Zhruba dvě století tyto nástropní fresky nikdo neviděl. Když v éře barokní obnovy velkolepého premonstrátského kláštera Hradisko zdobil malíř konventní kapli Panny Marie Sněžné, nemohl tehdy tušit, jaký badatelský oříšek připraví odborníkům z jednadvacátého století. Když pak nějakých sto dvacet let po vzniku kdosi tyto fresky oškrábal a zabílil, asi nepřemýšlel nad tím, že bude po dalších dvou staletích nutná skoro detektivní práce k odhalení původního významu maleb.   

Kaple Panny Marie Sněžné na Hradisku byla v 90. letech 17. století vyzdobena kvalitními barokními freskami Dionýsa Strausse, který sám byl hradišťským řeholníkem a členem premonstrátského řádu. Později po odsvěcení kaple někdy na přelomu 18. a 19. století byly fresky zabíleny, a při novém omítání stropů i částečně seškrábány. Téměř dvě stě let se nevědělo, že pod bílou vrstvou vůbec nějaké fresky jsou. Teprve před několika lety byla odkryta a zachráněna první veliká centrální freska, která je dnes díky precizní práci restaurátora Radomíra Surmy skutečnou chloubou tohoto prostoru. Druhá velká nástropní freska čekala na své znovuzrození až do současnosti, přičemž ono vzkříšení vývraného díla ještě muselo být rozděleno na dvě pokračování.

Těhotná Panna Marie

Ona první freska byla podle Radomíra Surmy ojedinělá nejen použitou výtvarnou technikou, protože šlo o klasickou olejomalbu na hlazené omítce, ale i zobrazeným tématem. Díky pečlivé analýze, pomalé trpělivé restaurátorské retuši a spolupráci s historikem umění Leošem Mlčákem se totiž ukázalo, že ústředním motivem obrazu je těhotná Panna Marie, která se koří vtělenému Spasiteli. „Motiv gravidní Panny Marie je opravdu vzácný, v českých zemích se vyskytuje jen velmi zřídka,“ uvedl restaurátor Surma. Právě Leoš Mlčák tehdy určil jako autora fresky zdejšího premonstráta Dionýsa Strausse.

Od počátku restauračních prací se předpokládalo, že v místnosti jsou i další fresky, což se posléze potvrdilo. Brzy se ale ukázal nový problém.

Přeťatá freska

Zhruba čtyřicet až padesát let po odsvěcení byla totiž kaple rozdělena cihlovou příčkou na dvě menší místnosti. Nová příčka přitom doslova přeťala druhou ze dvou větších stropních fresek na dvě nestejně velké části. Na obnově této dlouho utajené fresky s neznámým motivem se tedy pracovalo a stále ještě pracuje.

Cihlová příčka byla odstraněna a předěl mezi dvěma místnostmi dnes tvoří jen skleněná stěna. Toto řešení bylo ovšem velmi snadné ve srovnání s tím, co čekalo restaurátora. Jako první byla dokončena část v nynější pracovně primáře, jenže na ní se podařilo odhalit jen spodní díl výjevu s dvojicí noh, přičemž jedny nohy patřily pravděpodobně římskému vojákovi a druhé snad nějakému světci, poutníkovi či jinému obyvateli Palestiny z časů Ježíše Krista. Z výjevu, kde bylo možné rozeznat ještě moře či jinou velkou vodní plochu, řasený plášť poutníka a kmen stromu, bylo sotva možné určit, o jaký motiv půjde. Hned první sondy na druhé straně za stěnou ale ukázaly, že zde byli dávní zedníci o poznání pracovitější a starou omítku i s freskou pečlivě seškrábali. Obnovitel fresky tedy měl jen velmi málo záchytných bodů, které by mu měly pomoct s rozluštěním motivu.

Hledání analogií 

Následovaly opět pomalé restaurátorské retuše a hlavně hledání analogií v jiných, zejména italských dílech, a samozřejmě znovu i konzultace s dalšími odborníky. Nakonec se podařilo rozkrýt tajemstvím zahalený motiv díky spolupráci s teologem. Profesor Ladislav Tichý z teologické fakulty pomohl na základě různých souvislostí i symbolů určit, že se jedná o novozákonní příběh o setkání Ježíše Krista se setníkem v Kafarnaum. „Například to, co jsme považovali za moře, je ve skutečnosti Genezaretské jezero, které Kristovi současníci opravdu označovali za moře. Biblické Kafarnaum leží na břehu tohoto jezera,“ vzpomíná na rozkrývání záhady Radomír Surma. Dnes už obě hlavní postavy dostávají jasné rysy a pomalu se ukazuje, jak freska vypadala původně někdy třemi sty dvaceti lety.    

Znovuzrození této záhadné fresky, o níž opravdu a doslova nikdo nic nevěděl, se tedy pomalu blíží do finále. V kapli ještě souběžně pokračují práce na dalších prvcích, jako jsou menší fresky či štuková výzdoba. Ta je naštěstí dle slov Radomíra Surmy ve velmi dobrém stavu. „Vytvořili ji špičkoví italští řemeslníci, kteří to uměli udělat opravdu pořádně, takže výzdoba přečkala bez větších poškození až do dnešní doby. Autorem je velmi pravděpodobně Baltassare Fontana, který tvořil nejen tady na Hradisku, ale i na dalších místech Olomouce,“ dodal restaurátor uznale.

A vzhledem k tomu, že tato konventní kaple či kostel už opravdu svému původnímu účelu neslouží a sloužit nebude, budou se na obnovenou a zachráněnou krásu nejčastěji dívat pacienti v oněch dvou sousedících ordinacích. Třeba jim barokní estetika a vroucí projevy víry původních obyvatel kláštera Hradisko přispějí k uzdravení.