokrát pobořen a znovu vystavěn. Dnešní monumentální barokní podobu získalo Hradisko po Třicetileté válce po polovině 17. století, kdy Švédy zničený klášter pozvedli k nové slávě jeho opatové Bedřich Valentin Schinalius, Tomáš Olšanský a především velký obnovitel kláštera Norbert Želecký. Přesto, že klášter nejméně čtyřikrát změnil zásadně svou podobu, zůstávají pod povrchem země jasné stopy jeho původní podoby.

Už při příjezdu ke klášteru se chodec nevědomky ocitá nad zajímavými podzemními prostorami. Pod nájezdem na most k hlavní bráně kláštera jsou totiž dvě větší středověké místnosti a nejméně dvě chodby. Hlavní místnost může být podle odborníků sklepní částí starodávné věžovité kaple svatého Michala, která v těchto místech stávala ve středověké etapě existence Hradiska. Zaklenuté místnosti vyzděné lomovým kamenem, působí navzdory venkovnímu provozu mimořádně klidným a tichým dojmem. Člověka by ani nenapadlo, že mu zrovna nad hlavou projíždí třeba sanitka nebo malý náklaďák se zásobováním.

Zajímavé je, že z hlavní místnosti pod nájezdem vedou dvě chodby, jedna klasicky zaklenutá a vyzděná, druhá vylámaná ve skále. Ta první míří mírně nahoru a po zhruba deseti metrech končí závalem, ta druhá, ve skále vylámaná, naopak míří dolů. Na jejím konci je viditelná cihlová klenba. Může se jednat například o chodbu, kterou obyvatelé kláštera v případě vojenského ohrožení, jakých Hradisko zažilo opravdu mnoho, využívali jako cestu ke zdroji vody. Může jít také o únikovou chodbu. V řadě případů, kdy jsou z chodeb patrné cihlové klenby, může jít třeba o barokní kanalizaci. Ostatně, při orbě na okolních polích se na některých místech pravidelně objevují úlomky cihel, neklamný znak existence takových kanalizačních chodeb. Problém je, že podzemní chodby nejsou zmapované a neuskutečnil se žádný komplexní průzkum. Nemusely by se přitom ani podnikat nebezpečné výpravy do úzkých dlouhých chodeb s narušenou statikou, první průzkumy by mohl z povrchu země obstarat georadar…

Další, ještě mnohem rozlehlejší a komplikovanější podzemní prostory najdeme pod hlavní budovou konventu s nejvyšší věží. Zde se po sestoupení o několik pater níže návštěvník ocitá ve sklepení, které pamatuje nejstarší etapy stavebního vývoje kláštera. První dřevěné provedení klášterních budov sice ve sklepení stopy nezanechalo, první kamenné stavby ze dvanáctého století už ale ano. V některých místnostech je zcela zřetelné kvádříkové zdivo, používané právě v románském stavebním slohu. Stylově připomíná stavby na Dómském návrší, jak slavný Zdíkův palác, tak i základy přemyslovského hradu pod dnešním Arcidiecézním muzeem a zbytky románského zdiva obou menších dómských věží. Je zde k vidění třeba i románské střílnové okénko, na konci zaslepené. Není divu, jsme přeci mnoho metrů pod úrovní terénu. Jenže to okno před osmi a půl staletími však nepochybně vedlo ven, což upomíná na to, že se během tak dlouhé doby změnil i terén okolo kláštera. V dalších podzemních prostorách pod konventní částí kláštera jsou zase typické gotické klenby, které navazují přímo na skálu, na níž klášter stojí.  

Sklepení a chodby pod Hradiskem jsou velmi rozsáhlé a fascinující. Známé olomoucké legendy o podzemním spojení s areálem hradu či se Svatým Kopečkem sice nikdo rozhodně nemůže potvrdit a cesta pod Moravou k dómu svatého Václava je například podle geologů nesmysl. Sedimenty, tedy štěrky a písky, které tvoří zemi pod řekou, by to prý ani technicky neumožnily. Bez ohledu na to je ale klášterní podzemí monumentální a přímo vyzývá k detailnějšímu prozkoumání. Snad se toho jednou dočkáme…  

Hradisko v centru zájmu knížat i uherské královské rodiny

Když se 3. února roku 1078 oficiálně zrodil klášter ke cti Spasitele a svatého Štěpána, zvaný Hradisko, vznikl tak jeden z nejvýznamnějších českých i moravských klášterů, centrum vzdělanosti, místo zrodu nejstarších tuzemských písemností a poslední dvě století i veliká vojenská nemocnice. Už při slavnostním vysvěcení byl jak olomoucký biskup Jan a olomoucký knížecí pár Ota I. a Eufemie, tak i pražský kníže Vratislav II. a jeho žena Adleita. Mimochodem, jak pražská kněžna Adleita, tak olomoucká Eufemie byly obě dcerami uherského krále Ondřeje, což vysvětluje jak zasvěcení kláštera a jeho kostela uherskému patronovi svatému Štěpánovi, tak i přítomnost několika uherských mnichů. Na Hradisku působilo od počátku skriptorium, tedy písařská dílna, začaly zde vznikat i tzv. Hradisko-opatovické anály, kulturní a literární aktivity se zde odehrávaly za benediktinů i za premonstrátů, kteří první mnišský řád v roce 1150 vystřídali. Zakládací listiny Hradiska, které vydal olomoucký kníže Ota I. a po něm i pražský kníže Vratislav, jsou považovány za nejstarší listiny u nás. Část olomoucké knížecí rodiny je na Hradisku také pohřbená. Ostatky Oty I., Eufemie a dalších jsou uložené v objektu svatoštěpánského kostela.